Když i Pražský hrad měl své dny … a navíc zdarma

Někdy v polovině května letošního roku jsme se doslechli, že na Pražském hradě proběhne ve dnech 29.5. až 1.6. zcela unikátní akce, která umožní i nemovitým domorodcům nahlédnout do placených prostor jednoho ze symbolů naší státnosti. Předchozí větu je sice potřeba brát s jistou nadsázkou, ale na druhou stranu je nutno dodat, že např. v nekonečné páteční frontě před svatovítskou katedrálou přiznávali i mnozí Vltavou křtění, že do presbytáře chrámu nahlédnou poprvé po více než dvou desetiletích …

Ona nabídka dne byla celkově hodně lákavá (kdo na hrad dorazil až o víkendz dostal ještě bonus v podobě prohlídky vozidel prezidenta ČR a jeho doprovodu). Kromě katedrály se jednalo o Starý královský palác, baziliku sv. Jiří, Zlatou uličku s Daliborkou, Rožmberský palác (pozdější Ústav šlechtičen), Královský letohrádek s výstavou obrazů Ivana Bukovského a expozice Příběh Pražského hradu i Svatovítský poklad. Právě posledně jmenovaná záležitost se pro nás ihned stala prioritou nejvyšší.

Nejde ani o to, že zde normálně stojí vstupenka 250,- Kč (vzhledem k tomu, že nás jen cesta do Prahy přišla na nějakých 1.200,- Kč, je tato úspora ovšem jistě potěšitelná), ale prostě jsme na ni chtěli vyrazit už dlouhá léta … a vždycky jsme to odložili s tím, že času je ještě pořád dost a dost. Tato „krátkodobá“ výstava byla totiž naplánována na dobu deseti let a k naší hrůze jsme zjistili, že už z tohoto časového úseku 8,5 roku uplynulo. Čas prostě strašně letí …

S úderem desáté dovnitř pustili 30 lidí a další šli až ve chvíli, kdy kapli někdo opustil (i ten 31. si tedy nějakou tu ¾ hodinku počkal) V kapli sv. Kříže na II. hradním nádvoří je k vidění celkem 139 exponátů té nejvyšší kvality. Nevýhodou pro nás byla (v danou chvíli naprosto pochopitelná) absence audia i prodeje katalogů, potěšitelný naopak fakt, že jsme ve frontě před kaplí stáli jako úplně první, takže jsme se na ty stovky lidí za námi mohli dívat s jistou – chvílemi možná i lehce potutelnou – lítostí.

K prvnímu místu ve frontě nám pomohl fakt, že jsme se někde dočetli p otevírání jednotlivých „atrakcí“ už v 9,00 hod. Na Hrad jsme dorazili včas, ale otevíralo se až o hodinu později. Udělali jsme tedy malé kolečko (před katedrálou už v té chvíli stálo pěkných pár desítek lidí) a šli „frontovat“. Díky placce s ohřívadlem a debatě se spolustojícími těch 45 minut rychle uteklo a jako první jsme hrdě vstoupili do výstavních - i výstavných - prostor kaple.

Těžko vybírat to, co se nám zde líbilo nejvíce, ale Svatovítský poklad byl jistě vrcholem dne. Také jsme se mezi všemi těmi bustovými relikviáři, liturgickými textiliemi, šperky, monstrancemi a veraikony zdrželi více než hodinu. A kdyby se tady mohlo fotit (nikde jinde to, naštěstí, zakázáno nebylo), byl by ten čas jistě mnohem delší.

Následoval přesun do svatovítské katedrály. Dnes už k jejímu jménu přidali i Václava a Vojtěcha, ale základ zůstává stále stejný. Do některých částí (např. hrobka, kaple sv. Václava nebo triforium) se sice nemohlo, ale ani sarkofág Přemysla Otakara II. nebo stříbrného Jana Nepomuckého jsem neviděl hodně dlouho. V dlouhé frontě jsme se nezdrželi nijak zoufale dlouho (pouštělo se po 250 lidech), ale v samotné katedrále uběhla rychle další hodinka.

Přece jenom jsou ty k vidění i nějaké ty fragmenty freskové výzdoby, královská oratoř, různé renesanční náhrobníky, dubový reliéf Kašpara Bechterela a spousta neogotického mobiliáře. Do nádherné svatováclavské kaple se dalo alespoň nahlédnout oběma dveřmi … a kdo chtěl, jistě si našel pár dalších zajímavostí. Navíc se mohlo fotografovat (a přesto zde byl klid a pohoda) ... no prostě takřka naprostá spokojenost.

Nic ale netrvá věčně, takže jsme se pomalu přesunuli do další fronty, tentokrát před románskou baziliku sv. Jiří. Část výpravy se postavila do fronty, ostatní zajistili tekuté občerstvení a prověřili dostupnost dalších atrakcí v nejbližším okolí. A potom již nastal čas vstoupit (pouštělo se po 40 lidech) po pár letech opět do svatojiřských prostor.

Ten románský styl je sice už lehce moderně renovovaný, ale je tu. Do krypty se, bohužel, vstoupit nemohlo (spokojit jsme se museli pohledem z dálky) a i na ty nejkrásnější fresky jsme jen tak tak dohlédli, ale za návštěvu bazilika i tak rozhodně stojí. Jenom tady pohyb návštěvníků docela popoháněli, takže jsme byli přes kapli sv. Jana Nepomuckého odsunuti poměrně rychle.

