Když přijde absťák aneb Žaltman v mracích

Celý loňský rok byl pro nás hodně netypický. Rozhodli jsme se postavit si na důchod na naší velké zahradě malý domeček a tomu jsme podřídili vše. I víkendy. Místo turistiky, kterou jsme si tak oblíbili, jsme trávili čas na stavbě a těšili se, jak Vánoce strávíme už v novém. Povedlo se, ale závěr roku už byl hodně hektický a mně už občas - jak se říká - doslova hrabalo. Konečně přišel 19. prosinec, kdy jsme to zabalili v práci, a já dorazil domů s tím, že mám čtyři dny na to doladit v domku vše tak, aby rodinné Vánoce proběhly hladce a v příjemném prostředí. S plánem práce v hlavě jsem šel spát. Jenže ráno, dlouho před budíkem, jsem se probudil hrůzou, že ten plán má jaksi trhliny a je potřeba ho změnit. A jak se tak převaluju na posteli, přišla najednou myšlenka, kterou jsem nečekal: "A co kdyby ses dneska na všechno vy...(píp), vzal konečně zas jednou foťák, sednul na vlak a jel si vyčistit hlavu někam do přírody? Však už pomalu ani nevíš, jak vypadá."

Bylo to jak pokropení živou vodou. V tu ránu jsem na nohou, dobrá nálada, probudivší se Věrce sděluju, že dneska se nemaká, protože se nechce (ona chudák musí ještě coby učitelka do práce), strojím se, balím batoh a hurá do Hradce na vlak. Ani nevím, kam pojedu, jaké má být počasí, všechno jedno, hlavně ať už jsem venku..., prostě absťák, no! Podle toho to taky vypadá. Najednou stojím na perónu zastávky nad Rtyní v Podkrkonoší (foto 1), zjišťuju, že je zataženo a mlha ("Nóóó, to si teda zafotím..."), že cesta je pěkně zledovatělá a moje oblíbené Nesmeky zůstaly ve skříni ("... a ještě si zakloužu!"), ale ten klid a ranní vzduch, to je balzám na nervy. Přítomný rozcestník žluté značky říká, že to mám 2 km do kopce na Odolov a tak vyrážím. Cesta lesem je příjemná (foto 2 a 3). Na focení krajinek podmínky nejsou, ale ruce mě svrbí, foťák se vnucuje přímo sám, tak aspoň ty šípky si musím cvaknout (foto 4).

Kus pod Odolovem vycházím z lesa. Tady bývá nádherný výhled. Ten se dnes nekoná, ale nevadí. Mlha zhoustla a víte, že ona ta krajina v mlze je taky moc hezká? (foto 5 - 8) Najednou mi ty daleké výhledy nechybějí, námraza, stromy, keře mi je maximálně nahrazují.

Odolov procházím celkem bez povšimnutí. Nic, co připomíná civilizaci, mě momentálně prostě zaujmout nemůže. Zeleně značená Panská cesta je pohodlná (foto 9 a 10), ale až tak moc mě nebaví. Radši pod Kolčarkou sestupuju do Petrovic a pokračuju po žluté pod hlavním hřebenem (foto 11). Najednou si všímám, že ta mlha jakoby modrá. Že by se chtěla trhat? Otočím se dozadu a opravdu. Mlhou se začíná prodírat slunce (foto 12). Okamžitě mě napadá myšlenka "Běž na Žaltmana, třeba se dostaneš nad mraky!" Tak jo. U Šrejberky zahýbám k Bílému kůlu (foto 13) a za chvíli už jsem na Žaltmanu. Slunce? Kdepak, mlha. Ale jak stoupám přímo k Rozhledně, najednou se sluníčko ukazuje. Zprvu nesměle (foto 14), ale po pár vteřinách se vše rozzáří a ukáže se modrá obloha. Vylezu po točitých schodech na rozhlednu a paráda. Jsem přesně na horním okraji mraků, nade mnou modro (foto 16 - 18). Fičí tu "jižní severák", ledový vítr, přinášející od slunce co chvíli chuchvalce mlhy, ale hlavně tvořící v mracích krátké průrvy, kterými je vidět... První se ukazuje Hejšovina a Bor (foto 19 a 20), polské stolové hory na jihovýchodě. Otáčím se na opačnou stranu, tam by se mohly ukázat Krkonoše. A opravdu, snad na pět vteřin, ale ukazály se (foto 21). Otáčím se k severovýchodu, tam jsou domovem moje oblíbené Javoří hory. Jsou tam mezi dvěma smrky (foto 22), ale chtělo by to objektiv s delším ohniskem. Než ho ale z batohu vyndám, je konec. Prý už jsem všechny důležité kopce viděl, konec představení. Od jihu přichází další várka mraků (foto 23 - 26) a za chvilku už se mi lepí námraza nejen na foťák, ale i na řasy a nos. Zkouším nějakou dobu čekat, co kdyby náhodou, ale kdepak. Ty zhruba dvě minuty sluníčka mi musí stačit. Ale jo, děkuju i za ně a docela promrzlý, přesto spokojený sestupuju dolů. Zastavuju se ještě na okraji Žaltmana nad Lotrandovou jeskyní a vida - ještě jednou se sluníčko na pár vteřin ukázalo (foto 27 - 29).

