S olympiádou za dveřmi první část
Čína 2006
22. 9.
Po brzkém budíčku odjíždíme v 6:00 autobusem ČSA do Prahy na letiště. Asi po hodině přijíždějí naši kamarádi, kteří letí do Pyrenejí. Podělíme se o jednu malou Plzeň a rozejdeme se každý ke svým letadlům.
Let Praha - Moskva uběhl rychle, jídla bylo dost a bylo dobré. Zato letiště Šeremetěvo nestojí za nic. Naštěstí jsme měli do dalšího letu jen dvě hodiny, které jsme vyplnili ruským pivem Baltika 1€ (9% alk.). Let z Moskvy do Pekingu trval sedm a půl hodiny. Moc jsme se ale nevyspali, protože nás dost rušila partička Rusů, kteří si bohužel měli pořád co povídat.
23. 9.
V Pekingu jsme v šest ráno místního času. Po odbavení čekáme asi hodinu na otevření letištní banky pro výměnu peněz a potvrzení letenek.
Při pokusu o dotaz, jak dlouho před vnitrostátním letem musíme být na letišti, mě málem posunuli letenku do Xianu o den později. Naštěstí jsem jim to rukama, nohama včas zarazil.
V 8:00 jedeme prvním autobusem do centra Pekingu. Po půl hodině vystupujeme u stanice metra Benjing Zan, z které popojedeme do stanice Hepingmen. Odtud to máme asi kilometr k našemu hostelu v jednom z pekingských Hutongů. Rychle se ubytujeme, rezervujeme zítřejší výlet k Velké čínské zdi a hurá do města. Nejprve procházíme Hutongem, který nás vyplivne až na náměstí Nebeského klidu. Toto největší náměstí na světě plné lidí a honosných budovatelských paláců jen projdeme a slavnou bránou Tian Annmen vcházíme do Zakázaného města. Procházíme parkem, kde také poobědváme ještě z vlastních zásob a branou Wumen vcházíme do samotného města. Touláme se neskutečným komplexem paláců a náměstí na rozloze asi sto hektarů. Všechny budovy jsou zrekonstruované a krásně zdobené. Pocit císařského dvořana kazí jen masa turistů. Naštěstí se dají najít i nádvoří bez skupinek Číňanů obklopující průvodkyni s megafonem, do kterého vyřvává odborný výklad.
Hned za branou na druhém konci Zakázaného města nás odchytl rikšák a tvrdil, že nás vyveze za 10 Yuanů až na Uhelný vršek, kde se nachází staré pagody a je tu krásný výhled na celé Zakázané město. Bohužel se z něho vyklubal průvodce Hutongem. Včas jsme ho, ale prokoukli a na zmíněný vršek se vydali po svých. Každopádně to stálo za tu námahu. Pagody se nachází v překrásném, čistém a upraveném parku. U té nejvýše položené Lenka neodolala, nechala se vyfotit v rouchu čínských princezen.
Park opouštíme na severní straně a jako poslední památky tohoto dlouhého dne si vybíráme Bubnovou a Zvonovou věž. Tyto věže sloužily k ohlašování svítání a soumraku. Navštívili jsme jen věž Bubnovou, kde se každou hodinu předvádí ukázka bubnování (vcelku dramatické). Zvonovou věž si prohlédneme jen z Ochozů na Bubnové věži. Za celý den toho už přece jen máme dost. Já se krom toho ještě necítím moc dobře, a proto jdeme na nejbližší stanici metra a do hotelu. Před spaním si dopřejeme dvě piva a po sprše okamžitě upadáme do komatu, z kterého nás jen na chvilku vyruší naše izraelské spolubydlící.
24. 9.
