ZLATÉ HORY 2020 - 7.Za zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny - 1.část
Původně jsem chtěl navštívit Žulovskou pahorkatinu dvakrát: jeden výlet s Janou po těch přístupnějších zatopených lomech... a ta druhá výprava, v níž figurovala pouze moje maličkost, měla směřovat přes skály a zatopené doly do méně profláklých míst.
Na mapách.cz jsem zálibně šilhal i po útvaru Sedm skal a v duchu si představoval celý ten báječný maxiokruh. Nakonec se z různých příčin (počasí a manželčina noha) vše zvrtlo a mně zbyl na průzkum jeden jediný den. I tak jsem sestavil grandiózní plán trasy, ale v duchu tušil, že se jedná o čirou utopii. Stačí, abych se s nějakou dosud mi neznámou skálou trochu víc zakecal a celý plán půjde do kopru! Což se samozřejmě stalo a tentokrát mi o fous unikla Boží hora, Borový vrch a Kaní hora. Objektivně vzato ani nebylo možné vše za jediný den stihnout, na což jsem přišel v závěru svého putování, kdy jsem se do cíle trasy – do Žulové, doplazil jak napůl zdechlá lemra...
Nyní už k vlastnímu výšlapu, jehož popis jsem si dovolil rozložit do dvou částí:
V tom středečním zářijovém ránu nezbylo, než kvůli spoji vstát brzy jako do práce, ale zase mne hřálo vědomí, že má být velmi hezky. A já po definitivně překopaném plánu chutě vyrazil za skálami a zatopenými žulovými jámami nácházejícími se na okraji rychlebského Sokolího hřbetu a v Žulovské pahorkatině.
Startovním bodem se stala zastávka busu Vápenná lesní čtvrt, odkud po svačině mé nožky nazuté do kanad nedočkavě vyrazily po silničce nahoru do zalesněného kopce. Asfaltka o něco výš přeskočila železniční trať, nabrala stoupání a několika serpentinami mne v šíleném dusnu vyvedla na horní lesní silničku, pyšnící se názvem Veverkova cesta. Po téhle mírně, ale vytrvale stoupající komunikaci jsem po dalších asi 2 km chůze nakonec dofuněl do sedla ležícího těsně pod Žulovým vrchem. Zde se ke mně zleva připojila modře značená tur.trasa vedoucí z Vápenné a zdolávající výškové převýšení 300 metrů. Však to moje o moc menší nebylo, ale zase mi díky němu velmi rychle zmizely ospalky z očí.
Od rozcestníku jsem zamířil k přístřešku stojícímu na okraji ohromného odvalu z vytěžené žuly a nejdříve ze všeho svlékl skrz naskrz propocené tričko, uvázal je nahoru na batoh, aby se sušilo, a z jeho útrob vytáhl suché. Následoval krátký odpočinek a poté už vlastní průzkum zatopeného lomu.
Za přístřeškem mne vyšlapaný chodník zavedl na okraj kráteru, jehož dno vyplňovala černá hladina jezera obklopená ze všech stran skalními stěnami a bujnou vegetací. Místo tajemné skoro jako hrad v Karpatech a při pohledu na něj se mi aorta rozbušila v hlasitém, romanticko-melodickém rytmu.
Tož totok u nás na Zlínsku opravdu nemáme... a určitě stálo za to ho navštívit!
Okem neproniknutelná hladina barvy indického čaje absolutně nedávala představu o hloubce jezera, takže jsem se jeho břehům raději obezřetně vyhnul (v kanadách se plave fakt blbě!) a zaměřil zraky na „kamenivo“ jej obklopující. Tvořila jej slezská žula a místy se z ní nad zatopenou plochou vypínaly hezké stěny.
Bohužel ten hlavní charakteristický útes (známý z fotografií) a nacházející se naproti, tonul v lesním přítmí, neboť lenivé slunce ještě ani krátce po osmé nestačilo vyskočit nad hřebeny hor. Na to, abych si na ukázkové nasvícení počkal, nebyl kvůli mému mnohakilometrovému putování čas.
Proto jsem se s hlavním lomem s lítostí rozloučil a odbočil do postranní roklinky s hladinou vlastního maličkého jezírka, nad nímž se mi mezi zajímavými skalisky podařilo poněkud krkolomně prostoupit až na vrchol hřebene nad lomem.
Kvalitní slezská žula se v kraji začala ve velkém těžit zhruba od poloviny 19.století. Menší lůmky tady přitom existovaly už od století třináctého, ale teprve „novověk“ s modernějšími prostředky (a stavbou železnice) umožnil velkým firmám prodej vytěžené žuly ve velkém a dal stálou práci stovkám místních kameníků a lomařů.
