Jedeme znovu na severovýchod - 1. den - pivovar Český Brod, Kněžičky - pivovar Záhora

Vloni koncem srpna jsme se vydali na severovýchod naší republiky, kde je spousta krásných míst a kam téměř nejezdíme. Prošli jsme leccos, ale abychom si prošli vše, co nás zajímá, na to nebyl čas. Už tehdy jsme si slíbili, že tam musíme určitě za rok jet znova.

Letos jsme chtěli vyrazit už v květnu, jenže to bohužel nevyšlo. Až v sobotu 5. 6. jsem dostala i já 2. injekci proti covidu. Konečně jsme oba naočkováni a můžeme odjet. Tolik jsem se těšila, že jsem prohlásila, že pojedeme, i kdyby tratary padaly. Naštěstí nepadají, dokonce je prý před námi pár teplých dnů. Vyrážíme skoro na 6 týdnů a jak jsem prohlásila, vezu s sebou půlku špajzu a polovinu šatníku i botníku. Jsme připraveni na všechno, máme s sebou plavky, ale i svetry a bundy. Vždyť jedeme do hor.

Míříme do Jeseníků - do míst, kde jsme vloni skončili a kde chceme pokračovat. I když je naše republika malá, je protkána spoustou silnic. Pojedeme jinudy a poznáme tak další spoustu zajímavostí, dokonce i novou rozhlednu. Další výhodou je, že se covidová situace zlepšuje, opatření se pěkně rozvolňují, jsou už otevřené i hospody, takže se nechá zajít na pivo i na jídlo. I když počítám s tím, že budu převážně vařit. Domluvili jsme se však, že musíme trochu zvolnit. Vždy přijedeme nadšení, ale zcela zničení. Jenže neduhy přibývají, roky také neubývají, musíme se už konečně naučit odpočívat.

Dopoledne vyjíždíme. První zastávku chceme udělat v Českém Brodě, kde je pivovar. Po dálnici zásadně nejezdíme. Na poslední chvíli však měníme trasu. Pražský okruh je často zablokovaný, pojedeme spodem přes Příbram a Benešov. Koukám do mapy, kudy pojedeme, ale pak už koukám víc po okolí. Jsme v Mirošovicích, najednou se mne Ota zeptá, zda nemáme odbočit, letmo kouknu do mapy a tvrdím, že máme jet rovně. Ota mne kupodivu poslechne, ale vzápětí dodá: Jedeme na dálnici. Ještě jednou zaváhá v místě, kde by se to nechalo otočit, ale nenajde v sobě odvahu předpisy porušit. Místo do Českého Brodu jedeme po dálnici do Prahy - samozřejmě bez dálniční známky. Přijde nám domů pokuta? Uvidíme. Po 7 km sjíždíme, žádnou mýtnou bránu jsme neviděli, tak snad to dopadne dobře.

Dokonce i časově to vyšlo skoro stejně. A to je to hlavní. V pivovaře prodávají pivo pouze do 15 hodin.

V Českém Brodě jsme se stavěli v loni, snad celé město, kde je městská památková zóna, jsme si tehdy prohlédli. Jen existence pivovaru nám tehdy unikla.

Historie pivovarnictví tady sahá do r. 1360, kdy město vlastnili pražští biskupové. R. 1437 povýšil město císař Zikmund Lucemburský na královské město a stává se po dalších 200 let pivovarskou velmocí. V 16. století je ve městě 8 - 10 větších pivovarů. Během třicetileté války pivovarnictví ve městě upadá, pivovary vyhořely, lidé z města prchají. Vaření piva bylo později obnoveno, ale bez velkých úspěchů. Když byla r. 1845 postavena železnice z Prahy do Vídně, otevřely se nové odbytové možnosti.

Na pozemku po vytěženém lomu na opuku byly r. 1864 postaveny ležácké sklepy a r. 1884 nový moderní pivovar, poháněný parou. O rok později se zde již vařilo pivo. V době první republiky byl pivovar modernizován a rozšiřován. Byl postaven nový komín, stáčírna, unikátní sladovna. Po znárodnění je však postupně likvidován, až byl r. 1968 uzavřen zcela. Jen sladovna fungovala až do r. 1986 - dodávala slad pro velkopopovický pivovar. V objektu se vařily psí konzervy, byly tam sklady a objekt chátral. Zařízení bylo rozkradeno. Když se propadly střechy, budovy se začaly rychle rozpadat. Poč. 90. let byl areál zarostlý křovím, které rostlo i ze zdí objektů. Takto zničený areál koupil r. 1994 současný vlastník společnost NOVETA - Pivovar Český Brod, s.r.o. a pustil se do rekonstrukce. Některé zdi bylo nutno postavit znovu. Nyní září novotou. První zkušební várku se jim podařilo uvařit 17. 12. 2018 - přesně 50 let od uzavření pivovaru. Součástí areálu je i udržovaná zahrada, kde jsou vidět i zbytky lomu na červenou opuku. Právě z této opuky byly postaveny městské hradby, které jsme si vloni prohlédli.

