Kelčskou pahorkatinou - 1.Z Kunovic do Lhoty

Na svátek sv.Anny jsem si na pátek nahlásil dovču a vyrazil na vysněnou túru po krajině a sídlech Kelčské pahorkatiny, která pro mne dosud byla velkou neznámou. Ráno v půl šesté jsem usedl do busu, který mne přes Mladcovské vrchy a Žeranovice odvezl do Holešova. Zde přestup na vláček a velmi příjemná pohodová cesta až do stanice Kunovice-Loučka, kde za krásného slunného rána vystupuji.

Malebné nádražíčko na trati Kojetín - Valašské Meziříčí je umístěno mezi obcemi Kunovice a Loučka a je z něj pěkný pohled na protější hřeben Hostýnských vrchů. V těchto místech je obzvláštněn podivnými kuželovitými kopci, které jsem si sám pro sebe už před lety pokřtil na „rajnochovické sopky.“ Zajímavostí nádraží jsou rovněž romantické hradní miniatury umístěné pod lipami a chráněným dubem mezi hlavní a vedlejší nádražní budovou. Kupodivu se nejedná o žádné „Karlštejny.“ Jedná se zpodobnění dvou hradů, jejichž zříceniny se nacházejí nedaleko odtud na kopci nad Podhradní Lhotou v těsném sousedství masívu Kelčského Javorníka. Autor – zřejmě nějaký zaměstnanec ČD, si s jejich maketkami hezky vyhrál a zobrazil je v době jejich největší slávy. Ta ale neměla dlouhého trvání...

 

 

Větší a výše položený Šaumburk nacházející se na vysokém kopci (608 m) nechal LP 1272 vystavět biskup Bruno ze Šaumburka. Rozsáhlé opevněné sídlo bylo zbudováno na půdorysu obdélníka o nejdelší straně 120 metrů, jenže se kvůli své megalomanské rozloze stalo neufinancovatelným i na tehdejší dobu. Pozdějším majitelem hradu se stal diplomat a válečník Mikuláš ze Šaumburka, jehož ve funkci pánů pevnosti vystřídali loupeživí rytíři. Proto nechal Šaumburk roku 1451 Jan z Cimburka pobořit, ale za krále Jiříka z Poděbrad prošel obnovou. V dalších letech byl pak už definitivně opuštěn a zpustl. Do dnešních časů se z něj zachoval na přístupové šíji okromný hluboký hradní příkop, zbytek obranného valu a nízké základové zdivo paláce a jiných hradních objektů.

 

O něco níž se pod tímto velkým Šaumburkem v nadm.výši 530 m na kuželovitém výběžku hřebene vypínalo jeho hradní dvojčátko, zbudované před koncem 13.století. Mělo spoustu názvů - „Nový hrad“, „Nový Šaumburk“, „Bašta“, „Vala“ a tím posledním byl Zubříč. Hrad byl obklopen mohutným příkopem a valem a jeho jádro umístěno na plochém temeni kopce tvaru komolého kužele. Na vrcholové plošině možno spatřit zbytky zdiva z jednotlivých hradních staveb a místo, kde stávala vysoká válcová věž - hláska.

 

 

Z nádraží jsem po chodníku vystoupal nahoru na hlavní silnici, která prochází zástavbou Kunovic.

 

První zmínka o obci, ležící 12 km od Valašského Meziříčí a v níž dnes žije 660 obyvatel, se objevila roku 1131 na listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Lidé zde ale sídlili mnohem dřív, což dokládá nález provrtaného kamenného mlatu či střepy z černých nádob ze žárových hrobů starých až 3 000 let. Ves Kunovice vznikla na staré obchodní cestě z „Valmezu“ do Bystřice (pod Hostýnem) na odbočce stezky na Kelč. Osídlena byla lidmi Kuneše ze Smoly a osídlenci se živili hlavně zemědělstvím. Mnohem později, když už nad jejich duševním životem bděla církev, byly roku 1726 Kunovice přifařeny pod Kelč. Poté k Podhradní Lhotě a od roku 1784 spadaly k nové faře u kostela Krista Dobrého pastýře v Loučce. Místní hřbitov byl spolu s velkou filiální kaplí vystavěn roku 1892.

