Jeruzalém: Návštěva Památníku Yad Vashem

K Památníku jmen Yad Vashem na hoře Har Hazikaron jsme dojeli autobusem. Památník, jehož úkolem je dokumentovat historii židovského národa v období holocaustu, uchovat památku na 6 miliónů židovských obětí a předat odkaz holocaustu dalším generacím, tvoří rozsáhlý komplex budov (Muzeum dějin holocaustu, Muzeum umění holocaustu, Synagoga, Dvorana jmen, výstavní pavilóny, vzdělávací institut, knihovna, archiv, vzdělávací centrum), pomníků a soch.

Nejprve jsme si prohlédli Pamětní dvoranu, která připomíná krematorium. V pološeru zde plápolá plamen věčného ohně, který ozařuje 22 jmen koncentračních a vyhlazovacích táborů, vytesaných do podlahy. Je zde i Terezín. Prošli jsme Náměstí Varšavského ghetta se Zdí vzpomínek, kolem Partyzánského stromu – socha stromu poskládaná z postaviček mužů, žen a dětí, partyzánské zemljanky a navštívili Údolí společenství. Je to rozsáhlý kamenný labyrint z obrovských kvádrů, na nichž jsou vypsány hebrejsky a v příslušném jazyce jména všech židovských obcí z celé Evropy, které byly zničeny během holocaustu. Z mého kraje zde byla zapsána Chrudim, Luže a Heřmanův Městec. Na kamenech se vyhřívali gekoni.

Zaujal nás také Památník deportovaných, který tvoří železniční koleje, končící nad propastí, na kterých stojí dobytčí vagón Německé říšské dráhy. Prošli jsme si také Alej Spravedlivých mezi národy, kterou tvoří stromy zasazené lidmi, kteří obdrželi titul Spravedlivý mezi národy za to, že během války pomáhali zachránit Židy před holocaustem. Vyfotili jsme si strom zmedializovaného Oskara Schindlera a českého spisovatele a kazatele Přemysla Pittra.

Potom naše kroky směřovali do Muzea dějin holocaustu, které se nachází v podzemí Hory. První část je věnována životu v Německu (antisemitismus, norimberské zákony, Hitler, stolní hra Židi ven!, měšťanský byt), druhá část představuje život Židů v Polsku a na východě, třetí část se zabývá ghetty (Lodž, Varšava, Kaunas v Litvě, Terezín). Expozicí Varšavského ghetta procházejí tramvajové koleje, tak jako procházely skutečným ghettem. Čtvrtá část se věnuje situaci v SSSR (plán Barbarossa, napadení SSSR, vraždění Židů v Lotyšsku, Estonsku, na Ukrajině). Vše dokumentovaly fotografie zachycující celý proces vraždění (průvod lidí, muži kopající hromadný hrob, vysvlečené ženy, hromady šatů a bot, esesák střílejí do zátylku ženu tisknoucí dítě). Prostě síla.

Další místnost byla věnována Varšavskému povstání, deportaci Židů (originální vagóny, údaje kolik Židů bylo odkud vypraveno, z každé země zde bylo představeno jedno město a příběh jednoho člověka a jeho osobní věci. Z Protektorátu zde byla fotografie deportace Židů z Plzně. Z osobních věcí mě např. dojaly copy jedné holčičky z Maďarska, které jí maminka ustřihla před nástupem do transportu a schovala k sousedce, nebo brýle, které dala v koncentráku matka dceři do úschovy a ona je opatrovala až do osvobození. Další místnost se věnovala vyhlazovacím táborům – Treblinka, Belzec, Sobibor, Osvětim (hromada bot, model plynové komory). V expozici dále následovaly reakce světa na vraždění Židů, odpovědnost židovských vůdců – tzv. rady starších, kteří vedli židovskou samosprávu v ghettech a museli psát seznamy lidí, kteří byli posíláni na smrt do vyhlazovacích táborů. Někteří starší raději spáchali sebevraždu, jiní psali na seznamy na první místa děti, druzí se zase pokoušeli děti zachránit.