Dnes nás čeká výlet po Velké čínské zdi. Vybrali jsme si vzdálenější úsek z Jinshanlingu do Simatai, který není tak moc v obležení turistů. Vstáváme už v 5:00 a snažíme si objednat něco k snídani. V hostelové restauraci, ale teprve vstávají, takže jídlo nestíháme a v autobusu se dojídáme zbytky našich zásob z domova. Cesta k výchozímu bodu trvá asi tři hodiny. Samotný trek má 10 km a dá se zvládnout za 4 hodiny. Po nenáročném výstupu k jedné z věží pokračujeme nejprve částmi, které jsou celé zrekonstruovaná, a pak i vcelku obtížnými úseky, kde překonáváme rozvaliny stupňů a strážních věží. Když k tomu připočítáme impozantní výhledy a atmosféru historického místa, tak to byl jeden z našich nejsilnějších zážitků z celé Číny. Dříve na každé strážní věži bývali vojáci, kteří hlídali horkou hranici s Mongolskem a v případě nebezpečí zapalovali na Ochozech takzvaná vlčí ohně. Dnes tyto věže okupují čínští dědečkové a babičky, kteří mají pro vyčerpané a dehydrované poutníky nachystané nápoje a něco málo k zakousnutí. Jsou vcelku milí a oproti jiným částem Asie nejsou nijak dotěrní. Výjimkou byl jeden stařeček, který nás asi kilometr přesvědčoval o nezbytné potřebě zakoupit si jeho ilustrovanou odbornou publikací, ale zdárně jsme ho přehodili na protijdoucí Angličany.
Výlet končíme sjezdem po kladce a přeplutím řeky na loďce až do vesničky, kde nás čeká odvoz. Máme akorát tak čas trochu pojíst v jedné z restaurací a vracíme se zpět do Pekingu. Cesta zpět nám zabere podstatně více času kvůli zácpám a dopravnímu chaosu. K hotelu nás autobus přiváží až v 18:00. Spláchneme prach z cesty lahví piva a jdeme se najíst. První restaurace, která nás upoutá je bohužel korejská, což zjišťujeme až s jídelním lístkem v ruce. Systémem pokus omyl si statečně objednáváme jídlo a pití v očekávání výsledku.
Již drobné úsměvy personálu po přečtení naší objednávky nám naznačují katastrofu. Korejská kuchyně se vyznačuje bizarností surovin, z kterých pokrmy připravují a vždy vynikají značnou pikantností. Po chvilce přichází kuchař, rozehřívá stolní gril a začne restovat, drůbeží srdíčka. Aspoň doufáme, že jsou drůbeží. Kousky masa po namočení do zvláštní sladkokyselé omáčky jsou překvapivě poživatelné. Pro jistotu vše zapíjíme rýžovou pálenkou. Když už si myslíme, že jsme vysvobození, přináší nám na stůl „zeleninový dort“. Jde o čerstvou zeleninu smaženou v těstíčku. To už okolní hosté nevydrží a s úsměvem se nás ptají, odkud vlastně jsme. Už tak dost přejedení zkonzumujeme pár kousků mrkví a brokolice, zaplatíme a obrovitý patison necháme osudu.
Po večeři chvilku posedíme na dvorku s ostatními osadníky našeho hostelu a jdeme na kutě.
Musím se také zmínit i o překvapivé čistotě ulic a přírody. Dokonce na jedné z věží velké čínské zdi službu držící dědeček vybíral nedopalky především zahraničních cigaret a odnášel je s ostatními Odpadky dolů do vesnice. To se nedá například s Indií vůbec srovnat.
25. 9.
Dnes máme na programu přelet do Xianu. Bývalého hlavního města Říše středu. Cestou na letiště posnídáme placky u stánku nedaleko našeho hostelu a letištním autobusem se přesouváme k odletové hale. Při vykládání batohů mám smůlu. Spadl mi foťák a rozbil se mi filtr. Ještě, že to neodnesl objektiv. Dobu před odletem vyplňujeme dopisováním deníku a studování průvodce.
Let trval asi jeden a půl hodiny a zpříjemňovali nám ho malí Korejci svými lumpárnami.
V Xianu na letišti si u cestovní agentury kupujeme lísky na vlak do Chengdou a letištním autobusem jedeme do města.
Je trošku pošmourno, ale neprší. Autobus nás vysadí v centru opevněné části města u hotelu Melody. Ujímají se nás pracovnice cestovní agentury, zdarma nám rezervují námi vybraný hotel a zajišťují bezplatnou přepravu. Ubytováváme se v hotýlku, který je součásti živé čínské vývařovny, kde hned povečeříme.
