Kontrasty Číny: Setkání minulosti a budoucnosti na jednom místě

Čína mě vždycky fascinovala. Možná to bylo kvůli příběhům o císařích a bojovnících, kteří vládli rozlehlé zemi za Velkou zdí, nebo díky starodávným filozofiím, které se prolínají životem lidí už tisíce let. Ale nebyla to jen historie – Čína pro mě byla taky symbolem moderního světa na steroidech, zemí, kde jsou mrakodrapy vyšší než ambice a kde se technologie stává součástí každodenního života způsobem, který je jinde nepředstavitelný.

Představoval jsem si místa, kde se historie setkává s budoucností na každém rohu, a chtěl jsem to zažít na vlastní kůži. Očekával jsem, že mě Čína zaskočí, a přesně tohle mě lákalo – tajemná země kontrastů, kde starobylé svatyně stojí vedle blikajících neonů a kde mobilní aplikace dokážou vyřešit všechno od jídla až po modlitbu.

První den: Zakázané město a mobily

Vyrazil jsem do Pekingu, abych se ponořil do dějin. V Zakázaném městě, domově císařů, jsem byl připraven vnímat majestát staleté kultury. Ale když jsem se rozhlédl, kolem mě byli jen lidi s mobily, davy turistů s tyčemi na selfie, jak se fotí před bránami paláců. Někteří v tradičních kostýmech, jiní v tričkách s logem nějaké západní značky.

A pak jsem uviděl ochranku. Důstojníci v uniformách střežili brány paláce, vážní a nehybní – dokud jsem jednoho z nich nezahlédl, jak nenápadně kontroluje WeChat na telefonu. Musel jsem se usmát. Císaři by asi nebyli moc nadšení, kdyby věděli, že jejich kdysi zakázané město je dnes rozlehlé Wi-Fi zóny plné „lajků“ a „sdílení“.

Večerní Peking: Kachna a drony

Večer jsem vyrazil na slavnou pekingskou kachnu. Jídlo bylo výborné, ale restaurace byla plná obrazovek, kamarádi se navzájem přestali bavit a sledovali své telefony, zatímco rozkládali kachní kůži na palačinky. Připadal jsem si jako na technologické konferenci, a ne na tradiční hostině.

Poté jsemvyrazil na Náměstí Nebeského klidu, kde jsem doufal, že ucítím ducha historie. Místo toho mě překvapil roj dronů vytvářejících barevné obrazce na nočním nebi. Jako by Peking říkal: „Ano, jsme městem císařů, ale jsme taky technologickou metropolí.“

Další zastávka: Ven na venkov

Velká čínská zeď

Gastronomie budoucnosti

Ve městě Šanghaj jsem na chvíli doufal, že se dostanu do jiného století – nejspíš do budoucnosti. Restaurace byly plné robotických číšníků a samoobslužných systémů. Místo menu jsem obdržel QR kód. Objednal jsem si jídlo dotykem na obrazovce a s mírným znepokojením sledoval, jak ke mně přijíždí robot s talířem smažených nudlí.

Navštívil jsem i tradiční čínskou čajovnu. Myslel jsem, že tady alespoň uniknu technologiím. Omyl. Mladí lidé seděli u stolů, držíc telefon a porovnávali své čajové zážitky online. Čajovou konvici sice stále zahřívali nad ohněm, ale do tepla jim hrála playlistová hudba z telefonu.

Poslední den: Přehlídka budoucnosti a minulosti

Když jsem se v den odletu otočil k Číně naposled, napadlo mě, že bych asi měl cítit nějaký klid. Místo toho jsem byl víc zmatený než kdy jindy. Cestoval jsem po místech, kde vedla dávná Hedvábná stezka – kdysi hlavní tepna obchodu mezi Východem a Západem, kde se nesly karavany s hedvábím, kořením a myšlenkami, které měnily svět. Dneska po ní místo velbloudů jezdí rychlovlaky, které vás teleportují z historických center přímo do zářivých metropolí plných mrakodrapů.

Zatímco jsem se snažil zjistit, kde se zastavuje minulost a začíná budoucnost, Čína mi se svým úsměvem plným tajemství říkala: „To je jedno, hlavně si to užij.“ Vracel jsem se domů s úžasem, trochou kulturního šoku a s vědomím, že mi Čína nahlodala představy o čase a historii – asi tak, jako když se do kamene Velké zdi zahryzne mech, který je tam možná už tisíc let. V letadle jsem si pomyslel, že bych si mohl odpočinout, ale místo toho mě ve snu pronásledoval dron s hedvábnou šálou, který mi do ucha šeptal Konfuciovy citáty.