O otevření lomu na Žulovém vrchu (719 m), nacházejícím se mezi Jasanovým vrchem (799 m) a Zelenou horou (654 m), se na počátku minulého století přičinilo kamenické odborářské družstvo z Vápenné, jež mu dalo romanticky znějící název Brankoppe – Stříbrná pavučina. Družstvo bohužel nebylo schopné konkurovat jiným podobným větším, a proto brzy zaniklo. Opuštěný zatopený lom se poté stal díky své romantické a tajemné atmosféře velmi atraktivním turistickým místem.
(Existence slavné trampské osady na Žulovém vrchu mi sice byla dostatečně známa, jenže mne čekal průzkum žulových stád a jiných skal na pokračujícím hřebeni směrem k Zelené hoře, a tak jsem ji kvůli nedostatku času vlastně ani nehledal...)
Co jen já se při plánování „mého“ dovolenkového dne našpekuloval, které skály tady musím za každou cenu vidět, ale po zjištění, že bych přitom musel urazit nepočítaně mil, mi rozum „vlídně“ domluvil a já své touhy okradl nejméně o polovinu. Jedněmi z nich mělo být i těch Sedm skal u Černé Vody, ale tím by se můj okruh po zatopených lomech zvětšil o naprosto neúnosnou délku... a nebudu si namlouvat, že bych to dal, neboť mi na ramena pomaloučku už klepe - ne sice zubatá, ale šedesátka!
Nakonec jsem větší rekognoskaci terénu omezil jen na dva podvrcholy Žulového vrchu a na pahorek Píšťaly. Ale ten příšel na řadu až „pak:“ nejprve se mi nožky od temene Žulového vrchu se zatopeným lomem Brankopy rozeběhly dolů po lesnatém hřebeni.
Od sedla před prvním podvrcholem Žulového vrchu (684 m) mi částečně prokácený les nabídl pohled do širého kraje a samozřejmě také na první kamenné stádo. Říká se, že co jiný kraj, to jiný brav... a vskutku, tohle poklidné stádečko se skládalo z balvanů, bloků a skalek vysokých místy víc jak pět metrů – ale to vše ze žuly, což je hornina u nás na Valašsku naprosto exotická a my ji známe jen coby hřbitovní náhrobky!
První seskupení bylo nicotným oproti dalšímu, rozhozenému okolo prvního návrší vystupujícího z hřebene a táhnoucím se i kus dál za něj. Temeno zdobila protáhlá členitá skalka proťatá puklinami (i dvě nepravá skalní okna tu byla k vidění) a též bizarní balvan připomínajícího ptáka s roztaženými perutěmi. Jen kousek dál se z lesní půdy do výše tyčila veliká skalní zaoblená hlava a hřib. Zajímavým faktem bylo, že jednotlivé balvany stáda byly od sebe odděleny lesní půdou, takže chůze mezi nimi byla kupodivu pohodlná.
O víc jak čtvrt kilometru dál jsem narazil na poslední skalnatý podvrchol (680 m) Žulového vrchu, kde se změnila nejen skladba lesa, ale i skal. Zepředu z něj trčely další skalky, ale za nimi se vypínalo až 10 metrů vysoké témě dlouhého mrazového srubu, jehož hornina žulu nepřipomínala ani náhodou!
(Jak jsem pak doma zjistil podle geologických map, je tento podvrchol a okolí temena Zelené hory /654 m/ nacházející se o dalších asi 300 m dál, tvořen ostrůvky biotitických fylitů (metamorfitu) které narušují celistvost již tak nevelkého území /jen něco přes 70 km2/, na němž se vyskytuje slezská žula.)
Napravo od mrazového srubu se ve svahu nacházelo další rozkošné žulové stádečko, ale můj průstup odshora dolů přes jeho střed nebyl zrovna geniálním nápadem: tady totiž byly balvany naskládany bez ladu a skladu přes sebe a v puklinách vyplněných listím hrozilo vyvrtnutí nohy!
S trochou opatrnosti jsem se po jisté době ocitl pod spodním okrajem stáda, ještě omrkl další větší fylitický skalní útvar, vystupující se ze stráně opodál, a pak už se musel dalších výzkumů vzdát a upalovat dál přesně podle plánu.
