JESENÍKY 2007 - 8. Kobylá, Smolný, hrad Kaltenštejn a zatopené lomy u Žulové

Poslední výlet naší svatební cesty začínáme v Kobylé, jejíž okolí spadá do Žulovské pahorkatiny. Kraj s žulovým podložím je po ústupu severských ledovců jen mírně zvlněný. Tady tvoří "vrcholky vln" tzv.oblíky. Jako ostrovy z ní místy ční také vyšší vrchy, které v lesích na svých temenech ukrývají menší žulová skalní města. Nejznámějším takovým kopcem je Smolný, Borový vrch a Boží hora. Skály se nacházejí ale i na jiných místech. Tam, kde nejsou skály, tak je krajina zbrázděna jizvami zaniklých i dosud funkčních lomů na žulu. Ty opuštěné místy zdobí hladiny vodních jezírek. Je to kraj neskutečně krásný, romantický a dosud málo navštěvovaný ....

My dnes máme počasí oblačné až zatažené a s čerstvým vítrem. Nejsme ale z cukru a tak po výstupu z vlaku vyrážíme z Kobylé napřed po lesní cestě do mírného svahu kopečka nad nádražím. Podle mapy ještě chvilku lesem a pak vycházíme na prazvláštní náhorní rovinu. Prostor o rozloze 2 x 3 km je tu vyplněn pastvinami, z nichž trčí malinkaté, větší i veliké, krásně zaoblené kopečky. Místy jsou porostlé hájky, někde jen osamělými stromy. Všechny tyto kopečky jsou už zmiňovanými oblíky a celá tato krajina mezi Žulovou a Vidnavou je v naší republice raritou. Je to tady opravdu mimořádně zajímavé a hlavně hrozně fotogenické !!!

K naší úlevě si konečně dává říct i počasí a chvílemi nás dokonce pohladí i sluneční paprsek ... Jdeme přes tu obrovskou louku napříč pod protější les. Cestou fotíme jak o život. Na jednom místě míjíme oblík s fantastickou žulovou skalní hradbičkou, bohužel je vše zarostlé hustým " šúdím" (křovím). Ostrovní "horu" Smolný obcházíme lesem zleva po lesní cestě. Nahoře v sedle nacházíme malebný lesní rybníček a za ním rozcestí, kde se napojujeme na zelenou značku, spěchající od Vidnavy do Černé Vody. My dva ale napřed s chutí posvačíme a teprve pak nás čeká trošku strmější výstup na vrcholek Smolného. Jana to 30 m pod cílem vzdává a tak jdu na věhlasné "Venušiny misky" sám. Jsem hrozně zklamán dalším výkyvem počasí, které mi neumožní pořádnou fotku největší skalní mísy a ani průzkum zdejšího miniaturního, žulového skalního města. O nějakém výhledu ze zajištěné vyhlídky si můžu nechat akorát tak zdát a tak ještě poslední pohled na mohutné škrapové splazy na žulových stěnách a vracím se zpět za manželkou ...

Lesní silničkou se dostáváme ke břehu velikánského Velkého rybníka s ostrůvky. Jeho zalesněné břehy zdobí nejen romantické zátočiny s plážičkami, ale i drobnější žulové skalky. Raritou je tu Žižkův dub, jehož stáří se odhaduje na 420 let ! Na protějším břehu vidíme množství rybářů a velikou chatu. Lesem naše cesta pokračuje dál a lukami s hezkým výhledem pak zestupujeme do větší obce jménem Černá Voda a v ní vstupujeme do místní hospody. Je to vlastně restaurace, protože se v ní nabízejí i teplá jídla, ale jaká ?!? Kuchař - ( ka) asi neumí vůbec vařit, protože k sousednímu stolu přinášejí 2 obsluhující mladé holky na uhel spálené osmažené květáky. My si dáváme kávu - ta je normální, ale protože máme hlad, tak si objednáváme polévku a dostáváme absolutně nejedlou gulášovku z pytlíku ! ! Jana si ještě dává na "vzpamatování" a dojezení dva nepoužitelné bramboráky a tak odsud rychle pryč !!! ( Zároveň tímto upozorňuji všechny poutníky, ať si sebou na cestách přes tuto končinu berou raději vlastní poživatiny, dokud majitel zmiňované restaurace nepochopí, že už nežijeme v minulém režimu, nezačne poskytovat kvalitní služby a nevymění kuchaře ... V opačném případě může hospodu rovnou zavřít, my turisté plakat určitě nebudem a najdeme si "konkurenci" na "úrovni" !!)

