Jihočeský kraj - nejen za rozhlednami a pivovary - 1. den - Blatná-zámek a Zámecký pivovar, pivovar Čížová, rozhledna Řežabinec, Putim-prohlídka obce

Pondělí 29. června 2020 

Máme týden volno. Ota ho chce využít hlavně k navštívení rozhleden v jižních Čechách, kde jsme stále ještě nebyli. Není jich moc, ale potřebuje vybarvit bílá místa na mapě rozhleden. Jenže letošní počasí našim výletům moc nepřeje. Hodně prší, vracíme se a vše v autě máme navlhlé. Když teď bylo pár dnů hezky, tak jsme potřebovali být doma. Od včerejška prší, ale k večeru to má přestat, tak snad to vyjde. Bez přeháněk to však zase nebude - tedy podle předpovědi. Věříme v lepší zítřky a vyrážíme. Ale až odpoledne. Na dopoledne máme oba ještě nějaké preventivní lékařské prohlídky, které jsme museli na letní měsíce přesunout kvůli koronavirovým opatřením.
Vyrážíme po 14. hodině, neprší, dokonce svítí sluníčko, ale ochladilo se. Dnešní program je hlavně pivní. Ota doma neměl ani jedno, tak se musí trochu zazásobit. Problém to není, prakticky na trase máme hned dva pivovary.
Ten první je Zámecký pivovar v Blatné. Jen nevím, zda je to v bývalém pivovaru nebo lihovaru, protože někde v těchto místech postavil baron František Hildprandt r. 1812 cukrovar, který r. 1885 přestavěl na lihovar. Ten přežil až do současné doby - po znárodnění přešel pod Západočeské lihovary, v restituci ho rodina Hildpradtů získala zpátky a navazují na tehdejší výrobu. Patří k největším výrobcům a vývozcům ovocných destilátů.
Až později jsem si v tom udělala jasno. R. 1489 dostala Blatná várečné právo. To se vařilo v městském a v panském pivovaru, který od r. 1896 nese název Zámecký pivovar Blatná. Pivo se zde vařilo až do r 1978, kdy přestala stačit kapacita. Výroba se přesunula do moderního pivovaru ve Strakonicích. Část parostrojního vybavení je možno vidět v Pivovarském muzeu v Plzni. R. 2016 byla obnovena tradice vaření piva. To už byla od r. 1991 v původních prostorách, ale i v areálu původního pivovaru obnovena i činnost destilérky. Dominantou celého areálu je pivovarský komín, na kterém už léta hnízdí čápi. Pivo se začalo vyrábět v náhradních prostorách. Nyní se chystají varny v budově někdejší lednice, kde se dříve skladoval led. Vaří tu klasický plzeňský světlý a polotmavý ležák Kohout, světlé výčepní pivo a Sládkovo sváteční světlý speciál.
Pivo tady, na dohled od zámku, netočí, ale v podnikové prodejně ho prodávají, stejně jako ovocné destiláty. Ota si koupil samozřejmě pivo, ale i tři tácky, k tomu dostal i dvě povídání o pivu, ale hlavně o destilátech.
Čtyři litrové vzorky jsme uložili do nachlazené k tomu připravené termotašky a šli se podívat k zámku. Je prakticky přes silnici. Podle archeologických nálezů byl zdejší pahorek uprostřed blat osídlen již v prehistorických dobách. Koncem 7. a během 8. století se zde objevují Slované, ale trvale se zde usadili až ve 2. pol. 10. století.
Osada byla založena na staré významné dálkové obchodní cestě ze Sušice do Horažďovic, která v těchto místech překračovala říčku Lomnici. První zmínka o Blatné je z r. 1235. Z informací z r. 1241 je jisté, že zde v té době stál dřevěný hrádek s románskou kaplí, které byly chráněny vodou. Ve druhé polovině 13. století se začalo s přebudováním ve výstavnější sídlo o dvou palácích, které byly obehnány zděnou hradbou. Okolní bažiny byly proměněny ve vodní opevnění. Za vlády Jana z Rožmitálu bylo původní románské sídlo přestavěno. Vznikla zde gotická pevnost s fortifikovanou vstupní věží. Jeho následníci z hradu udělali reprezentativní sídlo. Rožmitálský palác a pracovna v patře věže byla vyzdobena nádhernými freskami. Na poč. 16. století byl vybudován třípatrový goticko-renesanční tzv. Rejtův palác a koncem 16. století renesanční Rozdražovský palác.
Během třicetileté války byl hrad spolu s městečkem vydrancován. R. 1798 koupili Blatnou Hildprandtovi - šlechtici původem z Tyrolska, kteří hrad nákladně přestavěli na reprezentativní zámek s pohodlným bydlením, v letech 1850 - 1856 byly provedeny novogotické úpravy, které stavbě daly současný charakter. V r. 1952 jim byl hrad zabaven, ale po r. 1991 konečně zase vrácen. Současní majitelé ho opravují a zpřístupňují návštěvníkům.
Zámecký areál patří mezi stavebně a historicky nejhodnotnější a architektonicky nejvýznamnější památky. Díky dochovanému prostředí parků a vodních ploch patří ke klenotům mezi hradními komplexy, stejně jako Švihov a Červená Lhota. Je zde možno najít stavební slohy minulých staletí.
Na prohlídku jsme jít nechtěli, jen jsme se chtěli podívat na nádvoří, příp. do zámeckého parku, i když moc času jsme neměli. Když jsme zjistili, že od od května 2019 je vstup do zahrady zpoplatněný, tak jsme to vzdali. Třeba někdy bude víc času, pak by to za to možná stálo. V zámeckém parku je mnoho cestiček, potůčků a mostků i letitých dubů. Okolo parku je obora, kde je možno pozorovat početné stádo daňků skvrnitých nebo hejno pávů.