Další expozice se věnovala konferenci ve Wannsee a židovské partyzánské činnosti, hlavně na území SSSR a Slovenska. Dalším tématem byly pochody smrti, osvobození koncentráků, filmové záběry, jak bagr shrnuje mrtvá těla do jámy. Dále osudy Židů po válce – seznamy a fotografie pohřešovaných příbuzných, pogrom v Polsku v roce 1946, emigrace a pobyt v utečeneckých táborech, což byly vlastně předělané původní koncentrační tábory. Někteří v těchto táborech žili až do roku 1953. Další místnost je věnována Spravedlivým mezi národy (např. Oskar Schindler, Walenberg, Sucha). Slovák Sucha byl zloděj. Když se vrátil z kriminálu, nemohl najít pořádnou práci, a tak pracoval jako čistič kanalizace. Během války pomohl několika Židům ukrýt se v kanálech. Po válce si přál mít obchod s lihovinami, což se mu také splnilo. V roce 1946 však zahynul při autonehodě. Jedna žena prý tehdy jeho smrt komentovala slovy, že takto by měl skončit každý, kdo pomáhá Židům.Na prohlídku muzea člověk potřebuje alespoň půl dne, aby si všechno v klidu prošel a nechal na sebe působit.

Na muzeum navazuje Dvorana jmen. Památník tvoří obrovská 10 metrů vysoká kopule, jejíž stěny jsou pokryty fotografiemi 600 obětí holocaustu. Jejich tváře se odrážejí ve vodní hladině nádrže vytesané do skály, na níž Dvorana jmen stojí. Podél stěn jsou umístěny police, v nichž jsou uchovávány 2 milióny Stránek svědectví (dokumentů o jednotlivých obětech holocaustu).

Na závěr návštěvy jsme si nechali Památník dětí, jehož výstavbu iniciovala matka, která v Osvětimi přišla o svého 2,5 letého syna Uziela. Když byla selekce, její matka, která věděla, co čeká matky s malými dětmi, jí vzala syna se slovy, že ona je mladá a silná, ať jde pracovat, že ona už je stará a práci by nevydržela, ale že se postará o vnuka. Dcera přežila jako jediná z rodiny, vdala se také za přeživšího a měli spolu další děti. Nemohla však na svého syna zapomenout, a proto mu a 1,5 miliónu zavražděných dětí postavila tento památník. Památník má podobu bludiště, v němž se ve tmě třepotají plameny svíček. Je jich jen pět, ale pomocí zrcadel, má člověk pocit, že jich jsou tisíce. Symbolizují 1,5 miliónu zavražděných dětí. Člověk bloudí tmou a poslouchá ženský hlas, který neustále čte seznam zavražděných dětí, jejich jméno, věk a zemi původu. (Nahráno není vše, ale v uvozovkách jen 500 dětských obětí holocaustu). Ti, z nás, kteří měli děti, po návštěvě tohoto památníku, okamžitě esemeskovali nebo volali svým dětem domů, jestli jsou v pořádku. Tento památník otřese každým.

Když jsme se dali jakž takž do pořádku, navštívili jsme ještě Zahradu Spravedlivých, kde je Zeď cti, na které jsou vytesána jména lidí, kteří obdrželi titul Spravedlivý mezi národy. Původně všichni sázeli stromy do aleje a zahrady, ale z nedostatku místa se jejich jména nyní tesají na Zeď cti. Desky se dělí podle jednotlivých států. Češi zde mají dvě tabule, Slováci mnohem více, pár jmen pocházelo i z Německa.

Nakonec jsme se zašli podívat ještě na probíhající výstavu Izrael – náš domov, která představovala portréty a dílo známých osobností, které se do Izraele přistěhovaly po válce (architekti, herci, spisovatelé, grafikové, módní návrháři). Z Čech našla v Izraeli druhý domov novinářka a spisovatelka Ruth Bondyová.

Pokud zavítáte do Jeruzaléma, nezapomeňte Yad Vashem navštívit. Celý památník ve vás zanechá nezapomenutelný zážitek. Možná si uvědomíte, že vaše starosti a problémy jsou úplné prkotiny v porovnání s tím, co musely zažívat milióny lidí během holocaustu, a začnete si vážit toho, co máte.