Prodejna tady otevřená není, u vjezdu je tabule s telefonním číslem, kam se nechá zavolat. Pán přišel téměř okamžitě. Měli však jen desítku, co se dá dělat. Ota získává ještě tácky a etikety.

Je horko a začínáme mít hlad. Vařit budu až večer, jen chceme sníst svačinu. Mám napsáno, že u hřbitova by se nechalo přespat, tak se tam aspoň najíme. Je škoda, že je brzy. Spalo by se tu dobře. Ani teď odpoledne tu nikdo není. Aspoň využíváme zdejší lavičku k příjemnému posezení a koukáme na další program.

Po 45 km máme pivovar Záhoru v obci Kněžičky. Ten zavírá v 16. hodin. To budeme mít co dělat. Snad to stačíme. Vše vychází v pohodě, máme rezervu 5 minut. Když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, tak vidíme, že silnice je po 4 km uzavřena. Vypadá to, že dojedeme jen k motorestu Na Kopičáku. Na mapě vidím, že by se nechalo do Ķněžiček dojet po úzké silničce právě od toho motorestu. Jenže tady je další problém - vjezd je povolen pouze pro zásobování. Po chvilce váhání jsme došli k závěru, že dodávka vypadá jako zásobovací vůz. Jedeme. Vyjíždíme téměř u pivovaru, resp. u domku, který je označen na mapy.cz značkou pivovaru. Jenže tady majitel bydlí, pivovar je o kousek jinde - to jsme se dozvěděli od sousedky, která šla naštěstí domů. Snad přesně v 16 hodin parkujeme před pivovarem, který je na jihovýchodním okraji obce. Teď koukám, že už na mapy.cz je i v těchto místech značka pivovaru.

Tento pivovar založili dva bráchové, kteří chtěli pít pořádné pivo. V r. 2011 se domluvili, r. 2016 už prodávali svoje pivo ve vlastní hospůdce. Dlouho, dlouho prý zkoušeli, až se jim to povedlo. A že je to pravda, o tom svědčí zájem pivařů. Naštěstí na nás něco ještě zbylo. Sice jen světlé výčepní American Pale Lager, ale jak jsme později zjistili, tak na nás zbylo pivo výborné. Jako bonus dostáváme ochutnat Novozélandský ležák. Ještě chce prý chvíli uležet, zatím je kalný, ale pít se prý už nechá. I kalné je už výborné. A protože na ochutnání jsme dostali téměř celý půllitr a protože Ota ještě musí řídit, zbylo to na mě. Jenže neumím vypít půllitr na ex, tak jsme se tam zasekli a krásně si s nimi popovídali. Ota dostává i etikety a letáček o jejich pivech. Tácky nemají. Nevadí, i tak je to slušný úlovek.

Tím končíme dnešní program. Další zastávku na trase naplánovanou nemáme. Chceme dojet k rybníku Obora, který je na západním okraji města Smiřice a kde se nechá koupat, možná i přespat. Chceme se vyhnout Hradci Králové, volíme trasu horem přes přes Nechanice, jenže objížďka nás žene stejně do Hradce Králové. Moc jsme si tedy nepomohli. Tentokrát nás čas nehoní, konečně neporušujeme žádné předpisy.

Je horko, u rybníka Obora je parkoviště plné, u vody spousta lidí, na silnici silný provoz. Tady to na spaní určitě dobré není. O kousek dál na jih je další rybník - bezejmenný. Silnička tam vede téměř z parkoviště u Obory. Kdysi tam bývala závora, dnes je otevřena a zarostlá. Zákaz tu není, jedeme. Těsně za rybníkem je menší parkoviště. Kdo jede z opačné strany - z obce Číbuz, dozví se, že vjezd na cestu, po které jsme přijeli, je pouze pro majitele pozemku. Takže další porušení předpisů. To nám to pěkně začíná. I zde se pár lidí koupe, nechá se však najít vstup do vody, kde jsme sami. Samozřejmě toho využíváme. Voda je čistá a překvapivě teplá, ani se nám nechce z vody. Nakonec jsme se však přesvědčili, že máme ještě spoustu práce. Vždyť si to ráno můžeme zopakovat.

V autě to musíme přerovnat, abychom měli kde spát, a také si musíme uvařit večeři. Povedlo se oboje, i když jsem moc nevěřila tomu, že všechny věci rozmístíme tak, aby nám v autě nepřekážely. Sedíme venku, posloucháme žabí koncert. Plán na zítra je daný, tak ani nemusíme nic řešit. Je tu nádherně. Až se stmíváním se ochlazuje, ale to už je skoro 10 hodin, takže nejvyšší čas jít spát.