Přejíždíme do Čížové, kde je další minipivovar. Ve zdejším zámku, který vznikl pravděpodobně na poč. 17. století přestavbou kamenné tvrze, se pivo vařilo už po r. 1629. O historii zámku ani pivovaru se toho moc neví. R. 2013 ho ve zchátralém stavu koupila obec a pokouší se o jeho rekonstrukci. Když parta pěti nadšenců sháněla prostor, kde by mohli vařit pivo, vyšel jim starosta vstříc. Dlouhodobě si mohli pronajmout západní křídlo zámku. Tím se vaření piva vrátilo do takřka původních prostor. Vaří tam světlé výčepní 10° Pepu, světlý ležák 11° Josefa, světlý ležák 12° Olafa, řezaný polotmavý ležák 11° Juru, tmavý speciál 13° Jirku a 13° IPU Horsta. Pivo tam prodávají snad jen ve čtvrtek a pátek od 15 do 17 hodin. V lahvi se však nechá koupit v prodejně pekárny v nedalekých Zlivicích, kde je otevřeno výrazně déle. Je to hned na křižovatce. Časově nám to vyšlo perfektně. Koupili jsme všech šest vzorků.

Aby měl Ota ještě větší radost, chystáme se k rozhledně Řežabinec. Projíždíme Pískem a jedeme do Putimi. Původně jsme měli v plánu popojet z Putimi vlakem do Ražic a zpátky se vydat pěšky po naučné stezce Řežabinec, která vede okolo stejnojmenné vyhlídkové věže. Je 2,2 km dlouhá a je na ní 9 informačních panelů. Pro nás by to byla trasa dlouhá cca 5 km. Jenže už nic nejede, tak bychom to dnes nezvládli. Jdeme tedy pouze k rozhledně.
Rozhodli jsme se z Putimi popojet kus po zelené turistické trase, která vede Otavskou ulici. Až to dál nepůjde, dojdeme to pěšky. Moc daleko to nešlo. Kdyby bylo sucho, nebyl by problém se dostat skoro až k rozhledně, ale po těch deštích byla cesta samé bláto a louže. Když začala trochu klesat, řekli jsme si, že dál už ne. To bychom nemuseli taky vyjet. Ota se pracně otočil a zaparkoval. Na mapy.cz je však rozhledna malovaná trochu blíž, než je ve skutečnosti. Když jsme si mysleli, že ji už nenajdeme, konečně jsme ji zahlédli o pěkný kus dál. Nevzdali jsme to, i když cesta vedla mokrou trávou, místy bažinami. Voda se po deštích ještě nestačila vsáknout. Ale vyhráli jsme a k rozhledně došli. Tato 7 metrů vysoká dřevěná ornitologická pozorovatelna stojí na břehu stejnojmenného rybníka, který byl vybudován v 16. století. V této národní přírodní rezervaci se vyskytuje velké množství vodního ptactva (pochop rákosní, husa velká, bukač velký, moudivláček lužní), které je možno pozorovat z vyhlídkové plošiny v mezipatře ve výši 3 metry, kam vede 14 schodů. My jsme viděli hlavně větší množství labutí. Možná i proto, že jsou největší.
Věž z r. 1985 byla obnovena r. 2003. Přízemí a horní část věže nejsou běžně přístupné, využívá je muzeum a odborné organizace pro výzkumné účely. Blízko má být zachovalý zdobený milník kraje z 18. století, který vymezoval ražický a putimský katastr. Ten jsme nenašli.

