K Cábskému jezírku, na Santov a do Malé Bystřice
První sobotu po půli měsíce července jsem brzy ráno vyrazil na zlínské autobusové nádraží. Dnes jsem si naplánoval výšlap na Vsetínsku, chtěje sám pro sebe „zmapovat“ horní část doliny Malé Bystřice s Cábským jezírkem, hřebenovku od Ptáčnice na Santov a z obce Malá Bystřice poté vystoupat na Svantovítovu skálu.
Na Vsetíně mě čekal přestup na spoj jedoucí k přehradě Bystřičce. Řidič se ujistil, že chci opravdu vystoupit na zastávce „Malá Bystřice, revír“, poté nastartoval bus a pomalu projel centrem města, aby odtud přes Horní Jasénku vystoupal na Dušnou. Ze zalesněného hřebene pak sjel několika táhlými serpentinami na dno sousedního údolí, kde jsem byl pod zataženou oblohou na kýženém místě vysazen. K rozcestí u osady Malenov, odkud proti toku Malé Bystřičky vedla ke konci údolí zpevněná lesní cesta, jsem se musel pár stovek metrů vracet a přitom na mne z listí stromů „pršel“ déšť.
U rozcestí se nacházelo parkoviště a krytý dřevěný tur.přístřešek, čehož jsem využil ke konzumaci snídaně. Když jsem pak s banánem v ruce (a částečně i v hubě) odkráčel prostudovat sousední Info tabuli a z ní vyzvěděl, že tady končí trasa nové naučné Baťovy stezky, málem mi zaskočilo!
Já proti slavnému panu ponikateli samozřejmě nic nemám a vážím si ho, ale jeho propagace (hlavně u nás ve Zlíně) už mi leze na nervy. Kam se člověk podívá, vidí plakát upozorňující na komentované prohlídky v jeho vile či v zrekonstruovaném památníku s maketou letadla nahoře na kopci nad náměstím Práce (oni si snad městští představitelé vážně myslí, že sem kvůli tomu budou Pražáci podnikat tématické zájezdy?), ale kdyby sám Baťa viděl, s jakou liknavostí je už víc jak pět let „opravováno“ Velké kino, v jakém stavu je zdejší autobusové a vlakové nádraží a jaké tu jsou denně dopravní zácpy na hlavním tahu městem, dostal by z toho přinejmenším nervový tik.
Při dalším čtení z informačního panelu jsem zjistil, že má naučná stezka pojmenovaná po něm opodstatnění, neboť rodina Baťů tady v Malé Bystřici vlastnila rozsáhlé lesní pozemky.
Vysoko nade mnou ve strmým lesních svazích totiž prochází vrstevnicová a velmi kvalitně zrobená lesní komunikace. O její vznik se přičinila manželka obuvnického magnáta - Marie Baťová, která ji nechala před koncem II.světové války zbudovat mladými místními chasníky a tím je ochránila před totálním nasazením v Říši. Cesta byla pečlivě a důkladně stavěna proto, aby práce dělníkům vydržela až do osvobození.
Poté už jsem vyrazil od Malenova po asfaltce vzhůru dolinou. Nejprve lesem a pak okrajem louky, za níž do svahu vedla odbočka k chatě Alpina. Za lučinou se silnička opět vnořila do hvozdu, procházela nad říčkou s masivním ochranným zábradlím a za kamenným jezem začala stoupat. O něco výš vlevo lesem směřovala úzká komunikace k osadě Vaculov. Poté se zúžila i moje asfaltka, po ujítí zhruba 2 km od hlavní silnice se změnila na zpevněnou lesní cestu a u další Info tabule Baťovy NS prudce odbočila do lesního svahu vlevo.
Tady jsem před sebou do kopce viděl stoupat nějakého staříka s volně puštěným vlčákem, a tož jsem jim dal raději několikaminutový náskok, Po zdolání ostrohu přišla další zákruta do protisměru, ale tady bylo dobré se zastavit, oddechnout si, že se ten děda se psem vrací po lesní cestě směrem k Malé Bystřici... a poté už se v klidu potěšit výhledem přes paseku na protější vrchy Červený a Brdo, lemujících ze stran sedlo nad Dušnou.
Dál už moje zpevněná komunikace stoupala mírnějším svahem k východu a zanedlouho mne přivedla k odbočce k blízkému Cábskému jezírku, u jehož břehu byly umístěny další dva informační panely.
Jezírko vzniklo stejně jako mnohem známější Karlovské jezero (viz sbírka „Kytice“ od Karla Jaromíra Erbena) sesuvem, ale jeho plocha je mnohem menší a navíc zpoloviny zarostlá vodními travinami – přesličkami a orobincem. Přesto je velmi hezkým přírodním zákoutím, lemovaným kol dokola kulisou vzrostlého lesa.
