Katedrály jižní Anglie, 4. část (Gloucester, Avebury a Winchester)

Podle fotografií v knize o anglických katedrálách jsme se mohli na první červencovou sobotu opravdu těšit. Vždyť o Winchesteru byl napsán slavný hit, který u nás zpopularizoval Václav Neckář v podobě oslavné písně o chrámu sv. Víta. Já osobně se ovšem těšil nejvíc na Glouchester … a „malé Stonehedge“ v Avebury mělo být milým oživením a jistou třešničkou na našem – jinak převážně perpendikulárně gotickém – dortíku.

Sobota 6. července 2019 byla v některých částech jižní Anglie natolik veselá, že jsem domorodce začal podezírat z neskrývaného potěšení nad upálením Mistra Jana Husa. Ve stotřicetitisícovém Gloucesteru byl ještě klid a zdejší katedrální kostel sv. Petra a Nejsvětější Trojice jsme si opravdu užili. Bez ohledu na znalost informace, že zdejší opatství bylo založeno už roku 679 a v roce 1058 jej přestavěli. Katedrála je celkem 130 m dlouhá, 44 m široká a její výška dosahuje výšky 69 m. Pro mnohé je ovšem tím nejpodstatnějším, že právě tady se natáčel 1., 2. a 6. díl ságy o čarodějnickém učni Harry Potterovi.

Pro gotické fajnšmekry, kterým nevadí míchaní etap oblíbeného stylu, byly ale na prvním místě záležitosti jako normanská loď, krypta, raně gotická i perpendikulární klenba, 46 oblíbených vyřezávaných sedátek zv. misericords a středověká „sportovní“ vitráž z roku 1350. Jedná se o nejstarší existující zobrazení golfu, kterým jsme se poctivě pokochali všichni. A zapomenout v žádném případě nelze na zřejmě nejvýznamnější zdejší artefakt, tedy baldachýnovou hrobku krále Edwarda II.

Ono tady toho ale bylo pozoruhodného podstatně více. Pobavila nás např. krásně klenutá chodba, kterou procházelo jakési korýtko s otvory. Po debatě s jedním významným odborníkem na středověké vymočování, který si ve své skromnosti nepřál být jmenován, jsme se shodli na tom, že šlo o hajzlík.

Hlavním bonusem ovšem byl fakt, že se nám poprvé – a bohužel naposledy – podařilo dostat na horní galerii. Ve Wellsu to nevyšlo, tady jen na chvilku a díky tomu, že jsme „ukecali“ personál a byli nahoru puštěni o 10 minut dříve. Šeptající galerie (Whispering Gallery) a Tribuna  (Tribune Gallery) umožňují zejména pohled do interiéru katedrály z ptačí perspektivy a přístup k tzv. Velkému východnímu oknu, kde je i onen golfista. Prostě obrovská radost z úžasného – i když velmi krátkého – zážitku na závěr. V rámci objektivity je ovšem nutno dodat, že oč je tato katedrála krásnější uvnitř, o to slabší je její průčelí. Stálo mi opravdu jen za tu jedinou – povinně dokumentační – fotku.

Poslední věcí, která nás v Gloucesteru nadstandardně zaujala, byla ulička U Tří kokotů. Někdo sice tvrdil, že skutečný název je U Tří kohoutů, ale my, co známe trošku slang, víme své. No a pak už následoval jen autobus, abychom po asi 1,5 hod. jízdě zastavili na parkovišti u vísky Avebury. Zde se nachází „unescová“ neolitická památka z 3. tisíciletí před Kristem. Malé Stonehedge tvořily tři kruhy vztyčených kamenů, přičemž největší z megalitů váží přes 40 tun.Největší kruh bývá označován střídavě jako jeden z největších v Evropě i největší na světě a bývá mu připisován průměr od 332 do 427 metrů. Dnes se zde z původní podoby stavby neznámého účelu nachází pouhé torzo, protože místní dlouhodobě kameny využívali pro stavby svých usedlostí.

Vstup do areálu je volný (platí se jen při vstupu do Muzea Alexandra Keillera) a pro některé to byl velmi zajímavý zážitek, jiní toto místo zcela „odzívli“. Já osobně jsem rád, že jsem zde byl, ale čekal jsem rozhodně víc (zlaté menhirové pole v jihočeských Holašovicích). Mrzelo mě i to, že jsme neměli čas zajít k nedalekému mohylovému hrobu, který patří k největším svého druhu na světě. Navíc nevyšlo počasí (slunce prostě zasvítilo jen před naším příjezdem a hned po odjezdu, nikoliv během pobytu) a nechal jsem si v autě peněženku, takže jsem si nemohl koupit nic z poměrně pestré nabídky docela zdařilých pohlednic. Bonusem byl pohled na skupinku bílých lidiček, která se plně oddávala kriketu.

