Z Kelčského Javorníka přes dva hrady do Rajnochovic
Nová rozhledna na Kelčském Javorníku se pro spoustu návštěvníků může stát jediným a hlavním cílem výletního dne, ale někomu je výstup nahoru na kopec a následný sestup málo. Pokud však zná krásy i okolní krajiny a na nohou má nazuty podobně toulavé boty, jaké vlastním i já, má o další zábavu postaráno. Mé botky samochodky totiž chtěly po obutí dlouho předlouho jít, neboť víc jak měsíc trpěly na samotce ve skříni, kde si mohly poplkat leda tak s moly, a nyní si chtějí užít krásného dubnového dne málem až do roztrhaní.
Nepomohou výmluvy typu - „ale když mne už tak strašně bolí nožičky...“ anebo „Prr, koně – hospoda!“
Svéhlavá obuv se tváří, jakoby páníčkův hlas vůbec neslyšela a dál usilovně šlape směrem k tomu nejvzdálenějšímu horizontu. Naštěstí má jejich majitel hlavu plnu nejen ideálů, ale kdesi hluboko v záhybech mysli se skrývá i trochu fištrónu. A jak už dávno vypozoroval - když se botám hned ráno slíbí toulání dlouhé alespoň 15 km, přestanou být samostatnou jednotkou a jsou ochotny přizpůsobit se i páníčkovým požadavkům.
Stejně jako dnes: na Kelčský Javorník jsme nešli z nejbližší výspy civilizace, ale až ze vzdáleného Tesáku a cestou se stavili na Orlím hnízdě a na vrcholu Čerňavy, odskočili na Javorník a teprve poté se potěšili společným pohledem do zamlžených dálav z nové rozhledové věže, stojící na nejvyšším vrcholu Hostýnských vrchů.
Vrchů?
Ten následný kilometrový sestup do sedla k Holubově chatě není procházkou z nějakého prťavého vršku, ale klesáním z naprosto regulérní hory!
A pokud si myslíte, že nadmořská výška Kelčského Javorníku s jeho 865 m jej k takovému přídomku neopravňuje ani náhodou, zeptejte se, co na to vaše kolena. Určitě vás za ten padající svah budou milovat, ale nechají si to cudně pro sebe a s vyznáním lásky se pod rouškou tmy přihlásí až navečer...
Naštěstí se my poutníci v takových extrémních situacích utěšujeme myšlenkou, že každý kopec má svůj konec... a vskutku: u Holubovy chaty vaše oči zmámí optický klam, neboť se tu nachází nejen kousek roviny, ale také ohniště s lavičkami, poskytující regeneraci nejen rozpadajícím se kolenním chrupavkám, ale i nataženému prdelnímu svalstvu.
Bože, ta úleva... a jak vzrušující je pozorovat ty postavičky, plazící se odsud teprve nahoru a netušící, co za hrozný výstup je čeká.
Při téhle představě na chvilku mysl odlétne do minulosti, vzdálené už víc jak čtvrtinu století, kdy jsem tak činil i já. Tehdy byl ale příšerně horký letní den, hvozd hučel nadúrodou nervního lesního hmyzu, a jak jsem tak s hubou otevřenou dokořán funěl k vrcholové kótě, proťal jsem nechtě jakýsi jeho letový koridor. Zdivočelá masařka, kalící si to po něm odněkud shora rychlostí jednoho machu, už nestačila včas zabrzdit, vletěla mi přímo do pusy... a já se tak lekl, že jsem ji spolkl!
Tož tak, ale čo bolo, to bolo...
Nyní už je nejvyšší čas pozvednout prdélku, aby se příliš nerozseděla a po zeleně značené turistické trase zamířit k dalším atraktivním cílům. Těmi nejbližšími jsou zříceniny hned dvou hradů, vypínajícími se vysoko nad Podhradní Lhotou. Od Holubovy chaty to není až tak daleko. Navíc cesta vede přes Černou Bařinu po příjemném hřebeni a v místě vyrubaného lesa člověka potěší nečekaný výhled i na půvabné Rajnochovicko.
Do mimořádně rozlehlé rekreační obce, založené kdysi bačou Rajnochem a jeho syny, odbočuje z dalšího sedla žlutá značka. Moje zelená pokračuje po hřebeni směrem k severu nekompromisně dál.
Pak najednou vede po jeho nedávno odlesněné části a v místech, kde paseka končí, se poutníkovi otvírá pohled na širokohluboký hradní příkop. Ještě před ním ale narazí na informační panel s popisem historie hradu Šaumburka, mapkou a báječnými obrázky, představující feudální sídlo na vrcholku jeho slávy.