 

 

Já ale cestou k návsi narazil na jinou, velmi hezkou sakrální stavbičku, zasvěcenou sv.Anně. Tato kaple má žlutou fasádu kontrastující se sněhobílými lizénami a vcelku honosným vstupním průčelím završeném bohatě zdobenou římsou. Nad ní se tyčí prostý trojúhelníkový štít s malým křížkem a celý objekt kryje sedlová střecha. Proskleným vchodem bylo lze nahlédnout dovnitř a prohlédnout si mozaiku na protější stěně. Zobrazuje Sv.Annu dohlížející na svou malou dcerku – Panenku Marii. Možná jsem měl při pohledu na to svaté děvčátko zrovna mžitky před očima a zdálo se mi, že je zobrazeno s blonďatými vlásky, jenže doma průzkum zvětšeného snímku tento fakt potvrdil!

 

Následovala chůze dědinkou, jejichž zahrady zdobily hezké květy (dokonce mi zapózovala i jedna slunečnice), minul rozšířenou plochu rozcestí s restaurací se stejnojmenným názvem a budovou obecního úřadu a odtud zamířil k filiální kapli Nejsvětějšího srdce Páně, stojící na jižním konci Kunovic.

 

Dříve než kapli jsem si ale prohlédl Pomník padlým v 1.světové válce, umístěný v parčíkově upraveném prostoru pod ní.

 

Má podobu jehlanu, na jehož obklad byl použit černý mramor. Autorem projektu realizovném roku 1919, se stal V.Semerák a sp.Olomouc. Deska (rovněž z černého mramoru) s pozlaceným nápisem byla na pomník osazena později.

Je na ní psáno: Pro spravedlnost svou smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť zármutkem uvadla tvář má, duše má i život můj.

Kromě žalmu je na nápisu jméno Jana Kuny a krátký text o tomto válečném invalidovi, který válku sice přežil, ale v bojích oslepl, přišel o pravou ruku a na následky těchto zranění (a traumatu) roku 1921 zemřel.

Povolávací rozkaz obdrželo celkem 106 kunovických mužů, z nichž se 15 do rodné vísky již nikdy nevrátilo.

 

 

 

Filiální kaple Božského srdce Páně byla nad silnicí vedoucí do Bystřice pod Hostýnem na jihozápadním konci vesnice vystavěna roku 1892. Zároveň u ní byl zřízen místní hřbitov. Až do té doby se zemřelí museli pochovávat v Rajnochovicích. Kaple stojí na půdorysu obdélníka a v jejím vysokém štítu obráceném dolů k silnici vede do interiéru hlavní vstup. Vchod lemují vystupující pilastry a nahoře nad ním členitá trojúhelníková římsa doplněná ve svém středu a nahoře na štítě ozdobami. Nad štítem se vypíná věžička zvonice. Střecha kryjící vlastní kapli je sedlová, vížka zvonice je nadstavena poněkud zvláštní cibulovitou bání, nahoře s křížkem.

U kaple stojí také štíhlý a oranžově natřený kamenný sloup, na jehož vrcholu je umístěna polychromovaná socha Panny Marie s jezulátkem. Tento sloup je o třicet roků starší než hřbitov a objekt kaple, neboť se zde vypíná již od roku 1862.

 

 

Po prohlídce jsem se vrátil do Kunovic na rozcestí a pokračoval ulicí vlevo na jejich horní konec. Tady jsem o kousek dál od návsi narazil na další pomník, věnovaný tentokrát památce partyzánů.

 

Při konci druhé světové války v okolí obce operovaly skupiny z 1.československé partyzánské brigády Jana Žižky, mající podporu u místních občanů. Po jejich útoku na místní železniční stanici, který se odehrál 29.října 1944, Němci zadrželi čtyři muže a 9.listopadu je přímo v obci demonstrativně oběsili. Jednalo se o zraněného partyzána Karola Šuchtu ze slovenského Holíče a tři místní hajné, kteří partyzánům pomáhali – Františka Kubala, Karla Kurečku a Josefa Foldyna. Jejich těla nechali okupanti pro výstrahu na stromech viset 48 hodin.