Procházíme nahoru obcí okolo pastvin s desítkami koní, ranče a estetického rybníčku do lesíka. Jím pak až na rozcestí pod Hradem Kaltenštejnem. Nahoru na zříceninu lezu zase sám. Tento hrad je v jiných písemných pramenech nazýván také Hradiskem. Na konci 13.století ho tu nechali vystavět vratislavští biskupové, později byl mnohokrát zastavován a počátkem 16.století jej nechali majitelé zbořit. Zdivo bylo použito třeba i na přestavbu Jánského Vrchu ve městě Javorníku. Protože byl tento hrad zdoben výrazným bergfitem - ( mohutnou válcovou věží ), jejíž torzo zůstalo zachováno do značné výše i do dnešních časů - a spolu se zbytky sklepů a hradebních zdí působí hradní areál velmi romantickým dojmem, stal se oblíbeným výletním cílem. Ostatně - těch zachovalých hradních zřícenin v horách Jeseníků až tolik zase nenajdeme ...

Jana mezitím domluvila s nějakou maminou a jejími dvěma dětmi společnou cestu do Žulové. Děti jsou sice velmi hodné, já ale využívám svého práva veta a tuto dohodu ruším. Nás totiž nečeká přímá cesta do Žulové, ale hledání známých i těch zapomenutých zatopených lomů v okolí, ale o tom Jana neví, protože to mělo být překvapením na závěr cesty. A tak se mladé paní omlouvám, nasměruji ji i dětičky tím správným směrem a my dva pokračujem opět sami ...

Červené turistické značení se "opile" motá po lukách, hájcích a lesících. Chvílemi se musím po další červené značce koukat dalekohledem . Zabloudit by tady nebylo problémem, tak je to tu nepřehledné ... ale také nesmírně krásné !! Přicházíme k rozcestí Černá Voda - Lomy a hned za chalupami procházíme kol dvou menších zatopených lůmků.Pak na travnatých kolejích cesty zaparkovaná auta, vpravo vidíme nějaké chaty a cítíme vůni kouře z ohniště a když se tam jdeme podívat, tak jen vydechneme úžasem !!! Stojíme nad velkým zatopeným lomem , do jehož vod spadají mohutné žulové skalní stěny. Je to úplně nečekané - jako bychom se skokem ocitli v krajině z amerického westernu - a my se jen díváme, kdy se ze zákruty za skalou vynoří kanoe plná "rudochů"... Okolo táborníků a plápolajícího ohně zestup ke břehu jezera, pak už jen focení a naše nadšené výkřiky ... Plni dojmů opouštíme nádherný lom Rampu a jdeme hledat další podobná místa v okolí ...

Kousek za Andělskými domky - ( rekreační samota) - se dáváme do hovoru s jedním důchodcem, který se na zdejší krásná místa přistěhoval z Ostravska. Nedaleko odtud vystoupáme podle mapy na zalesněný vršek. Jeho temeno je k jižní straně seříznuto jakoby nožem a pod srázem se leskne vodní hladina dalšího zatopeného lomu. Opatrně zestupuji až k jezeru a teprve odsud plně oceňuji a vychutnávám romantičnost krásného místa ... Vracíme se zpět na červenou značku a trošku obtížněji schůdným terénem - vede po náspu bývalé "vlečky" v délce 1 km - pak už zase "normálním" terénem a kousek od Žulové míjíme ještě 2 menší zatopené lomy a údolíčkem kolem říčky Vidnávky na nádraží. Hospoda nefunguje a tak musíme vydržet do příjezdu vlaku bez občerstvení. Spolu s námi tu dvě - skoro se stydím napsat slovo "matky" - hlídají své děti takovým stylem, že buď plkají spolu nebo do mobilu a děti zatím volně pobíhají po kolejích. Když pak přijíždí vlak, tak je hodný pan výpravčí aspoň seřve - nezdá se nám ale, že by si to ty dvě vůbec uvědomily ..!!

Poslední cesta nahoru do sedla k jeskyním, loučíme se s Rychlebskými horami a po příjezdu do Jeseníku i s nádražím. Naposledy na kávu do nádražní restaurace, pak si ještě kupujeme zmrzlinu v kornoutcích a jdeme "dom". Sprchujeme se, balíme věci a poté na slavnostní rozlučkovou večeři, poslední procházka po tolik milých ulících a náměstích Jeseníku a pak už spát ...

( Na druhý den brzy ráno odevzdáváme klíče a na bus nádraží, odkud nám odjíždí "dálkař" až do Zlína. A TO JE KONEC POHÁDKY ...)

( Určitě jste si povšimli málo kvalitních a barevných fotografií, doprovázející cyklus článků o Jeseníkách. Moc se tímto všem čtenářům omlouvám, na vině není jen absence skeneru, ale především sada prošlých a nekvalitních filmů od fy Happy Foto ... což nás tak namíchlo, že od této chvíle definitívně přestáváme využívat jejich výhod, kupujeme si filmy sami a šetříme na digitál !)