Vy, což nemáte fantazii tvůrce Pána prstenů, si je dobře uložte do své paměti, neboť je budete při procházce po hradní zřícenině potřebovat.
Ona totiž není ruina jako ruina – z téhle se například dochoval jen ten mohutný hradní příkop, val a uměle zarovnané temeno hradního jádra ve tvaru lichoběžníku o stranách 120 x 55 metrů. Na jeho obou nejdelších stranách se nachází množství prohlubní po bývalých vojenských ubikacích a na samém konci uvidíte nad severním srázem hromádky kamenů a nízkého zdiva. Bylo odkryto archeologickým průzkumem Jiřího Kohoutka, který potvrdil místo, kde se nacházel hlavní palác. Jinak už tu není nic, a i když je temeno hradního kopce pokryto notně vzrostlými stromy, díváme se na potomky potomků těch, které zde vyrostly po zániku a opuštění hradu.
A to se stalo už někdy v polovině 14.století...
No, vidíte... a to „nic“ je přitom připomínkou kdysi výstavného a mohutného hradu, který založil už roku 1272 tehdy nejmocnější moravský církevní pán – olomoucký Bruno ze Schaumburka. Mnohým z těch, kteří se procházejí po zbytcích hradní zříceniny Šaumburka, přitom ani na mysl nepřijde, že slavný biskup své nové sídlo pokřtil na paměť toho svého rodného – Schaumburka v Holštýnsku.
Kupodivu už po pouhých deseti letech byl tento mocný hrad dobyt a popleněn. Ale opravil se, podstatně rozšířil a poté se stal centrem sousedního Kelčského kraje. V análech se píše, že na přelomu 13. a 14.století na něm byl kastelánem Mikuláš z Chornice, který směrem na sever od Šaumburku nechal vybudovat nové předsunuté opevnění, nazývané nejprve Hrádkem a později Novým Šaumburkem.
Jiného názoru je ale známý hradolog Miroslav Plaček, který vznik Nového Šaumburka datuje až do doby po zániku toho starého a mnohem většího. A ten nezanikl ve válkách, ale doplatil na velikášství hradních pánů: náklady na údržbu nesmírně rozlehlého hradu (a na držení přiměřené posádky) se totiž staly finančně natolik neúnosnými, že byl okolo roku 1350 opuštěn.
Loučím se s pomníkem středověkého velikášství (jak vidno, geny zrozené po předcích v lidstvu nevymírají ani v naší moderní a osvícené době) a lesem mne čeká sestup pod severní hradní svah.
O kus níž se pod lesem nachází sedélko s rekreačním objektem a zároveň se tu kříží lesní cesty. Tak tak a člověk by v tom chaosu málem přehlédl nenápadnou dřevěnou směrovku Hrad Zubříč, ukazující mírně do kopce vpravo.
Není to daleko a tahle menší zřícenina poutníkovi přinese nejedno milé překvapení: i když se ani z tohoto hradu mnoho nedochovalo, jeho areál je v současnosti odlesněn a pohled na hluboký hradní příkop, obkroužený valem a na hradní jádro tvaru komolého kužele je mimořádně plastický a všezahrnující. Navíc zde lesníci projevili nečekané estetické cítění a pohledové panoráma na hradní ruiny je přizdobeno kmeny několika Vysokých modřínů, které byly lesního mordu ušetřeny a z temena kuželovitého hradního jádra trčí osamělý jehličnan jak to příslovečné péro za kloboukem!
Dalším pozitivem jsou výhledy. Částečné dolů a na okolí už od hradního příkopu, ale naprosto skvělé pak z vrcholového temene. Že se nacházíme na místě bývalé středověké pevnosti poznáme jen z malých fragmentů nadpovrchového zdiva, několik jam po archeologických sondách a cedulky Zubříč, zříc, přitlučené na kmen smrku.
O jeho vzniku už jsem nakousl dvě teorie, ale nech už tomu bylo tak či onak, ani Nový Šaumburk neměl dlouhého trvání: už v roce 1430 ho dobyli husité, a o sedm let později na něm po opravách sídlil Mikuláš a Hanusek z Liptyně. Z obou urozených pánů se ale vyklubali loupežní rytíři, kteří se nerozpakovali a prováděli nájezdy na lup na zboží sousedních feudálů. I když si bláhově myslíme, že byl středověk co se týče zákonů dobou temna, pravý opak byl pravdou: oba urození loupežníci dostali od moravského zemského hejtmana Ctibora Tovačovského z Cimburka ultimátum k opuštění hradu, a protože tak neučinili, byl hrad hned poté dobyt a pobořen.
