Kanada napočtvrté – jarněletní kola 2020 Pt. 2

6. 6. 2020

 

Na sobotu je relativně příznivá předpověď, tak se snad větší deště nepřiženou. Celkem slunečné ráno se ale celkem rychle mění spíše v polojasné až oblačné. Do toho přichází zpráva, že přijedou dva naši kamarádi (tedy kamarád a kamarádka), takže abychom je čekali s odjezdem. Kolega to ale trošku zkomplikoval, protože si nastavil v navigaci Suchdol (naštěstí ne nad Odrou, ale byl veden k Lužnici). Protože se čekací doba poněkud protáhla, část výletníku se vydala do terénu s náskokem (a už jsme je celý den nepotkali). Nás cca 55% zbývajících ještě chvíli čekáme, pak padne rozhodnutí, že pojedeme naproti do Kunžaku, tam můžou auto zatím nechat.

Do městečka je to celkem rychlé (z kopce dolů), menší kopeček je do centra k náměstí. Po porozhlédnutí náměstí nacházíme přechodné stanoviště v hospůdce poblíž kostela sv. Bartoloměje. Vcelku brzy doráží ohlášená dvojice, takže posezení zkrátíme na minimum (než se oblečou a obují do cyklodresů), načež můžeme vyrazit.

První fáze bude převážně z kopce dolů, nicméně ke blízkým Střížkovicím musíme překonat malé návrší (cyklotrasa 1115, neboli napříč Českou Kanadou). Po přejetí zmíněných Střížkovic pokračuje malý kopeček v podstatě do spojené zástavby sousedních Vlčic, kde se jen po odbočení k západu změní cyklotrasování na č. 1113, pojmenování ne. Po kratším výjezdu a průjezdu lesem jsme u Ratmírovského rybníka. Na Hamerském potoce je snad už od 13. století, takž patří k nejstarším nejen kolem Jindřichova Hradce. Malý Ratmírov je dnes navíc poměrně vyhledávanou turistickou a rekreační oblastí, což nakonec dosvědčuje i poměrně početný dav výletníků, který zaznamenáváme poblíž železniční zastávky úzkokolejky, která mezi Malým Ratmírovem a Blažejovem dělá oblok, kterým obchází Sejkův vrch (578 m). I tady zatím trasa pokračuje v mírně zvlněném terénu, byť postupně klesajícím. V Jindřiši jsme opět u toku Hamerského potoka, který přehrazuje pěkný kamenný most z barokní doby, kterému nemůže chybět i socha sv. Jana Nepomuckého, jak se na správný most sluší a patří.

Název osady navozuje fakt, že metropole České Kanady je na dohled, neboli na dosah. Za Jindřiší dělá Hamerský potok poměrně velký klikatý meandr, ale silnice s cyklotrasou míří přímo (přes kopeček) do okresního města.

Asi málokde (snad kromě Třeboně) neovlivňuje fakt, že defakto v centru města se rozkládá velký rybník. I Vajgar napájí vody Hamerského potoka. Městské jádro a hrad tak byla chráněny od východu a částečně z jihu, dál už musely posloužit hradby.

V podstatě většina jižních Čech je historicky spojená s větvemi rodů Vítkovců, v tomto případě přímo nejstarší syn Vítka z Prčice nechal v blízkosti svého hradu založit budoucí město. Hradní (později zámečtí) páni přijali přízvisko Páni z Hradce a své léno drželi do roku 1604, kdy vymřeli po meči (je vlastně zajímavé, že ve stejné době vymírají i spříznění Rožmberkové).

Jindřichův Hradec jako město je datováno od roku 1293. Přízvisko Jindřichův se odvozuje zřejmě za života Jindřicha IV. (1442–1507). Ten to dotáhl až do úřadu nejvyššího pražského purkrabího. Dnes by to bylo něco jako předseda vlády a parlamentu zároveň (tehdy to byl zemský sněm).

Před 30tiletou válkou byl JH považován za druhé největší české město, ale po válečných událostech začal jeho význam postupně upadat. Podepsaly se na tom jak epidemie (morový sloup z 18. století), tak požár z roku 1801, kdy lehlo popelem kolem 300 domů.