Hladina má rozlohu jen 0.15 ha, což si lze v mysli asi jen těžko představit, ale když napíšu, že má jezírko z pohledu ptáka tvar kruhu o průměru 150 metrů, bude jeho podoba nejspíš mnohem srozumitelnější.
Původní přírodní plocha byla roku 1965 prohloubena bagrem a opatřena stavidlem. Tím se v podstatě stalo prachobyčejným rybníkem, ale ono to slůvko jezírko zní přece jen mnohem romantičtěji. Roku 2014 tady proběhla rekonstrukce, bylo upraveno i okolí a díky tomu získalo svůj dnešní přívětivý vzhled. Voda je sice kvůli nadmořské výšce chladnější, ale čistá a v létě se tu dá koupat.
Svůj domov v něm našel rak říční, skokan hnědý, ropucha obecná... ale také kuňka žlutobřichá a druhy obojživelníků zde žijících doplňuje ještě čolek horský a karpatský. Nad vodní plochou se mihají modré blesky způsobené poletujícími vážkami (v tomto případě šídlem modrým) a těmi dalšími poletuchami je šídlo královské, šidélka páskovaná, brvonohá a ruměnná.
Zvláštním bonusem pak je území vymezené mezi dvěma potůčky nad severovýchodním břehem jezírka, jež jsem se vydal krátce prozkoumat. Bylo zvrásněno sesuvy a rozčleněno terénními zářezy a krášlí je drobné skalní výchozky. K nejzajímavějším patří ohromný balvan sesunutý až na dno roklinky, jíž protéká jeden z přítoků a opodál ze svahu vystupující pitoreskní hříbovitá skalka. Zbytek tvoří už jen mnohem menší balvany. Tyto pískovcové výchozky jsou řazeny k ráztockým vrstvám soláňského souvrství magurského flyšového pásma.
Po návratu ke stavidlu jezírka jsem se s ním rozloučil a vyrazil po Baťově NS nahoru na hřeben. První polovinu vzdálenosti dělící mne od něj trasa překonávala hvozdem jen docela mírným stoupáním, pak se ale splašila a sebrala to přímo vzhůru dechberoucím krpálem.
Podle úsloví, že nic netrvá věčně (ba ani láska k jedné slečně) se v tom „nejlepším“ nakonec vyhoupla na hřeben, kudy procházela lesní cesta lemovaná žlutým tur.značením. Tady jsem dal naučné stezce, mířící odsud k Vsackému Cábu, vale a při krátkém výdechu si pročetl text z informačního panelu.
Zaujal hlavně příběh „brodského“ Médi Bédi:
Do okolí Vsackého Cábu se ze Slovenska zatoulal roku 2000, nebál se lidí a likvidoval v dolině Brodská domácí zvířata a včelíny. Kvůli vysokým škodám na majetku (a protože už začal být medvěd pro druh homo sapiens nebezpečný), podařilo se ho v srpnu vlákat do klece, v níž návnadu umístili pracovníci chomutovského zooparku. V karanténě se ale Míša z klece proboural ven a ze zooparku utekl. Nakonec musel být na předměstí Chomutova strážníky městské Policie zastřelen. Poté byl nebožtík vycpán a stal se novou chloubou Muzea regionu Valašsko v zámku Kinských ve Valašském Meziříčí.
Od rozcestíčka moje dnešní trasa pokračovala po hřebeni lesní cestou se žlutým značením k Santovu a o něco později jsem zde zažil nepříjemný incident:
Od jedné skryté usedlosti pod záhybem lesní cesty na mne totiž vystartoval volně puštěný pes a podle cenění jeho zubů a vrčení to nevypadalo na to, že se se mnou chce zvíře veliké jak mladá hyena skamarádit. Řval jsem na psa, oháněl se brašničkou s foťákem, abych jej odradil od zakousnutí se do některé z mých končetin... a nakonec po cestě přispěchala žena a začala na mne ječet, abych prý tomu chudáčkovi neublížil a co tady vůbec dělám a jestli umím číst – že prý je to tady soukromý pozemek!
To už jsem – uhýbaje před výpady psa, který na výzvy paničky vůbec nereagoval – na ni ječel taky a argumentoval, že cesta na které stojím, asi soukromá nebude, neboť po ní prochází žlutá tur.trasa a cyklostezka!
Nakonec si psisko dalo říct, nechalo si od ní nasadit vodítko a já se raději vrátil za ohyb, ale tam jsem žádnou ceduli s označením soukromého pozemku neviděl. Na sousední prokácený vrcholek odtud stoupala pěšina, na něm jsem si trochu spravil náladu pěkným výhledem a odtud sestoupil severním směrem nazpět na moji žlutou hřebenovku.
Schválně jsem se ještě od rozcestí až k zatáčce vrátil, jestli není nějaká cedulka se zákazem vstupu umístěna tam (nic tam nebylo) a po cestě dál přemýšlel, jestli byla ta „paní“ v právu a turistická trasa s cyklostezkou prozatím jen nebyly přeznačeny... anebo se z její strany jednalo pouze o sprostou aroganci.