Dva roky po jejich popravě byl 10.listopadu 1946 k uctění jejich památky ve střední části obce u silnice na Kelč odhalen pomník. Má podobu velké travertinové desky s kovovým reliéfem, postavené na čtyřech malých kvádrech z černého mramoru, do nichž jsou vyryta jména popravených.

 

Partyzánský útok na místní železniční stanici byl jen menší akcí, ty daleko větší proběhly až na samém sklonku války:

 

9.dubna 1945 partyzáni obsadili v počtu 70 mužů železniční zastávku v blízké Polici, kde zastavili projíždějící transport maďarských vojáků, na nějž byla okamžitě zahájena palba. Po tři čtvrti hodiny trvající přestřelce se několika partyzánům podařilo proniknout do vagonů a ukořistit značné množství munice.

O den později (10.4.1945) napadlo severně od Loučky 200 příslušníků partyzánské brigády vlak vezoucí 24.veterinární oddíl maďarské armády. Tady získali jeden samopal, 20 pušek a větší množství nábojů.

Tentýž den byl podniknut také útok na zámek v Loučce, kde měli být podle předpokladů komisaře partyzánské brigády I.P.Stěpanova ubytováni příslušníci Jagdkommanda. V té době se tu ale nacházeli pouze příslušníci Volkssturmu. Po krátkém boji se Němci vzdali. Jeden z nich byl zastřelen a zbylých 22 partyzáni vzali do zajetí a odvlekli na kopec Čerňavu v Hostýnských vrších. Sebou si na několika povozech vezli i kořist: lehký kulomet československé výroby, 8 pancerfaustů, dále pak větší množství pušek, pistolí, munice a ručních granátů.

 

 

Cestou od pomníku jsem po levé straně minul několik zajímavých bývalých gruntů a na zahradách se ke slunci vzpínající rozkošné květy rostlin a na dalším rozcestí v lokalitě „Na Páně“ přišel k pěknému kamennému kříži. Tento krucifix pochází z roku 1875 a stojí vprostřed kruhu vyplněného štěrkem a obklopeném travnatým ostrůvkem s několika částečně prořezanými lípami. Což ale neznačí, že by se nejednalo o zajímavé a bohulibé místo.

 

Jen pár desítek metrů odtud byl u autobusové zastávky s odpočinkovou lavečkou, (za níž se nachází odbočka k blízké rozhledně „Na Vodojemu“) umístěn jeden z dvanácti panelů Naučné stezky Rudolfa Haši.

 

Rudolf Haša byl věhlasným kunovickým rodákem (1881 – 1963) milujícím přírodu a jehož celoživotním zaměstnáním se stalo lesnictví. Absoloval lesnický odbor Vysoké školy zemědělské ve Vídni. Poté byl jmenován profesorem na nově zřízené Vysoké škole zemědělské v Brně, kde se stal hlavním činitelem svého vytouženého odvětví. Jeho práce byla oceněna mnoha akademickými tituly, 3 x se stal rektorem a 2 x děkanem lesnického oboru. Po válce chtěl vydat knihu „Dějiny české myslivosti“, ale KSČ vydání tohoto díla neumožnila.

 

 

Po krátkém spočinutí na lavečce a „zakousnutí se“ do camelky už jsem se vyrazil po odbočce k místní výhledovně, zbudované v roce 2021 na střeše kunovického vodojemu. Tento se nachází nad obcí na návrší Na Páně v nadmořské výši 434 m. Dříve zde v těsné blízkosti vysílače stávala přízemní vodárna. Svému účelu ale přestala vyhovovat, a proto se přistoupilo k její demolici a výstavbě nové. O finance na stavbu ve výši více jak 21 milionů korun se postarala firma Vodovody a kanalizace Vsetín a.s. a nový vodojem i s rozhlednou do výsledné podoby realizovala Commodum spol.s.r.o. z Valašské Bystřice. Rozhledna je celkově vysoká 14 m, spravuje ji obecní úřad Kunovice a je celoročně volně přístupná. Zatřešená vyhlídková plošina má půdorys čtverce, nachází se asi 8 metrů nad zemí a vede na ni 42 schodů.