Pro večerní procházku jsme si vybrali muslimskou čtvrť, kousek za náměstím s tradiční Zvonovou a Bubnovou věží.
Vcházíme do úzkých uliček plných krámků a jídelen. Potkáváme muže s čepičkami a zahalené ženy. I každý krámek má na vývěsní tabuli malý nápis v arabštině. Pozorujeme i drobné odchylky v rysech tváří oproti Hanským obyvatelům Xianu.
Asi po půlhodině proplétáním se uličkami a krámky přicházíme k unikátní Velké mešitě z roku 742 nl.. Největší v Číně. Je ještě přístupná, což také hned využíváme. Oproti mešitám, co sem viděl například v Maroku, ta xianská nemá Minaret a nezapře si čínské architektonické rysy.
Zbytek večera už jen bezcílně bloudíme uličkami, až se ocitáme zpět u dvou věží. Jsou nasvíceny a krásně podtrhují atmosféru večerního Xianu.
V obchodním domě na náměstí se neúspěšně pokoušíme koupit filtr k našemu fotoaparátu, ale bohužel zrovna nemají naši potřebnou velikost.
Vracíme se k hotelu a ochutnáváme různé dobroty, které smaží v naší jídelně na špejlích.
První pokus, chobotničky, dopadl dobře. To nám dodalo odvahu a kupujeme další špejli. Na dotaz zvukovými posuňky „jaké je to zvíře“ nám na všechno s úsměvem odpovídají „chicken“. Po prvním soustu jsme, ale přesvědčeni, že v tomto případě se o kuře určitě nejedná. Nebylo to úplně špatné, ale raději to jdeme spláchnout pivem.
Celkový dojem z Xianu je velmi dobrý. Dalo by se tu určitě strávit více jak jeden a půl dne.
26. 9.
Vítá nás deštivé ráno. Po snídani si kupujeme pár dobrot na oběd pro dnešní výlet do muzea Terakotového vojska, které se nachází asi hodinu jízdy autobusem 306 od vlakového nádraží.
Projíždíme bývalými císařskými lázněmi až k areálu samotného muzea. Jsme tady dosti brzo, ale i tak nás unáší proud návštěvníků. Nejprve vcházíme do sálu s videoprojekcí o historii budování a objevení hrobky s posmrtnou armádou. Další prohlídku začínáme hrobkou číslo jedna. Jedná se o největší a nejvíce odkrytou ze všech tří hrobek. Hned po vstupu se nám zatajil dech. Ocitáme se tváří v tvář tisíce hliněných vojáků, důstojníků a jejich koní seřazených do bojového šiku, kteří měli sloužit k posmrtné ochraně císaře Quin Shihuangdiho. Je jen škoda, že v přítmí se obtížně fotografuje. Stativ nemáme a blesk je používat zakázáno. Ve zbývajících dvou hrobkách se nachází ještě neodkrytá „kasárna“ a ukázky postupného odkrývání. Dva malé vojáčky si kupujeme na památku a vracíme se stejným autobusem zpět do Xianu. Pro zajímavost musím uvést, že každý voják je originál a dva stejní nebyli ještě nalezeni.
Déšť neustává, ale i tak jsme se rozhodli navštívit Velkou husí pagodu, která se nachází kousek za městskými hradbami. Pagoda původně sloužila jako ohnivzdorná úschovna drahocenných súter. Dnes je v okolních chrámech muzeum umění. Dostáváme se k ní celkem pohodlně sítí městské hromadné Dopravy. Těsně před ní ovšem neodoláme a jdeme se trošku ohřát a usušit do kavárny. Jedná se zřejmě o luxusní podnik. Odpovídá to jak cenově, tak i kvalitou služeb. Já si objednávám růžový čaj a Lenka kávu. Výhodou, na Čínu, vyšší ceny je neustálé dolévání horké vody do konvice s čajem.
