Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 6 (Vodnjan, Peroj, Fažana a noční Pula)

Přišlo ráno dalšího dne, který jsem měl opět naplánován jako sólo jízdu po chorvatských historických památkách. A to i přesto, že oficiální program našeho zájezdu nabízel mj. takové perly, jakými bezesporu jsou města Rovinje a Vodnjan. Od počátku dne jsem ale ve vzduchu cítil - kromě rychle rostoucích hodnot venkovní teploty – nějaké zlo nebo alespoň nepříjemnost. Touto částí cestopisu tak jistě konečně alespoň trošku potěším ty, kteří dychtivě očekávají od každého cestovatele nějakou tu katastrofu nebo alespoň nehodu, nejlépe doprovázenou zraněním s trvalými následky. Přes všechno naznačené byla středa 6. července 2016 svým způsobem jedním z nejnabitějších a nejpřínosnějších dnů celého zájezdu, byť v mnoha aspektech také dnem nenaplněných představ a nadějí. Já se ale prostě na ty mumie - zvláště pak po neúspěchu v italském Venzone - hrozně těšil … a alespoň tento úsek dne vyšel nad očekávání.

Ráno jsme ještě s Ivanem rychle skočili do obchodu, abychom snídaňový přísun živin doplnili např. o některé nezbytně nutné části vitamínu B, nacházející se v jedné zrzavé tekutině. A potom jsem se rozloučil s ostatními a – velice na lehko - vyrazil. Jelo se v tom ranním vedru a bezvětří dost hrozně a už po prvních stovkách metrů jsem litoval, že s sebou mám na pití jen trochu slivovice. Můj cíl – tedy historické městečko Vodnjan - byl naštěstí nedaleko a obchody i osvěžovny se zde určitě nacházejí v počtu dostatečném. Zanedlouho jsem měl městečko, tedy hlavně nepřehlédnutelnou zvonici tamního farního kostela, největšího na celé Istrii, na dohled. Vylezl jsem si tedy na jakýsi kamenný taras a pořídil pár fotografií. Pak jsem asi z 40 cm výšky seskočil … a vzápětí bolestí málem omdlel. Hlava se mi motala, pot ze mě lil a v patě pravé nohy mně bodali snad všechny zlé bytosti světa. Tušil jsem, že je zle nedobře a chtěl se alespoň napít. Marně. Následně jsem uvažoval, že zavolám na barák, ať mě cestou vyzvednou, že zůstanu v autobuse. To bych ale u sebe musel mít mobil. Což jsem ovšem neměl, protože jsem ráno kolo vytunil až moc. A tak jsem si vynadal do starých, méně schopných, kdysibýků, pomalu se doploužil ke kolu, lokl si valašského penicilinu a pokračoval v cestě k Vodnjanu.

Za chvíli bylo lépe, jen na tu pravou nohu nešlo vůbec došlápnout. Ale mumie jsou mumie a v touze po poznání musí našinec něco vydržet. Po nějaké době se mi podařilo sehnat personál z farního kostela sv. Blažeje, postaveného v letech 1760 až 1800, a zakoupil jsem si kombinované vstupné, které mě opravňovalo ke vstupu k mumiím světců, umístěným v zadní části kněžiště, i do chrámového muzea sakrálního umění, zvaného Corpi Santi. A musím se přiznat, že výše vstupného i prodávaných publikací a suvenýrů mně tak trošku – když ne přímo vyrazila dech, tak určitě alespoň – zaskočila. Ale i když jsem v chrámu božím, čert to vem. Základní informace jsem dostal v chorvatštině, text si nechal pustit ve slovenštině, psaného průvodce do muzejní části si pak vzal v angličtině … a umím jen česky. V češtině jsem pak několikrát nedodržel zákaz fotografování, koupil si pár pohlednic a rozloučil se.

Odpajdal jsem ke zvonici, která ale byla uzavřena, a tak jsem se pomalu vydal do centra dvojjazyčného města. Vodnjan neboli Dignano je totiž skutečně např. v názvech ulic značen chorvatsky i italsky a v některých částech městečka jsem jiný jazyk než italštinu ani neslyšel. Většinou italština plynula z úst starších žen v černém. Paradoxně se na fasádách okolních domů objevovala díla novodobých umělců z řad sprejerů, kteří zde legálně tvoří v rámci vodnjanského Street Art Fesrivalu. A že bylo na co se dívat …

Převážně tady ale na vás však všude dýchá historie, většinou v barvách benátské gotiky a renesance. Například z paláce Bettica, ve kterém sídlí zdejší muzeum. Když jsem šel do města, tak jsem si ho nechal na později … a když jsem se vracel, měli už zavřeno. Otevřeno totiž bylo pouze od 10,00 do 12,00 hod., a já se vrátil pět minut po dvanácté. Vstup byl zdarma a já si opět musel vynadat do těch starých zvířat, co se pasou v poli a nejsou to lvi …

Moje cesta městem pokračovala. Pivo v obchodě bylo chlazené, dobré a levné (vůbec zde bylo téměř o třetinu levněji než v místě našeho pobytu), informační centrum vybaveno více než luxusně a jeho personál příjemný. Otravní tak byli pouze jacísi menší kluci, kteří si na náměstí kopali a kteří na mě brzy soustředili svou pozornost. Nebylo jasné, jestli budou jen požebrávat nebo starého kulhavce okradou, a tak jsem raději zase táhl dál. Kolem zdejší novogotické Radnice, několika paláců i kostelů, z kterých mě nejvíce upoutala sv. Kateřina z 12. století.

