Katedrály jižní Anglie, 3. část (Bath a Bristol)

Na úvod třetího dne na ostrovech jsme měli na chvíli anglickou gotiku opustit a věnovat se přechodně také stylům přece jen trošku jiným, spojeným zejména se starověkem, klasicismem a slunnou Itálií. Některým se to sice povedlo, ale nejméně polovina účastníků zájezdu zůstala „přikována k stavbám temného středověku“.

Psal se pátek 5. července L.P. 2019, v Čechách lidé odpočívali v rámci oslav státního svátku zasvěcenému první krádeži bicyklu na českém území (jak všeobecně známo, Konstantin s Metudkem přišli o kolo roku 863) a před námi se otevřely brány téměř devadesátitisícového lázeňského města Bath, které se již v roce 1987 plným právem dostalo na prestižní seznam UNESCO. Toto město sice proslavily hlavně římské lázně na třech pramenech, ale najde se zde také pozdně gotická katedrála v podobě z I. poloviny 16. století s dvojitým průčelním Jákobovým žebříkem z roku 1520, půlkruhové palladiánské neoklasicistní bloky obou Johnů Woodů (Circus a Royal Crescent mají údajně symbolizovat slunce a měsíc) pocházející z 18. století a stejně starý most Pulteney, který navrhl architekt Robert Adam, evidentně inspirovaný benátským mostem Rialto i florentskými zlatníky na Ponte Vecchio.

Město Bath mohlo patřit k tomu nejzajímavějšímu, co celý zájezd nabízel. Mohlo, ale nakonec bylo – ne vlastní vinou – spíše zklamáním a takovým rozplizlým zdržením. Po výstupu z autobusu jsme se vydali k římským lázním, které sousedí s katedrálou, či přesněji řečeno opatstvím. Podívali jsme se krátce do katedrály, ale prohlídku interiéru limitovala interiérová rekonstrukce. Potom se mělo jít do lázní, ale tam bylo vstupné okolo 20 liber, což by za důslednou prohlídku nebylo až tak tragické. Bylo ovšem jasné, že to v lázních bude „rychlovka“ a za tu nám těch peněz bylo líto. A tak jsme patřili k lehce nadpoloviční většině zájezdu, která hlavní atrakci Bathu „zazdila“. Kdybychom byli jasnovidí, asi bychom celý program toho půldne pojali trošku jinak …

Takto jsme se ještě vrátili „na pár fotek“ do interiéru katedrály, nastudovali se její průčelí (opět slza nad stávkujícím objektivem zrcadlovky) a vydali se na krátkou procházku města, při které jsme ovšem v podstatě viděli jen – již zmíněný – „obchůdkový“ most a nahlédli do nikterak zajímavého interiéru kostela reformistů. Původně jsme chtěli hlavně vystoupat na katedrální věž, z které bychom si lázně se střešním bazénem prohlédli ź ptačí perspektivy, ale to nám, bohužel nevyšlo. Na 10,00 hod. bylo vyprodáno a v 11,00 hod. to už pro nás bylo bezpředmětné, protože by nám ujel autobus.

To by bylo nemilé už jen proto, že měla následovat ona část palladiánská. Ta ovšem byla úplně o ničem, protože jsme nějakou dobu kroužili autobusem jako mlsný kocour kolem klícky s kanárem, nakonec porušili zákaz vjezdu a asi na dvě minuty si zaběhli na roh slavné rezidenční budovy Royal Crescent, která byla postavena - ve tvaru půlměsíce – v průběhu let 1767 až 1764. Třípodlažní budova s ionskými sloupy je 150 metrů dlouhá, 15 m vysoká a je národní památkou. Moc jsme si jí ovšem opravdu neužili a pokračovali v cestě. Bath tak pro mě zůstává místem, které jako bych nikdy nenavštívil (ono ale je to tady opravdu hlavně o těch katedrálách a vše ostatní jde většinou stranou).

I tak si o městě Bath prozraďme na závěr alespoň to, že bylo založeno Římany v 1. století jako termální lázně. Ve středověku se stalo důležitým centrem výroby vlny a za krále Jiřího III. – tedy v 18. století – elegantním lázeňským městem s cennými neoklasicistickými palladiánskými budovami na „okolních kopcích“, které navíc proslulo literaturou a uměním. V té době zde působily skutečné hvězdy palladiánské architektury, např. John Woods st., John Wood ml., Robert Adam, Thomas Baldwin a John Palmer. Bath se tak stává jedním z nejkrásnějších měst světa, alespoň co se týče spojení funkce veřejné a soukromé budovy, kvality architektury a originálního vizionářského urbanismu. V polovině 18. století zde tak z renesančního centra vzniklo „zahradní město“ století devatenáctého, které se propojuje s okolní krajinou. I dnes najdeme na jednom místě stavby antické, raně křesťanské, středověké, neoklasicistní i zcela moderní. Moc jsme si jich však neužili.

K zdejší katedrále se sluší dodat alespoň to, že se jedná původně o farní kostel a benediktinský klášter, který byl založen v 7. století, rozšířen v 10. století a přestavěn ve století 14. i 16. Dnes je katedrála tak trochu válečným památníkem (hroby, pomníky, vitráže) s nádhernou klenbou (Robert a William Vertue). Stavbu ze zdejšího „žlutého“ kamene rekonstruoval Sir George Gilbert Scott. Věž katedrály je vysoká 49 m, katedrální loď je 64 m dlouhá, 11 m široká a 23 m vysoká.