(Jak dopadli oba loupeživí rytíři, o tom historie bohužel mlčí...)
Nejlepší z celého hradního areálu je ale ten skvostný, téměř kruhový výhled. Směrem na sever na bývalou podhradní ves a další osídlení Kelčské pahorkatiny, na východ pohledu na Beskydy částečně brání strmé svahy „rajnochovických sopek“- Kunovické hůrky, Světíkova a Hradiště, jak je soukromě nazývám kvůli jejich kuželovitým tvarům, tolik připomínající vulkány. Ale sopečná činnost zde nikdy neprobíhala.
Velmi hezký výhled je i na teď už vzdálený Kelčský Javorník, který je sice zařazen do škatulky „vrchy“, ale z hanáckých rovin působí dojmem mohutné a vysoké hory.
Výhledy jsou tak hezké, že by tu člověk s chutí ještě dlouho poseděl, ale vlakový jízdní řád není pro srandu holubům. A než čekat dvě hodiny na opuštěném nádražíčku, kde není k pití ani ta voda z vodovodu, natož voda daleko lákavěji zbarvená a mnohem lahodnější chuti, je lepší vztyk a odchod.
Poslední sestup je sice krátký, ale úhel sklonu zdejších svahů byl nejspíš Stvořitelem vyprojektován pro lety na lyžích a ne pro pěší chůzi...
Naštěstí jsem brzy dole v Podhradní Lhotě a zajímavosti obce dají na prožité úpravy rychle zapomenout. Jak už název napovídá, bývala kdysi šaumburským podhradím, a protože byly její chalupy rozhozeny okolo Juhyně, zapřáhli místní do svých služeb i vodní sílu a v době jejich prvotního blahobytu břehy říčky lemovala řada mlýnů. Nájezdy vzbouřených Kuruců a později Prušáků několikrát otočily kolem dějin: lidé byli rádi, když útěkem do okolních lesích se štěstím zachránili holé životy a trochu toho majetku a nový moderní rozvoj obce nastal až po všech těch válečných hrůzách. Dnes se jedná o menší, ale hezky upravenou dědinu, kterou obývá okolo 500 obyvatel.
Ještě před návsí se nachází dvojice chráněných památných lip, na ní pak hezky opravená kaplička Sedmibolestné Panny Marie z 19.století. V parčíku poblíž busové zastávky stojí socha Dívky se džbánem, jejíž autor – sochař a restaurátor Oldřich Drahotušský ji daroval rodné obci. Ta mu zase zřídila v nedaleké bývalé budově školy muzeum. Za pozornost stojí zajímavý Pomník obětem obou světových válek a socha Panny Marie Svatohostýnské.
Na návsi stávalo i fojtství, které bylo přestavěno na hostinec U Novosadů. Když jsem procházel okolo, ze dveří vykoukla malá holčíčka. N a můj dotaz, jestli mají otevřeno, řekla, že se skočí zeptat tatínka. Za chvilku byla zpět „a že prý tatínek vzkazuje, že bude mít otevřeno až v 18.00 hodin!
A tož jsem pěkně poděkoval a nechal tatínkovi vzkázat, že v šest večer už tudy žádní turisti procházet nebudou!
Kousek za obcí jsem narazil na hezký kříž u potoka. Poté silnice, vedoucí k železniční stanici Rajnochovovice, vyšplhala na temeno bezlesého kopčiska, odkud se mi otevřel výhled hned na tři zajímavé dominanty: na Kelčský Javorník, na oba šaumburské hradní kopce a na již zmíněné kužely „rajnochovických sopek“, jejichž svahy byly znetvořeny plochami nedávných, podivně realizovaných holosečí. Když veznu v úvahu, že temeno nejbližší Kunovické hůŕky bylo před několika lety obohaceno stavbou naprosto zbytečné dřevěné nízké rozhledny, ze které prý už dnes není skoro nic vidět, a les okolo ní byl při tom lesním drancování zachován, zůstává mi nad vzájemnou vstřícností některých organizací a spolků rozum stát...
No, nechme to raději koňovi... a arak na vlak, ať nám nakonec neujede před nosem!
Naštěstí neujel. A před jeho příjezdem jsem se dokonce ještě mohl pokochat pohledem na dnešní třetí mnou viděný hrad.
Tenhle byl ale jen modelem toho většího Šaumburka a dobyl by ho každý mravenec, protože stál na rovině hned za rajnochovickým nádražím...
Přidat do oblibených uživatelů
Podhradní Lhota
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Kelčského Javorníka přes dva hrady do Rajnochovic