Vracím se zpátky k Bílému kůlu a vydávám se směrem na Zadní hory (foto 30). Cesta tu vede nádherným, převážně bukovým lesem (foto 31). Od rozcestí Zadní hory jdu žlutě značenou lesní silničkou (foto 32) k potoku se zvláštním názvem - Pětiletka. Slibuju si od něho pár fotek jeho splávků s nějakými těmi ledíky. Ale zklamal. Po suchém východočeském podzimu je bez vody, jen přímo u silnice zůstalo v tůni trochu něčeho, co vodu připomíná (foto 33 - 36). Nevadí. Třeba příště. Pokračuju tedy po žluté k Malým Svatoňovicím, zkouším fotit i ono panující zataženo a "mlhovno", jak my říkáme (foto 37 - 39).

Ozývá se žaludek, má hládek. Asi si dobře pamatuje, že ve Svatoňovicích je restaurace Salamandr, kde se skvěle baští. Koukám na hodinky a je to jasné. Budou dvě, to znamená, že vlak ve dvě nestihnu, další jede za hodinu, to je na oběd akorát. Vcházím do dveří, kuchař i servírka jsou tu jedinými živými dušemi, sedí u stolu u kafe, sledují televizi a na mě koukají jak na přelud. V úterý v prosinci ve dvě odpoledne tu zřejmě ještě turistu s baťohem na zádech a foťákem na pupku nezažili. Na můj nesmělý dotaz, jestli jim ještě zbylo něco k jídlu ale oba s úsměvem vystartují - "Jasně, pane, račte si sednout a libo je-li pivínko nebo raději groček?" Za chvíli už jsem se olizoval a za dvě stravenky nevysokých hodnot jsem si odtud po necelé hodince odnášel nejen svoji první EET účtenku, ale i hodně příjemné pocity od pasu výše.

K nádraží přicházím v klidu (jízdenku mám koupenou) tři minuty před příjezdem vlaku. Jen tak letmo kouknu do kraje a ... "Kruciš, to je nádhera!" Mlha prosvícená sluncem vytváří výhled naprosto úžasný. Škoda, že už není čas na přípravu. Honem beru foťák a ještě pár snímků (foto 40 - 43), jenže to už vjíždí do nádraží vlak. Usedám do poloprázdného vagónu a nechám se unášet k domovu. Třetí zastávkou je Starkoč, nastupuje dost lidí a snad mě šálí zrak. Nastupuje i náš dlouholetý přítel, skvělý fotograf krajinář a taky turista tělem i duší. Mávám na něho - "Ahóój, kde se tu bereš?", volám na něj. "Ále, ani se neptej", povídá. "Už jsem dlouho neměl foťák v pazourách a padnul na mě nějakej absťák. Tak jsem si zajel nad Náchod zacvakat na Dobrošov. Ta mlha a ta námraza - no nádhera, co ti budu povídat!" Ta cesta do Hradce byla strašně krátká...