V každém případě jsem z toho byl ještě nějakou dobu dost rozhozený, ale pod vrcholovým úbočím Kršle už jsem naštěstí přišel na jiné myšlenky. Cesta se tu vynořila z lesa a pokračovala mezi pastvinami. Otvíraly se odtud pěkné výhledy do poměrně hlubokého údolí Malé Bystřičky a na protější hradbu kopců složených v řadě za sebou vrchem Červený (706 m), Brdem (718 m) a Štípou (707 m) se Svantovítovou skálou. Jen o kousek dál se pod cestou otevřelo i boční údolí a nabídlo pohled až k přehradě Bystřičce s jejím kopcovitým okolím.
Dál už cesta po lučinatém hřebeni pomalu klesala ke kapličce na Santově. Pár set metrů před ní jsem odbočil napravo a vyběhl po pastvině kousek do svahu. Odtud se mým zrakům zjevilo panoráma celého pásma Veřovických vrchů, byť částečně zahaleno v mracích.
Pak už mne čekala obhlídka jedné z dřevěných sakrálních stavbiček, které jsou neodmyslitelnou součástí valašské krajiny. Z klasického valašského stavebního materiálu – ze dřeva, byla zrobena i tato zvonička na Santově, jenže tato nynější už je „jen“ přesnou napodobeninou stavbičky původní, která zchátrala po druhé světové válce.
Je stíněna korunami tří vzrostlých lip a k jejímu areálku patří i kříž z roku 1882, obehnaný plůtkem.
Roubená hranolová zvonice je kryta stanovou šindelovou střechou. Z jejího vrcholu vystupuje dřevěný sloup, rovněž se šindelovou (ale již kuželovitou stříškou), chránicí před nepřízní počasí zvon, zavěšený ve vrcholové vidlici sloupu. Stěnu zvonice obrácenou k cestě zdobí zasklený, moderně pojatý dřevěný reliéf, znázorňující zřejmě Božské Srdce Páně.
Santov zpopularizovala lidová píseň, ve které se pěje:
Na Santově kopec,
roste tam jalovec,
kdo zjí dvě tři zrnka, je hybký jak srnka.
Šla tudy cérečka,
očka jak trnečka,
líčka jak jahody, šla tudy z náhody.
Pod jalovec sedla,
dvě zrnéčka zjedla,
a jak sa ohlédla, synečka zahlédla.
Atd... a pěsnička končí „hrůzostrašnou“ slokou, varující před pojídaním plodů dnes již chráněného jalovce:
Marně sa u hája,
doprášá šuhaja,
kol krku ju zdrapil, huběnku jí vťapil!
Od kapličky jsem dospěl k rozcestí a po pár krocích od něj po silničce vedoucí do Malé Bystřice i k pěkné dřevěnici, sloužící jako restaurační zařízení.
Předchůdcem dnešní hospůdky býval obchod, k němuž se na nákup trousili obyvatelé blízkých i vzdálenějších valašských kopanic a rádi spolu sedli a zařečnili u rozpálených kamen. Obchůdek bohužel časem zanikl a místo ožilo až přestavbou objektu na útulnou krčmu, kde se čepuje Radegast „desítka“ a produkt Pilsner Urquell.
Návštěvník, který se nenechá obalamutit tvrzením, že je „hlad jenom převlečená žížeň“, může ochutnat zdejší domácí kyselici, guláš, halušky, utopence a nakládaný hermelín. Ti mlsnější budou spokojeni hlavně přes sezónu, kdy je nabídka rozšířena o zmrzlinové poháry a palačinky s ovocem a se šlehačkou.
Otevřeno bývá pouze odpoledne v pátek a přes víkend... a já se zde jak na potvoru ocitl ještě víc jak půl hodiny před otvírací dobou (11 hod), jinak bych se tu na pivečko určitě zastavil.
Nu což, utěšil jsem se, že třeba na nějakou krčmu narazím dole v obci, odkud jsem plánoval výstup na Svantovítovu skálu a následný návrat po hřebeni k zastávce busu nad Dušnou.
Když jsem pak po prudce klesající vyhlídkové asfaltce sestupoval do Malé Bystřice, nějak mne při pohledu na to ostré převýšení z doliny nápad na navštívení odlesněné skalní hradby přešel a dole na velkém prostranství s autobusovou zastávkou do mých plánů zasáhl i Osud.
Zjistil jsem totiž, že mi odtud na Vsetín odjíždí spoj už za čtvrt hodiny, a tož jsem si nechal návštěvu skály na jindy a na Vsetíně, odkud mi bus jel do Zlína až za víc jak hodinu, si ještě odskočil na krátkou procházku okolo břehu Vsetínské Bečvy.
Přidat do oblibených uživatelů
Malá Bystřice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí K Cábskému jezírku, na Santov a do Malé Bystřice