Vzpruženi horkým nápojem se opět vydáváme do deštivého dne. Obcházíme Velkou Husí pagodu a vracíme se autobusem č. 5 do centra města. Cestu jsme přerušili jen zastávkou v prodejně fotopříslušenství a zakoupili si filtr pro náš Nikon.
Lenka se v průvodci dočetla, že se kousek od centra nachází starý buddhistický klášter, kde vám na žádost některý z mnichů napíše tajné přání na kousek pergamenu a obřadně ho spálí.
Z autobusu vystupujeme do pořád ještě vydatného deště a snažíme se najít vchod. Po několika dotazích a bloudění to promoklí už, už, chceme vzdát, když náhle klášterní komplex schovaný mezi výškovými budovami konečně nacházíme. Asi to dělá počasí, ale žádného ochotného mnicha vyplnit naše přání nepotkáváme. Projdeme si komplex a alespoň využíváme mnišských toalet.
Malou Husí pagodu pro nepřízeň počasí vynecháváme a jedeme zpět k našemu hotelu se najíst.
Vybrali jsme si malou útulnou čínskou vývařovnu. Po usednutí ke stolu se nám ochotně věnuje mladá servírka a podává nám jídelní lístek. Je bohužel jen v čínštině. Objednat pivo nám nedělá problém, ovšem potíže nastanou až při objednávce jídla. Nakonec musím zajít až do kuchyně a ukazovat na jednotlivé suroviny, které chceme připravit. Výsledek byl, ale stejně poněkud jiný. Nudle sice dostáváme, ale v polévce. Byla ovšem hustá, vydatná a hlavně horká, což nám přišlo po propršeném dni vhod.
Po jídle si jdeme vyzvednout batohy do hotelové úschovny a přesouváme se na vlakové nádraží. Cestou jsme svědky obvyklého čínského dopravního kolapsu. Jezdí se po chodnících, neustále se troubí a někdy do srážky chyběli opravdu jen milimetry.
Nádraží: Jedná se vždy o obrovskou budovu s nepředstavitelným mumrajem lidí zavazadel a personálu. Každý cestující musí projít kontrolou a zavazadla rentgenem. Podle znuděné ochranky u obrazovky pochybujeme, že by případně vůbec něco závadného objevili.
Následuje vyhledání brány s číslem požadovaného vlaku a to už vás nekontrolovatelně unáší řeka lidí. Otevřením brány na perón začíná litý boj, který vrcholí obsazením stejně již předem rezervovaných míst. Nakonec i my šťastně nacházíme svůj vagón a lůžko. Házíme zavazadla na odkládací plochy a uleháme na palandy. Vlak se dává do pohybu na minutu přesně.
Život ve vlaku: Vagóny jsou rozděleny na místa k sezení a lůžkové vagóny. Ty se ještě dělí na I a II třídu. V první třídě jsou kupé po čtyřech lůžkách vždy dvě a dvě nad sebou. V třídě druhé jsou to jen takové kóje po šesti palandách po třech nad sebou. Čím spíte níž, tím je to s dražší. To, ale nechápeme proč, protože většinou na spodních palandách neustále posedávají pasažéři z horních míst. Naše místa jsou naštěstí až u stropu.
Chodbičkami neustále pobíhají Číňané s instantními polévkami, jejich děti, pokřikující prodejci různého zboží a do toho hrají nám již známé melodie čínského popu z mobilních telefonů. I přes tyto okolnosti proběhla noc vcelku poklidně. Děkujeme Aeroflotu za klapky na oči a špunty do uší.
27. 9.
Probouzíme se v 8:00. Vlak jede údolím Žluté řeky. Po okolních, hustou vegetací, porostlých kopcích se váli cáry mračen. Celkově je za okny jaksi pošmourno.
Každou chvíli už musíme přejet do provincie Sichuan. Cestu si pokoušíme krátit konverzací se dvěma suchary z Dánska, ale pánové pořád jen poslouchají MP3, nebo spí. Zato Číňané by konverzovali rádi, ale tady to ztroskotává na jazykové bariéře. Krátce po obědě (Čínská nudlová polévka) přijíždíme do Chengdou.