Moje další trasa vedla po vrstevnicové lesní zpevněné cestě, obkružující směrem doprava (a jen asi o 50 metrů níž) témě Zelené hory, a zhruba po deseti minutách chůze mne komunikace přivedla nazpět pod srázný svah Žulového vrchu. Velikánská mýtina nabídla pohled na další ukázkové žulové stádo, vykukující ze znovu zalesněné stráně vysoko nad cestou.
Ve hvozdu hluboko pode mnou, tam kde končila rozsáhlá paseka klesající k lesu od komunikace, na níž jsem stál, se mělo nacházet další velezajímavé místo – Arcibiskupský lom.
I když jsem celkem spěchal, musel jsem hodit brzdu, neboť se mi už od cesty mezi stromy otevřel parádní výhled na část Žulovské pahorkatiny a ohromný kus rovinatějšího území našich severních sousedů.
Přímo z paseky byly výhledy samozřejmě mnohem úžasnější a nabídly výhledovou výseč od západu přes sever k východu a zleva doprava nejprve na hlavní pásmo Rychlebských hor s vesnicí Skorošice, poté na Kaní horu (476 m) a Boží horu (537m), která překrývala sousední žulový oblík – Borový vrch s ohromným dílcem polského příhraničí. Směrem napravo „vybyl“ nádherný výhled na zalesněné území Žulovské pahorkatiny mezi Vidnavou a Černou Vodou, přičemž samozřejmě i tady nejvzdálenější horizont tvořila krajina nacházející se v Polsku.
Dosyta pokochán dalekými rozhledy, spustil jsem se cik cak dolů pasekou. Ve spodní části jsem natrefil na svážnici a po ní doklesal ke spodní vrstevnicové lesní cestě. Poněvadž jen pár metrů ode mne přes ni protékal potůček s chladivou vodou, opláchl jsem rozpálené líce. A pak už vykročil k blízkým žulovým odvalům, vypínající se jak hradní valy nad i pod silničkou... a jen co jsem mezi nimi prošel, zaleskla se mezi stromy dalšího „bezedného“ jezera.
Arcibiskupský lom leží na severním svahu Žulového vrchu v nadmořské výši 520 metrů a je vzdušnou čarou vzdálen jen půl kilometru od osady Zelená Hora. Její domky jsou součástí obce Vápenná a jsou rozhozeny po lučinatém horním konci údolí mezi návrším s lomem Vycpálkem a lesnatými stráněmi Žulového vrchu.
Okolo Arcibiskupského lomu vede spodní zpevněná cesta, po níž prochází trasa NS Krajem Rychlebských hor. Její součástí jsou informační panely a jeden z nich je umístěn i na konci zatopeného lomu, na hezkém zarovnaném plácku s turistickým odpočívadlem. Info o „Arcibiskupáku“ jsou bohužel velmi skoupé: téměž celý text je zaměřen na chráněného raka říčního, který prý žije ve zdejší čisté vodě a koupání je zde proto zakázáno.
(Tož nevím nevím, jak to s čistotou H2O nyní je, neboť z webu potapěčů jsem se dozvěděl, že má lom hloubku 14 m a viditelnost pod hladinou dosahuje pouze dva metry!)
Kávově hnědá vodní plocha připomínala barvu kapučína, ale obávám se, že voděnka lomu by asi až tak chutná nebyla. Ostatně k ní ani nebyl žádný pořádný přístup: naprosto chyběl nějaký chodník a ten protější břeh, tvořený vysokými žulovými skalními útesy, byl už na první pohled neprostupný. Přesto jsem ze zvědavosti úpatí velké skalní stěny okoukl, udělal obrázek sluncem částečně osvětleného protilehlého břehu, no a pak už mé nožky kopírovaly členitý severní břeh jezera.
Kupodivu byl dobře průchozí i bez vyšlapané pěšinky a nabídl spoustu zajímavých výjevů. Sluncem oživené části lomu tvořily překvapivě ostrý kontrast k ponuré vodní hladině i těm skalním stěnám, tonoucím ještě v příšeří.
O kus dál mi trasu přehradila vodní zátočina vybíhající na severovýchod a po jejím opatrném obejítí jsem se ocitl u táboříště, od něhož byl už pohodlně přístupný vyhlídkový ostroh čnící nad zatopeným koncem lomu. Ten směrem k východu pokračoval ještě svou „suchozemskou“ částí, tvořenou impozantními a leckde i bizarními skalními stěnami.
Suma sumárum: celková délka Arcibiskupského lomu dosahuje délky 75 m a jeho šíře 50 m, přičemž plocha zatopeného území má rozlohu asi 60 x 30 metrů.
