Jeseníky a naše zimní dovolená r. 2014 - 2. část – výlet Červenohorské sedlo - Švýcárna

Cestopisy

Červenohorské sedlo - výhled na SZ

Vidíme i v. n. Dlouhé stráně

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (33 fotografií)

Pondělí 6. 1. 2014

Sněhu skutečně moc není ani na vrcholech, má být však jasno a slunečno. Autobusem jsme z Loučné nad Desnou vyjeli na Červenohorské sedlo. Leží na historické moravsko-slezské hranici. Je to oblíbené lyžařské středisko ve výši 1013 m. Je tu 7 vleků a 4 sjezdovky – prudší i mírnější. Jsou ty i běžecké trasy – na Švýcárnu a na Šerák. Za normálních zimních podmínek by zde bylo živo. Běžně zde zimní sezóna trvá od poloviny prosince až do konce března. Dnes zde hotely zejí prázdnotou. Ani na běžky to tady není. Vyjímečně je s sebou nemáme.

Počasí zatím nevypadá nejlíp, vrcholky jsou v mracích, ale to nám nevadí. Vyrážíme po červené hřebenovce na Švýcárnu. Je trochu sněhu, mrzne, krásně to křupe pod nohama, krásně vypadají i namrzlé stromky. Sluníčko se snaží prorazit, je to tu jak v pohádce. Procházíme přes prázdné sjezdovky, které vedou z vrchu Velký Klínovec (1164 m), pod stojícími vleky. Skutečně jen mírně stoupáme. A kocháme se blízkým okolím. Rozcestí Klínovec má 1100 m, na rozcestí Pod Malým Jezerníkem je to 1120 m. Sice jsme minuli dvě místa údajně s hezkým výhledem, ale moc jsme toho neviděli.

Když jsme vystoupali ještě kousek – na Malý Jezerník (1208), jak mávnutím proutku se to vybralo, nad námi je modrá obloha a okolní hory vylézají z mlhy. Dokonce i vysílač na Pradědu najednou vidíme. Tohle je fakt nádhera. A ten klid. Když se blížíme ke Švýcárně (1315 m), objevují se běžecké stopy. Přece jen to tu někdo zkouší. Na Praděd (1491 m) je to ještě skoro 4 km, ale vypadá to, že to je jen kousek. My nemáme v plánu tam dojít. Je to sice lákavé, ale večer je brzy tma a v tom sněhu se přece jen nejde nejlíp. Těch 15-16 km nám bude stačit.

Švýcárna je nejstarší turistická chata v Jeseníkách, poskytuje ubytování i občerstvení. Již v 18. století zde stál ovčácký dům. R. 1829 byl však již opuštěn a tak zde nechal postavit kníže Alois II. z Lichtenštejna salaš, kterou turisté začali využívat k úkrytu před špatným počasím a také k nouzovému přenocování. Z důvodu rozvoje turistiky ji r. 1887 kníže Jan II. z Lichtenštejna nahradil tímto srubem. I když byl interiér upraven a zmodernizován, budova si zachovala stále svoji historickou podobu. Od r. 2006 stojí v blízkosti chaty zvonička, kde můžete zavzpomínat na zesnulé horaly. V létě se u jezírka můžete osvěžit i vodou z pramene.

My se jdeme osvěžit dovnitř. Než jsme se najedli a trochu si odpočinuli, počasí se téměř nezměnilo. Nemůžeme se nabažit pohledem na kopce, které jsou částečně zahalené mraky. Nic jiného nám však nezbývá, musíme se vydat zpátky. Tentokrát jdeme po zelené přes rozcestí Kamzík a Petrovku. Kousek je to společné ještě s hřebenovkou. Po 6,5 km mírného stoupání (302 výškových metrů) nás čeká 9 km klesání (755 m). Bude to však poměrně plynulé.

Tahle cesta už tak krásná nebyla. Brzy jsme klesli do lesa a výhledy byly již omezené. Zapadající sluníčko je však hezky nasvěcovalo. Na silnici na zastávku Kouty nad Desnou – most jsme došli už po tmě. Naštěstí nám autobus neujel a tak jsme se spolehlivě a příjemně utahaní dostali do našeho penzionu, ale maximálně spokojení. Dokonce I Otu přestalo mrzet, že si nezalyžuje.

GPS souřadnice:

uložit .gpx soubor (50.102, 17.214)

Poslední aktualizace: 3.5.2020

Vyhledání vlakového spojení na výlet