Poměrně zajímavou, ale málo známou epizodou je administrativní přičlenění města k Moravě v době protektorátu.

I přes zmíněné události su Jindřichův Hradec uchoval značné množství památek. Tou prvořadou je zámecký komplex, který patří k nejrozsáhlejším u nás. Současná podoba zámku je převážně renesanční s barokními úpravami, ale taková Černá Věž stále poukazuje na založení původního hradu. V celkové podobě se asi nejvíc projevuje renesance svými arkádami.

Samotnému městu vévodí kostel Nanebevzetí Panny Marie gotického založení s věží ( z které lze shlédnout velkou část města a okolí). Přímo u kostela najdeme vyznačení 15. poledníku, takže pokud se držíme středoevropského (byť aktuálně letního) času, tady nám jdou hodinky nejpřesněji.

Na věží jsem naštěstí kdysi byl za hezčího počasí, tak jsme si více užili přítomnost blízké hospůdky.

Část doby v JH jsme tedy věnovali volnému programu, k další jízdě jsme po nějaké hodince a půl nastoupili po srazu u morového sloupu.

Pro tentokrát pokračujeme v objíždění Vajgaru s přihlédnutím do gps mapy, protože k malé cyklostezce se musí nalézt podjezd pod výpadovkou s označením 34 (E551). Speciální komunikace vede do blízkého Otína, kde končí a další trasa je opět po místních silničkách a cestách.

Přeci jene jsme nadmořské výšky ztratili, takže nazpět to bude spíš do kopce. Od Otína nás vede místní cyklotrasa Jindrovou stezkou za rybníky (doprovázená pěší zelenou). Prvopočáteční asfaltka se bohužel ztrácí v mírně bahnité polní cestě. Naštěstí u Hrudkova jsme zpátky na asfaltce (u blízkého rybníčku mají vlek na vodní lyžování). Asfaltku máme blízkých Kačleh, pře kopec s poněkud drncavým sjezdem míříme po šotolině k velkému Kačležskému rybníku. Ten je považován za největší rybník České Kanady. Spolu s vedlejším Krvavým rybníkem je vyhlášeno v okolí národní přírodní rezervace. Mohutné duby na hrázi naznačují poměrné stáří rybníka z druhé poloviny 16. století. Vzhledem ke stavebním komplikacem tu musel poradit i věhlasný Jakub Krčín. Od rybníka nás stále vede Jindrova rybníkářská stezka na dohled k Člunku, kde ale prudec zatáčíme podle značení č. 1119 a 1241. Po lesním křížení jde už jen o číslo 1241, které vede po pěkné lesní asfaltce už v poměrně otravném dlouhém lesním úseku k silničce do Kaprounu.

Tady je ale naštěstí u rybníčku provozuschopná hospůdka, kde nabereme dostatek sil, abychom spíše pěšky navštívili (po zelené TZ) pamětihodnost u zdejší malebné železniční zastávky. Jak známo, český velikán Jára Cimrman byl drobný škudlil. Když byl shledán černým pasažérem, byl v lese u Kaprouna detrainizován (vyhozen z vlaku). V roce 1930 byla v místě incidentu slavnostně otevřena vlaková zastávka.

Při pozdějších archeologických pracech tu byl objeven otisk Cimrmanova pozadí (takřka celá postava). Odlitek posloužil za základ současného pomníku, na pobyt českého velikána. Poblíž je i místo ohniště, kde si prokřehlý Cimrman ohříval své bolavé údy.

Od Kaprouna již silnicí 151 pokračuje na dohled Vysokého kamene (738), kde obelisk označuje nejvyšší místo České Kanady. Následuje dlouhý sjezd do Kunžaku. Původní krátká zastávka v hospůdce u kostela se ale mění v delší pobyt vlivem příchodu silné bouřky. Naštěstí po nějaké hodině se na chvíli déšť mírní (tak akorát abychom zmokli při výjezdu prudšího kopce na okraji Kunžaku. Naštěstí pokračování k Jalovčí a Suchdolu bylo v menším srážkovém stínu.

To je vše.


Pt. 1