Přitom se jedná o nádherný a tajemný lom, který mne nadchl mnohem víc, než jeho výše ležící kolega jménem Brankopy. Však jsem si také oddech na odpočivadle prodloužil o konzumaci svačiny a teprve potom se s touhle úžasnou lokalitou pomaličku a velice nerad rozloučil.
Na smutnění nebyl čas. Vždyť mne návštěva mnoha dalších zatopených lomů a jiných zajímavostí. A tou první byla už podoba silnice kousek za „Arcibiskupákem“, klesající od rozcestí dolů do údolí:
Nevím jak vy, ale já silničku dlážděnou kostkou žulovou - bizarně umístěnou vprostřed divokého hvozdu - tedy ve svém životě viděl úplně poprvé!
Po seběhnutí dolů do lučinatého sedla s několika staveními kolem jsem se na rozcestí rychle zorientoval a poté vykročil po asfaltce k asi 300 m vzdálenému lomu Vycpálek.
Patří k nejznámějším a nejpřístupnějším zatopeným lomům v Žulovské pahorkatině, neboť se nachází poblíž asfaltové silničky, která spojuje osadu Zelenou Horu s asi 1.5 km vzdálenou obcí Vápenná. Turistické značení k němu nevede, ale je součástí okruhu NS Krajem Rychlebských hor.
Od rozcestí silnička prvních pár set metrů nejprve klesala, a pak už jsem musel znovu do kopce - tentokrát do lomy rozervaného jižního svahu vrchu Haspelberg (505 m), kam z asfaltky odbočovala zpevněná lesní cesta. Ještě než jsem po ní vykročil, zadíval jsem se na žulový pomník s podobiznou staršího a přísně se tvářícího komunistického úderníka, po němž atraktivní lom od roku 1949 dodnes nese jméno, přečetl si to „budovatelské heslo“, poškrábal se rozpačitě na bradě... a vyrazil k další lomové vodě.
Proslulá světlá slezská žula se z lomu na jižním svahu kopce Haspelberg začala dobývat už v sedmdesátých letech 19.století a původně se lom jmenoval Zothe-Brand-Burch, to podle majitele firmy Jana Zothe z Velké Kraše. Po vzniku „první“ republiky došlo k útlumu těžby, ale ta se hned po ukončení druhé světové války nebývale rozběhla. Největší rozmach nastal v roce 1958 a o jedenáct let později (1969) tu těžba žuly definitivně skončila a lokalita byla opuštěna. (Zdálo by se, že poněkud ve spěchu, neboť prostranství pod lomem dodnes „krášlí“ nevzhledná technická ocelová konstrukce.)
Jako věčná památka na dlouholeté dobývání zůstal jižní svah kopce rozerván třemi velkými lomy, z nichž ten napravo je „suchý“ a zbylé dva ležící za sebou byly zatopeny podzemní vodou. Své už samozřejmě vykonala i příroda a vzrostlá vegetace znovu zaujala pozice, z nichž byla člověkem násilně vytlačena.
Dobře přístupná cesta mne přivedla ke břehu prvního a hlavního zatopeného lomu, nad nímž se za zelenkavou vodní hladinou o rozměrech asi 50 x 50 metrů vypínala vysoká charakteristická skalní stěna, známá mi už dlouho z mnoha obrázků. Co o téhle nádherné přírodní scenérii víc napsat? Snad jen to, že byla hodna toho, aby se mi (snad natrvalo) vřezala do mozkových závitů paměti!
V dálce vlevo se leskla hladina druhého (rozsáhlejšího a užšího) jezera, která byla bohužel na první pohled z místa, kde jsem stál, kvůli vysokým skalním stěnám nepřístupná. Cesta či pěšina ale k k němu určitě někde vede, neboť nad jeho zakalenějšími vodami se prý nachází jedno z nejvýznamnějších nálezišť minerálů u nás.
Škoda – kdybych cestu k němu znal, určitě bych jej navštívil, protože se tu prý dají nalézt úlomky tmavě červených krystalů tzv. „plovoucích“ granátů – hesonitů. Ty se samozřejmě nepohupují na špinavé vodní hladině, ale lze je najít ve skalních stěnách nad jezerem. Kromě hesonitů se tady vyskytuje také vesuvián, wollasterit, epidot a další minerály.
Opravdu škoda, že jsem se tam nemohl podívat, ale na hledání přístupu k druhému lomu mi opravdu nezbýval čas, neboť mne za dalšími zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny čekal ještě pořádný kus cesty...
dokončení příště
Přidat do oblibených uživatelů
Vápenná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí ZLATÉ HORY 2020 - 7.Za zatopenými lomy Žulovské pahorkatiny - 1.část
