Na kole po Istrii, 7. a 8. den, cesta domů

Pátek, 22.8. a sobota 23.8.

Ani poslední noc na Istrii nám nebylo dopřáno spát. Tentokrát nebyl na vině déšť nebo bouřka, ale diskotéka. V noci, nevím, kolik bylo hodin, podle hvězd ještě čtvrtek před půlnocí, přišli 4 kluci, seděli kousek od nás, veselili se a pouštěli si písně. Popíjeli, hudba byla hlasitá. Snad to nejsou narkomani nebo mafiáni? Říkala jsem si. Nemohli nás vidět díky tmě i tomu, že jsme leželi za stromy a byli potichu.

Nezbývalo než čekat, až se společnost pobaví a odejde. Když konečně odešli, přišli jiní dva kluci a nějakou dobu si vykládali. Pěkně klidné místo! Jestli jsme spali dvě hodiny...

Ivan ráno zjistil, že zalepení duše nepomohlo, musel ji vyměnit. V 8 nám jel vlak do Pazinu. Přijel jeden úzký vagón, plno lidí nastupovalo a nás s koly nevzali. Prý až večer rychlíkem. Tolik jsme chtěli vidět Pazin kvůli Matyáši Sandorfovi a nic! Co se dá dělat, vše nevyjde.

Kluci vymysleli náhradní program. Pojedeme dál na jih k mysu Kameniak. Měla jsem snahu jet s nimi, ale když jsme vyjeli z Puly a viděla jsem ten provoz a kopce, připočetla velký spánkový deficit, rozhodla jsem se zůstat. Dali jsme si sraz ve 2 odpoledne u arény.

Strávila jsem den odpočinkem v parcích, procházkou podél moře, touláním se uličkami. Sedím v parku a zjistila jsem, že nemám helmu. Asi zůstala v kavárně, kde jsem byla na ledové kávě. Šla jsem k ní zpět a z dálky viděla, že na místě, kde jsem seděla, helma není. Mladá servírka se na mě smála a přinesla mi ji.

Přišla mi sms od Ivana, že přijedou v půl čtvrté, je tam plno kopců a blbej terén. Přijeli úplně vyřízení. Nikam se jim nechtělo, dojeli jsme na nádraží a čekali na vlak.

Naložili jsme se i s koly a opouštíme Istrii. Mám ze sebe radost, že jsem takový výlet zvládla. Zamávali jsme Pazinu, hrad nebyl z vlaku vidět. V Hrpelje-Kozina jsme přestoupili na vlak od Koperu. Tentokrát ne na autobus. Přijeli jsme do Celje v půl 1 v noci, to už byla sobota.

Dojeli jsme na osvědčené místo nad parkem a konečně se vyspali, i když jsme museli vstávat v půl sedmé. Pod širákem nebylo takové teplo jako na Istrii.

Na nádraží nastal problém. Dopolední rychlík nám nevezme kola, protože je plný, říkala pokladní. Musíme jet až v 5 odpoledne. Co tu budeme dělat ještě 8 hodin? Jízdenku jsme měli z Prahy, Ivan kupoval lístky na kola. Pokladní chtěla 8 euro za 1 kolo. Ivan se dohadoval, že předtím v každém vlaku chtěli 3 eura za kolo. Ona, že ne, že ať tedy zkusíme ranní vlak, vezmou-li nás.

Šli jsme k vlaku s malou nadějí. Asi jede velká cyklistická výprava, když je plno, myslíme si. V 9 přijel dlouhý rychlík, otevřel se zavazadlový vůz a v něm ani jedno kolo! Průvodčí nás bez problémů vzala a chtěla 3 eura za kolo. Jedeme domů! A dopoledne. Jak málo stačí někdy ke štěstí!

Ve Vídni jsme bohužel museli sáhnout hlouběji do kapes. O dost hlouběji. Chtěli za kolo 15,50 eur!

Takhle už příště nepojedeme! Kola jsou pomalu dražší než my. Ale šťastně jsme dojeli domů, Ivan do Prahy a já s Jájou s přestupy do Krnova. Večer už nic nejelo, tak nás na závěr čekalo ještě 30 kilometrů za tmy do Janova. Vyjela jsem všechny kopce, blížící se postýlka mě hnala a povzbuzovala. Neděle, půl jedné ráno a jsme v Janově! Dobro došli!