Původně jsme si mysleli, že bychom tady někde mohli přespat, ale v tom mokru to nešlo. Pojedeme dál. Nesmíme si však nechat ujít prohlídku Putimi, kterou projíždíme. Proslavil ji hlavně Jaroslav Hašek ve svém románu Dobrý voják Švejk, který se zde i točil. Vidíme i domek, kde byla policejní stanice. Obec je známá i díky lidové písni "Když jsem já šel tou Putimskou branou". Je to hezká a skutečně starobylá vesnice, údajně starší než nedaleký Písek. Leží na pravém břehu řeky Blanice, těsně před soutokem s Otavou, Prvním písemná zpráva je z r. 1205. Podle archeologického průzkumu, který byl prováděn v letech 1996–1998 na tamní pozdně gotické faře (pravděpodobně bývala tvrzí), byla oblast osídlena již dřív. Doloženo je osídlení Kelty v 2. století před n.l., následovali Římané, v 8. století Slované. Raně gotický kostel sv. Vavřince a následně vesnici založili benediktini. Následně zde vznikl dvorec. R. 1741 byla na hřbitov přistavěna nenápadná budova – kostnice. R. 1995 byla vyhlášena vesnická památková zóna, do které patří i Podkostelní rybník. Dochoval se zde soubor zděných venkovských usedlostí s hospodářskými budovami, doplněný drobnějšími chalupami. Mezi nejcennější stavby patří mohutná zděná budova sýpky u č.p. 15 z počátku 17. století. Řada domů byla postavena v období pozdního lidového baroka. Důkazem toho jsou barokní štíty na několika usedlostech. Nejstarší zástavba se nachází na návsi. V jejím čele stojí statek č. 25, kde žil Jan Cimbura. Není to tedy pouze románová postava z díla J. Š. Baara, ale skutečný sedlák, který se sem přiženil, tady žil, zemřel a také je zde pochován.

Naše cesta pokračuje okolo Tálinského rybníka (známého z další lidové písničky Už se ten Tálínskej rybník nahání) přes Albrechtice nad Vltavou dál směrem na Všeteč. Kus před obcí v lese jsou vpravo dvě odbočky neznačených cest, obě mají o kus dál závory, i když otevřené, ale projet dál by asi nebylo rozumné. U té druhé odbočky je docela dost místa, dokonce tu není ani moc mokro a ještě je tady přístřešek. Slouží to jako parkoviště k cestě na rozhlednu Vysoký Kamýk, kam se ráno chceme jít podívat. Značená cesta však vede jinudy. Jsme spokojeni, něco lepšího bychom sotva našli. Jsme sice kousek od silnice, ale provoz tu velký není, tak snad nebude ani ráno. Teď jsme ve stínu, ale ráno by sem mohlo svítit sluníčko, tedy pokud nebude zataženo. Je tu i hezký výhled.

Nejdřív uklízím věci v autě na své místo. To je hotovo za chvilku, převlékám se z letního do něčeho teplejšího a jdeme večeřet. Samozřejmě je už zase pozdě. Večeři jsme zapili zakoupeným pivem, zatím jsme zlikvidovali jen dva litry. Já dala dvě malé, Ota to bez problémů dopil.
Je deset hodin, venku je stále 19. stupňů, takže je docela teplo. Jsem zvědava, jak bude v noci. Tentokrát jsem peřinu nechala doma, že už bude teplo. Ale máme tu několik dalších dekových spacáků. Nemám strach, že bych zmrzla. Jsem ospalá, že mám pocit, že si pusu roztrhnu. Jdeme spát.