Další fronta byla hned za rohem a vedla ke Zlaté uličce. Sem se pouštělo po 130 neplatících, fronta byla kratší než v době mé předchozí kontroly a docela to „odsejpalo“. Musím se přiznat, že v minulosti se mi ulička zdála tak nějak „zlatější“ a takovou tu slavnou a půvabnou tvář jí v podstatě dávají tři nebo čtyři domečky. Sbírku brnění a zbraní jsem si ale opět prohlédl velmi rád a do všech otevřených objektů jsme i poctivě nahlíželi.

Následovala prohlídka věže Daliborky, jejíž součástí je i možnost nahlédnout do útrob Iron Maiden. Tu ovšem slavný houslový virtuos Dalibor zřejmě osobně nepotkal a tento intimní kontakt mu zřejmě ani nijak nechyběl. Určitě mu byla milejší osobní posluha v podobě tzv. Červených střelců.

Po opuštění Zlaté uličky jsme se museli zase kousek vrátit a pár výškových metrů znovu nabrat. Čekal nás Přemyslovský palác, který byl dlouhá léta uzavřen a ve kterém svého času (1753 – 1918) sídlil Tereziánský ústav šlechtičen. Sem se pouštělo po 50 návštěvnících a bylo to jediné místo, kde nabídka dokonce lehce převyšovala poptávku. Byl to sice asi „nejslabší článek řetězu“, ale minimálně unikátní palácová kaple za vidění rozhodně stála a také pohledy z oken na Matičku stověžatou braly dech i po „tisícíprvé“ ...

Náš hradní pobyt se tím pomalu přiblížil ke konci. Na výstavu Příběh Pražského hradu se nám ani jít nechtělo (fronta byla sice pomenší a mohlo tam najednou 180 osob, ale už jsme ji v minulosti – možná i dvakrát – viděli) a do Starého královského paláce sice pouštěli po dvou stovkách, ale fronta čekajících byla opravdu „výživná“ (něco jako za komunistů součet front před masnou, CKM a Mototechnou v době, kdy měli dovézt favority) a ještě prodlužovat jsme ji nehodlali.

A tak jsme se vrátili k hradní katedrále a dali si v jejím stínu v klidu pivo. Stín se za chvíli změnil v sluncem zalitou plochu a sedělo se tam opravdu velmi příjemně. Vzhledem k autu zaparkovanému u zábřežského nádraží jsem se ovšem nijak rozšoupnout nemohl a navíc byl před námi ještě jeden bod programu. Královský letohrádek Belveder neboli renesanční letohrádek královny Anny. V jeho prostorách (od interiéru této půvabné stavby ale opravdu nic nečekejte; nejvíce snad zaujme litinové točité schodiště v patře) se konala výstava k 70. narozeninám uznávaného českého malíře tzv. Nové figurace Ivana Bukovského.

Po expresivní moderně (a mezi 70 vpuštěnými) následovalo uklidnění v podobě příjemného posezení na lavičce v parku u renesanční Zpívající fontány. Výrazné zvukové efekty jsme sice nezaznamenaly, ale markantně vyvinuté ďáblice jsou stále na svém místě.

Obvyklou procházku přes Malou Stranu, Karlův most a Staroměstské náměstí jsme pak už z časových důvodů museli vzdát a za pomoci „vyhlídkové“ dvaadvacítky a metra trasy A jsme se přesunuli k Národnímu muzeu. Na Václaváku modře blikal soubor policejních vozů a my se pomalu vydali k vlakovému nádraží.

České dráhy zřejmě neměli svůj obvyklý den, protože jsme – stejně jako ráno – jeli naprosto načas. Autem do Šumperka je to chvilka a těsně před osmou už jsme mohli pořádat – tentokrát domácí – tiskovku. Akce to byla skvělá (dobře zorganizovaná, navíc čekající i vpouštějící byli v drtivé většině naprosto v pohodě), ale nemyslíme si, že se bude ještě někdy v této podobě opakovat. Možná můžeme rovnou dodat: Doufejme …   

Koronavirus tak přinesl – s lehkou nadsázkou řečeno – do naší země i nějaká ta pozitiva. Na Hradě bylo i přes výjimečnost akce méně lidí než obvykle. Zmizely davy Japonců s fotoaparáty stále přiloženými k šikmému oku, nekřičely zde své staccato stovky italských teenagerů ani atmosféru netvrdila jinak vždy přítomná němčina. Zůstaly jen skupinky hovořící jazykem dříve povinným a nuceně bratrským, kterým byly překvapivě umožněny i komentované prohlídky. Tento odstavec nemyslím nijak xenofobně a rasisticky, ale Hrad prostě opravdu patřil téměř výhradně Čechům a Moravanům v jejich původní podobě. A například pivo se na Hradě točilo za 48,- Kč, což dávalo příležitost ochutnat i domorodcům, kteří by jinak těch 95,- Kč za půllitr z peněženky určitě netahali. Navíc byla slovenská obsluha nadstandardně ochotná, sympatická a celkově velmi koukatelná, což byl vlastně další bezplatný bonus dne  …