Po návratu na náměstí jsem přidal pár snímků paláce Bradamante, ještě jedno pivo i nakouknutí do íčka, a pak už jsem se vydal ven z městečka. Na jeho okraji mě však ještě čekala další zastávka, tentokrát u kostela sv. Františka z 13. století. A u něj se nachází park plný (novo)staveb zajímavých kamenných obydlí, kterým ve Francii říkají bories a tady kažuni. Později jsem v terénu našel i několik původních originálů. A také prodejnu olivového oleje, u které byla dřevěná pozorovatelna s výhledem na mořskou hladinu. Já však měl jiný cíl. Tím byla sv. Foška, pozoruhodná raně románská bazilika, nacházející se u obce Batvači. Její interiérovou freskovou výzdobu jsem ale neviděl, protože tu měli zavřeno. A uvedené číslo na mobil mi bylo k … mi nebylo nic platné. On ovšem i ten exteriér stál za to, do boční části se dalo nahlédnout okénkem a celá stavba je velmi fotogenická.

Moje cesta poté pokračovala poměrně divokou krajinou, plnou trní, sukulentů a divoce se proplétajících kořenů i větví keřů. V té chvíli jsem si uvědomil, že s sebou nemám ani lepení, pumpu a nářadí, které jinak vozím opravdu vždy. V tom moimentě už jsem se málem proklel. Naštěstí jsem v terénu zabloudil jen jednou (a lehce) a nic zlého se mi nepřihodilo. Jen ta pata pořád bolela naprosto nesnesitelně.

Za chvíli už jsem vjížděl do obce Peroj, kde jsem se velmi těšil na starý kostel sv. Štěpána. I ten se může pyšnit zbytky původních fresek a i ten je, bohužel, nedobytně uzavřen. Tak si dám alespoň jedno pivo, nahlédnu přes okno do „nového" kostela sv. Spiridona i na okolní – poměrně hodně zajímavý – hřbitov a vydám se k moři. Napadlo mě totiž, že slaná chladná voda udělá mé zraněné noze jen a jen dobře.

Možná by i udělala, kdyby se mi ovšem uprostřed „rozbouřeného oceánu“ definitivně nerozpadl můj skvělý sandál od Lizardů. Od té chvíle už byl jakýkoliv pohyb v podstatě nemožný. Jak jsem ještě mohl ve Fažaně nahlédnout ke hřbitovnímu kostelu sv. Jana z 16. století a do zbytku kostela Panny Marie Karmelské ze století 14., to už dnes ani nechápu. Nakonec jsem přijel na ubikaci a za nějakou chvíli už okoupaný, převlečený a přezutý seděl s ostatními u točeného Šeráku. Chodit jsem sice pořád moc nemohl, ale na mém plánu zajet ještě kolmo do Puly na noční focení se tím vůbec nic nezměnilo. Původně dokonce někteří tvrdili, že by se rádi přidali, ale nakonec u nich zvítězila přirozená lenost nebo kladný vztah ke konzumaci C2H5OH. Většina z nich dokonce nevěřila ani v můj odjezd. S ubývajícím světlem jsem ovšem skutečně vyrazil.

Noční město – nebo alespoň jeho centrum - je zalidněno více než ve dne, ale většina významných památek zůstává nasvícena velice mizerně nebo vůbec. Takže nakonec jsem asi nejvíce času ztratil u jedné z nejnovějších a nejoblíbenějších pulských atrakcí, které se říká Lighting Giants. Svítící obři jsou přitom jen „obyčejnými“ jeřáby v loděnici společnosti Uljanik, které oživil Dean Skira, světoznámý designér uměleckého osvětlení. V létě je možné tuto velkolepou show pozorovat od setmění až do půlnoci.

A pak už to šlo ráz naráz. Opět nepřístupná katedrála, přeplněné náměstí Forum s antickým chrámem a pulskou Radnicí i římský vítězný oblouk Zlatá brána. Mezitím jsem musel fotit, odskakovat zakoupit nějakou tu tekutinu, hlídat kolo a občas nahlédnout na průběh fotbalového ME, což většinou skončilo krátkou debatou s mužskou částí personálu, která pokukovala také. Nakonec jsem se vrátil k římské aréně a poslechl si zkoušku aparatury, což byl celkem zážitek (navíc se jednalo o jakousi – dosti poslouchatelnou - heavy rockovou baladu).

Žádná velká hitparáda ale noční nasvícení města opravdu není, a tak jsem to brzy zabalil a vydal se na zpáteční cestu. Kdybych neměl dvě silná přední světla, tak jsem asi nedojel, protože některé úseky byly stejně temné, jako neosvětlený tunel na Pontebbaně. Na baráku ještě Laďa čepoval poslední piva, takže jsem spláchl bolavou patu a ještě stihl posledním pozůstalým poreferovat na krátké „tiskovce“ …