Naší další zastávkou bylo téměř půlmilionové město Bristol, které je nejen centrem stejnojmenného hrabství, ale také jedním z největších měst Anglie (6. místo) vůbec. Je proto zajímavé, že superslavných rodáků město až tak moc nemá, mediálně nejznámější je zřejmě Banksy, následovaný hercem Cary Grantem (pro autora článku je ovšem tím hlavním zakládající člen skupiny Soft Machine Robert Wyatt, který později spolupracoval např. s lidmi ze skupin Pink Floyd a Roxy Music nebo s Mikem Oldfieldem). V Bristolu už nějaký čas žije můj synovec se svou partnerkou (v době naší ostrovní anabáze však zrovna pobývali v Šumperku) a byly chvíle, kdy jsem mu to – přes množství pozoruhodných historických památek – ani moc nezáviděl. Ve městě se na některých místech nachází tak vysoký počet genetických obohacovačů Evropy, že jsem si například vůbec nemohl obejít zříceninu kostela sv. Petra v Castle Parku. Tato stavba vznikla na místě bristolského hradu zřejmě někdy ve 13. století a při její jižní stěně jich bylo tolik, že by si tam troufli snad jen Chuck Norris, Rambo nebo bývalá východoněmecká svazačka Angela Merkel.  

Zajímavých památek je tady ale opravdu hodně a řekl bych, že zdejší katedrála rozhodně není tou nejdůležitější. U většiny z nás to jasně vyhrál kostel Panny Marie ve čtvrti Redcliff, což je anglikánský kostel postavený v perpendikulárním stylu a v průběhu 12. až 15. století. Charakterizuje jej téměř 90 metrů vysoká věž a pozoruhodná zlacená klenba. Jedná se o jeden z největších farních kostelů v Anglii (však ho také mnozí mylně považují za bristolskou katedrálu) a na jeho prohlídku jsme dostali jen pár minut. V tomto případě mě to rozesmutnilo téměř jako ten stále nefunkční objektiv zrcadlovky.

Nedaleko odsud se nachází další gotický svatostánek. Jedná se o Templářský kostel, který je dnes už jen romanticky opravenou zříceninou. Původně kruhovou stavbu charakterizuje šikmá věž, která byla dokončena v 15. století, a jejíž základy pamatují dokonce polovinu 12. století. A potom jsme již zamířili do centra Bristolu. Zde na nás čekala další anglická katedrála, přesněji řečeno katedrální kostel Nejsvětější Trojice, nacházející se na zeleném plácku College Green.

Ta bristolská je sice možná o něco méně zdobná, zajímavá i monumentální, ale pro změnu se jedná o jeden z nejdokonalejších příkladů halového kostela na ostrovech. Katedrála vznikla ve 12. století jako kostel opatství sv. Augustina. Po jeho zrušení v roce 1542 se pak stala katedrálou. Její podoba dnes zdaleka není původní, protože její nedokončená loď byla v roce 1539 stržena a podle středověkého projektu znovu postavena George Edmundem až v polovině 19. století. A západní průčelí dokončil John L. Pearson teprve v roce 1888. I když se v kontextu zájezdu jednalo zřejmě o katedrálu nejméně atraktivní, své si tady každý našel. Nás např. bavilo objevovat zbytky původních vitráží v křížové chodbě a zaujala i někdejší rajská zahrada, která je dnes kombinací „divoké“ zahrady botanické, malého hřbitůvku a ještě menší kavárničky.

Katedrála je postavena z vápence (který doplnil mramor), je dlouhá více než 91 m a její klenba s překlenovacími žebry se nachází ve výšce pouhých 15 m. Nepříliš atraktivní, ale jistě velmi cenná, je kapitulní síň, která pochází z doby pozdně normanské. Podobu chóru s největší pravděpodobností navrhl Thomas Witney nebo William Joy.

Poté se v některých členech výpravy projevily geny dávných mořeplavců (v Bristolu je k vidění SS Great Britain, tedy první loď s železným trupem a pohonem pomocí lodního šroubu na světě, nebo Matthew, což je replika lodi, na které v roce 1497 vyplul ze zdejšího přístavu mořeplavec John Cabot k New Foundlandu), naše miniskupinka se ale raději vydala na poklidnou prohlídku centra města.

Kostel sv. Petra s novými Brity jsem již zmínil (faktem ovšem zůstává, že v Bristolu se asi daří všem „zvláštním třídám společnosti“ - hlavně ovšem těm z low society -  protože z pořádného špeka zde na ulici mohutně potahovala i mnohá žena, vlekoucí tašky s nákupem), zaujala art streetová ulička Leonard Lane … a potom už nastal čas zajít na pivo do pravého anglického pubu …

A tam jsme měli štěstí na personál. Fantastický výčepní rychle pochopil, že běžné kontinentální europivo nechci, a tak mi uspořádal „panákovou“ ochutnávku všeho, co mělo souvislost s britskými ostrovy. Navíc jsme ještě pokecali o fotbale, což bylo – vzhledem k tomu, že vůbec neumím anglicky – docela zajímavé. Ale na tom, že Slavia měla v Evropské lize vyřadit Chelsea, jsme se evidentně shodli.

Následně jsme se vydali zpět na sraz ke katedrále, nasedli do autobusu a odjeli k naší poslední – tentokrát opravdu velmi krátké – zastávce. Čekal nás jeden ze symbolů Bristolu, tedy Clifton Suspension Bridge. Jedná se o krásný závěsný most nad kaňonem, kterým protéká řeka Avon. Most byl postaven v letech 1831 až 1864 podle projektu Isambarda K. Brunela a jako pozoruhodná technická památka rozhodně stojí za vidění.

Před námi už pak byla jen noc v Barnwoodu, což je někdejší malá vesnice, která se už „dávno“ stala předměstím Glouchesteru. A po ní by měl následovat den, kdy bychom – alespoň podle názoru některých spolucestujících – měli vidět to nejkrásnější z celého zájezdu.