Na nádraží si pokoušíme koupit lístky do Panzhihui, ale obrovské fronty k pokladnám nás odradí. Přecházíme proto na nedaleké autobusové nádraží a odjíždíme do Leshanu. Asi hodinovou cestu strávím kostrbatým rozhovorem s mladým Číňanem sedícím vedle mě. Lenka pospává.
Z Leshanu si na doporučení našeho souseda z autobusu bereme taxi a jedeme se ubytovat do vytipovaného hotelu na nábřeží. Po večeři se chvilku procházíme po břehu řeky a jdeme spát. Těsně před tím si však v hotelové recepci ještě stačíme zajistit vlakové lístky na další cestu.
28. 9.
Dnešní dopoledne chceme navštívit klášter s největší sochou Buddhy vytesaného ve skále na světě. Vstáváme již v 6:30, abychom stihli již první výletní loď. Snídáme plněné knedlíky a jakýsi obrovský citrus z pouličního stánku za rohem.
Samotný výlet lodí nás dost zklamal. Za 50 Yuanů nás asi na 15 minut zavezli si udělat pár fotek před obrovského Dafu a hurá zpět do přístavu. Naštvaně nasedáme do autobusu místního MHD a za jeden Yuan se přesouváme do chrámového komplexu na druhém břehu. Ovšem při procházkách po zarostlých kopcích, starých chrámech s jezírky a vodopády se nám zase vrátila dobrá nálada. Samotná socha z blízka působí snad ještě monumentálněji než z hladiny řeky. Jen samotné ucho měří přes dva metry.
Hned po Dafu nás nejvíce přitahuje vysoká pagoda, která vykukuje nad hustou vegetací. Nachází se na kraji útesu a z její základny je pěkný výhled na město a soutok tří řek.
Na závěr sešplháme po schodech vytesaných v útesu až k nohám obrovské sochy. Doufáme, že nás nějaká loďka převeze na druhou stranu, ale marně. Jsme nuceni se vrátit zase stejnou cestou.
Po návratu do hotelu si balíme věci, vyzvedáváme lístky na vlak, obědváme ve vedlejší restauraci a odjíždíme taxíkem do městečka Babuo. Odkud chceme podniknout výstup na posvátnou horu Emei. Část věcí si ponecháváme v hotelu Teddy Beer. Autobusem popojíždíme kousek výš ke stanici lanovky. Ovšem její služby nás nechávají chladnými, naopak začínáme stoupat po starobylých schodech, bujnou vegetací až k cíli dnešního dne, buddhistickému klášteru Wannian Si. Ubytujeme se ve skromném pokoji pro poustevníky a jdeme se porozhlédnout po areálu. Uprostřed se nachází stupa s velkým bílým slonem se šesti kly a v okolí je rozeseto několik klášterních budov obklopených udržovaným parkem, po kterém se prochází mniši ve žlutých rouších.
V 17:30 se ozve gong. To se podává večeře. Jídlo je striktně vegetariánské, ale přesto velmi chutné. Rýže je k dispozici, co hrdlo ráčí a ceny jsou velmi mírné. Po večeři se klášter uzavírá.
U jednoho z mnichů si kupujeme čaj s termoskou horké vody a trávíme velmi příjemný podvečer na jednom z nádvoří kláštera. Na chvilku se k nám připojí i mladý izraelský pár a klábosíme o všem možném. Hlavně o cestování. Na zážitky bohatý den zakončujeme zdravotní procházkou před spaním po klášterním parku.
29. 9.
Klášterní život v horách začíná brzo. Snídaně se podává jen do 7:00. Nám to ale nevadí. Dnešní den je ve znamení stoupání, a tak chceme vyrazit brzo. Opouštíme přívětivý klášter a vydáváme se po nekonečných schodech vzhůru do hor. Obklopuje nás souvislý vlhký podrost, po kopcích se válí mlha a vše vypadá tajuplně. Sem tam potkáme mnichy sestupující dolů do údolí. Po chvilce nás dohání Izraelci ze včerejška. Až do kláštera Jiuling jdeme více méně společně. Tam se zastavujeme na jídlo a čaj a oni pokračují dále. Chtějí za každou cenu ještě dnes dosáhnout vrcholu.