Před námi bylo dalších 80 minut na sedadle autobusu a potom již padesátitisícový Winchester a jeho slavná katedrála, resp. katedrální kostel Nejsvětější Trojice a sv. Petra a Pavla. Původně se jednalo o klášter založený roku 642, ve kterém byli pohřbeni např. sv. Swithun nebo král Eadwig. V základě se jedná o vápencovou stavbu z let 1079 až 1093, kterou na přelomu 14. a 15. století přestavěl Vilém z Wykehamu, což byl zdejší biskup, který je tady také pohřben. Klášter byl zbořen za Jindřicha VIII., okenní vitráže zničil Cromwell a to, co zde z původního komplexu zbylo, zrekonstruovali v I. polovině 20. století. Pro příznivce čísel je potřeba dodat, že trojlodní katedrála je dlouhá 170 m, její hlavní loď vysoká 24 m a chrámová věž se tyčí do výšky 46 m. Zajímavé bylo „ochozové“ muzeum (fotit se nesmělo, moc se to nedodržovalo, ale o to více hlídalo) i malá klenotnice.

Stihli jsme zde také část koncertu, pokochali se křtitelnicí z roku 1170, chórovými lavicemi, hlavním oltářem z 15. století, zbytky freskové výzdoby, pestrobarevnými vitrážemi i hrobkami nebo velkým západním oknem,  a vyrazili „o dům dále“. V blízkosti poutní katedrály se nachází několik významných historických budov, např. biskupský palác nebo děkanský dům, kde se v roce 1486 narodil Arthur, princ z Walesu. K těmto stavbám někteří nakonec ani nezašli (např. já) a prý jsme zase až tak o moc nepřišli. Zajímavých památek je ovšem v tomto jihoanglickém městě dost a dost. Jejich fotografovatelnost ale – stejně jako pohyb po městě – značně omezovaly všudypřítomné davy veselících se lidiček všech ras, věkových skupin i asi 72 existujících pohlaví. Mladí Angličané občas se zájmem pohlédli na naše „stařenky“, protože i proti nim byly místní mladé „krásky“ většinou vysoce těžkotonážní a dosti nevzhledné. 

Naším hlavním cílem se stal zdejší hrad, v jehož velkém sále se nachází slavný kulatý stůl krále Artuše. Pochází sice až z 13. století, ale i tak je považován za záležitost významnou a cennou. Svou denní dávku štěstí jsme si ale už asi vybrali na chrámové galerii v Gloucesteru (já navíc i tady, když mi v davu vypadl z kapsy mobil, naši to zaregistrovali a nepoškozený mi ho vzápětí předali), takže nás nepustili dovnitř, protože tam měl za chvíli začínat nějaký koncert (kdybychom přišli o 10 minut dříve, nechali by nás v klidu nakouknout … ach jo).

A tak jsme se spokojili s městskou bránou a rozhodli, že raději půjdeme na pivo. Místo v příjemném podniku volné bylo, ale ze zdejší nabídky jsem nakonec zvolil italské Birra Moretti (možná to někomu přijde nepochopitelné, ale nic skutečně anglického jsem tam neviděl a tato značka z Udine mi v té chvíli byla sympatičtější než Amstel nebo Staropramen)

Cestou k autobusu jsem pak uviděl několik příslušnic půvabnější a něžnější poloviny lidstva, jak zapíjejí svobodu budoucí nevěsty. Byly sice ještě střízlivé, ale pohled to byl i tak natolik smutný, že jsem se musel ihned zhluboka napít z placky hruškovice a nepohrdl jsem ani potáhnutím z Braňovy cigarety. Vzpomněl jsem si totiž hned na jeden Urbanův vtip, kde se oddávající ptá ženicha: „Myslíte to vážně, pane Berka? Možná to dobře straší, ale šukat se to nedá …“. .     

Poslední noc na ostrovech jsme trávili v Croydonu, což je vlastně jižní část Londýna. Kombinace předměstských uliček připomínajících předminulé století a nedalekých nebetyčných mrakodrapů sice lákala k večerní procházce s fotoaparátem v ruce, ale bohužel začalo pršet. Oblohu zakryla temná mračna a v nepřímé úměře k přibývajícímu množství vody klesala venkovní teplota. A nejen ta pocitová …