 

Vychutnání fantastického kruhový rozhledu z ní jsem si nenechal rušit ani traktorem, který zrovna pod rozhlednu přijel poséct trávu a naplno se věnoval viděnému: začal jsem ve směru hodinových ručiček pohledem na vzdálené Veřovické vrchy, majestátní masív Radhoště a v řadě za ním temena několika dalších beskydských velikánů. Poté jsem zrak stočil k zapadní část Hostýnských vrchů... nejprve s jejím severním nižším koncem, jemuž dominují hroty „rajnochovických sopek“ (kopec Hradiště /605 m/, Světíkov /576 m/ a Kunovická hůrka s menší dřevěnou rozhlednou /587 m/). Napravo se nad okolní pahorkatinou vypínal nejvyšší Top celých „Hostýnek“ - Kelčský Javorník (865 m) a v dáli pak s typickou kopulí baziliky Nanebevzetí Panny Marie památný svatý Hostýn. (Obě temena těchto kopců zdobí rovněž rozhledny, z nichž je ta nová na „Kelčáku“ opravdu hodně vysoká a svou podobou i unikátní.)

Další pootočení mne seznámilo s Podbeskydskou pahorkatinou u Přerova a Kelčskou pahorkatinou, z níž vystupovala silueta kelčského zámku. Za touto pahorkatinou už byl obzor vyplněn pásmem Maleníku a za ním se rýsovala dlouhá hradba Oderských vrchů. Byla vidět rovněž hranická cementárna a ta výrazná namodralá homole, čnící nad horizont, patřila Starojickému kopci se zříceninou hradu Starý Jičín.

 

 

Dalším zpestřením mé túry bylo asi 1.5 km dlouhé odšlapání od horního konce Kunovic k rozcestí u Lhotky po cyklostezce č.5034. Zde jsem po pár minutách chůze ocenil nové dřevěné odpočívadlo (zastávka na svačinu) a také nádherné výhledy směrem k západu a půlnoci. Kelčská pahorkatina je oblastí na turistické značení velmi chudou, ale neprávem: je totiž krajinou převelice malebnou... a jak jsem dál alespoň částečně viděl, také územím s nespočtem zajímavých míst a řadou větších i drobnějších sakrálních i „světských“ památek.

 

Od přístřešku cyklostezka nejprve mírně, později trochu větším sklonem spadala dolů z kopce k lesíku a po levici mne stále doprovázel širokoúhlý výhled na velikou část této podbeskydské pahorkatiny s různobarevnými plochami lánů polí, pastvin, lesíků a remízků a také množstvím lidských sídel. K těm nejrozlehlejším zřejmě patří obec Všechovice, z níž vystupovala impozantní hmota kostela Nejsvětější Trojice. Nejvzdálenější pozadí vyplňoval namodralý hřeben Maleníku, střežící odsud neviditelnou Moravskou bránu.

 

Dál při cestě z kopce už byla pode mnou vidět nejvýše položená zástavba Lhoty u Kelče (mého dalšího cíle), vypínající se spolu s průmyslovým areálem z temene nižšího vrchu. Poté se cyklostezka od silnice odklonila. Po krátkém klesání a zákrutě lesem se k ní nad rozcestím u Lhoty zase vrátila. Já v těchto místech hlavní část cyklostezky opustil a na rozcestí si prohlédl ve stínu lípy se ukrývající kamenný kříž, jehož hranolový sokl byl na třech světových stranách ozdoben dnes již nezřetelnými reliéfy světců s naprosto nečitelnými nápisy.

Od kříže pokračovala boční trasa cyklostezky (vedená tady již po silnici) směrem k blízké Lhotě, a protože procházela odlesněným hřebínkem, směrem k severu si mé zraky vychutnaly velmi působivý výhled na městečko Kelč. Jeho zástavba se táhla od vrcholu holého hřebene až dolů k říčce Juhyni a směrem zleva doprava z ní vystupovaly největší kelčské dominanty – rozlehlý zámek, škola a kostel sv.Petra a Pavla.