Po obědě stále stoupáme do mlhy. Poutníci, které potkáváme v protisměru, nás varují před tlupami agresivních opic. Zatím jsme, ale žádnou ani nezahlédli. Pro každý případ uříznu Lence hůl na posílení odvahy a případnou obranu. Procházíme i kolem několika klášterů. Žádný není tak kouzelný, jako ten, ve kterém jsme strávili předešlou noc. Pojednou stezka přestane stoupat a po pár minutách vykouknou z mlhy budovy a parkoviště, z kterého jsme se chtěli zítra vrátit do Hotelu Teddy Beer. Padne rozhodnutí přece jen dobít vrchol Hory Emei (3099 m.n.m.) a prožít svítání nad Emei Mountains. Pro pěší výstup je již pozdě, a tak zbaběle využíváme lanovku. Na horní stanici zahazujeme hůl na opice a stoupáme k Zlatému vrcholu. Už po pár metrech odhozené hole litujeme. Opice jako by věděli, že jsme se zbavily zbraně a začínají dotírat. Naštěstí se toto sekání s čínskou faunou obešlo beze ztrát.
Samotný vrchol nás nijak zvlášť neoslovil. Všude se staví přístupové cesty a betonové schody. Uprostřed vydlážděného prostranství stojí obrovská zlatá dutá stupa a po straně buddhistický klášter. Pokoušíme se v něm ubytovat, ale jsme odmítnuti. V naději zlepšení se počasí a prožití zítřejšího, prý neodolatelného, svítání nad celým pohořím se ubytováváme v hotelu kousek pod vrcholem a jdeme se najíst do hotelové restaurace. Tam také strávíme u piva a plánováním další cesty zbytek večera.
30. 9.
Vstáváme v 5:00 v naději, že se počasí přes noc zlepšilo. Marně. Prožitek ze svítání nad Emei mountains nám byl odepřen. Půlhodinu marného čekání jsme strávili pouze rozhovorem s japonskými důchodci.
Po návratu si sbalíme věci, a jelikož začíná pršet, sjedeme lanovkou a následně mikrobusem až do hotelu Teddy Beer. V hotelové restauraci se okamžitě vrháme na jídelní lístek. Po obědě si telefonicky rezervujeme hotel v Lijiangu. Začíná totiž celostátní volno zvané Zlatý týden a celá Čína se rozjede po svých rodinách a pamětihodnostech své velké a krásné země. Čas do odjezdu vlaku trávíme prohlídkou kláštera Baoguo Si. Má několik nádvoří a je řešen terasovitě. Součástí komplexu jsou i pečlivě udržované zahrady. U oltářů se střídají věřící a rituálně obětují velké zapálené vonné tyčinky, které zapichují do speciálních nádob umístěnými před svatyněmi. I přes poměrně snadnou dostupnost a oblíbenost u turistů jsou objekty kláštera příjemné místo pro odpočinek a relaxaci.
Těsně před odjezdem na nádraží ještě chvilku mailujeme domů a opět se setkáváme s našimi známými z Izraele. Po našem rozchodu se pro mlhu rozhodli vzdát výstup na vrchol a sešli jižní cestou dolů. Noc strávili v klášteře Zongling Si. Byl prý také pěkný, ale atmosféru Wannian Si neměl. Škoda, že se naše cesty rozcházejí. Byli to velmi příjemní společníci.
Nádraží v Emei leží na kraji města je poněkud omšelé a špinavé. I mumraj zde nedosahuje Xianských rozměrů. I možná proto se do vlaku dostáváme bez adrenalinového vzrušení. O to se v uvozovkách postarají až Lenčiny střevní a žaludeční potíže. Místo noci na palandě ji stráví více méně na toaletě. Já se ale, také moc nevyspím. Monitoruji každý Lenčin pohyb. Jen doufám, že to nebude nic vážného.
Pokračování v dalším článku...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Peking
Půjčovna autPříspěvky z okolí S olympiádou za dveřmi první část
