KRÁLÍKY 2014 - 2. Návštěva zámku Častolovice a města Letohradu

V neděli se budíme do tak překrásného rána, že nám ani nevadí, že dál nemůžeme chrněti... a namísto toho spěcháme před půl sedmou na králickou lokálku. I když se nám do velkého cestování po včerejšku zrovna moc nechce, musíme využít návštěvní doby hradů a zámků /v pondělí i přes letní sezónu naprosto nepochopitelně uzavřených/ a vydáváme se tedy na dalekou pouť až na Rychnovsko. Okolo břehů říčky Bělé se tam totiž rozkládá městečko, pyšnící se nádherným parkem a zámkem. Už jsme toho o něm spoustu přečetli, obrázky se pokochali, ba i dokonce dokument o jeho architektuře zhlédli, takže si takový skvost, jaký se nachází právě v Častolovicích, rozhodně nenecháme ujít! Z Králíků je to - pravda, trošičku z ruky, ale my naštěstí rádi Cestujeme vlakem. (Jen kdyby těch přestupů nebylo.) První nás čeká už v Lichkově. K našemu velikému překvapení tady přesedáme z lokálky do jakéhosi patrového luxusního vlaku. Samozřejmě neodolám - šak su z dědiny a neco takového vidím poprvé - a tož drapnu moju robu za křídlo a tahám ju navrch. No to je paráda: takto kdyby vypadaly všecky naše vlaky, tož by si člověk málem myslél, že už sme sa konečně dostali do téj slibované Evropy...

Bohužel, jsou mezi námi tvorové, kteří nedopřejí prostému človíčkovi trochu té ohromené radosti - jen co jsme začali řezat zatáčku Mladkovem, objevil se v naší vyhlídkové etáži průvodčí a se slovy, že je to tady jednička třída, vyhnal nás ze světa pohádek pro bohaté zpátky mezi plebs - tedy o poschodí níž. Spravedlnosti tedy bylo učiněno zadost, ale že celé to patro zeje prázdnotou, to už nevadí nikomu! Ještě že v Letohradě přesedáme po chvilce čekání na "normální" vlak, jinak by mi dušičku notně rozhlodal červík méněcennosti... Naše další jízda trvá ještě více jak hodinu a projíždíme přitom místy, která už jsme měli tu čest navštívit. A vítáme se s nimi proto jako se starými dobrými známými - s Liticemi a hlavně Potštejnem. A nahlas slibujeme, že se na "kamarády" jednou přijedeme podívat zase hezky zblízka, neboť nám tu s nimi bylo moc dobře. Dnes ale naše srdéčka lační po neznámu. Netrvá to dlouho a my konečně vystupujeme na nádražíčku v Častolovicích. K zámku je to nazpět hlavní ulicí městečka něco přes kilometr. Za kruhovou křižovatkou vidíme z návrší trčet špici kostela sv.Víta a za mostem ze zeleně vykukuje charakteristická zámecká věž.

Vcházíme na okraj rozlehlého parku a jelikož jsme tady ještě před otevřením, naše fotoaparáty zatím obdivují křídla zámku, předvádějící se nám po přestavbě v 19. století novogotickými a novorenesančními prvky. To původní sídlo, vybudované na místě vodní tvrze, mělo ale originální renesanční rysy. Jeho nejvýznamnějšími vlastníky byl rod Černínů a Šternberků a po převratu jej v restituci získala Franziska Diana Sternberková, známá a ve světě ceněná bytová architektka, což se projevilo při prohlídce i v prostorách zámku. (Teď trochu předbíhám, ale viděli jsme na fotografiích zámeckou paní s přáteli, mezi které patřil i prezident Havel s první chotí. Škodolibá dušička by si hned pomyslela - aha, tož tady byl určitě majetek díky protekci navrácen, jak nejrychleji to šlo! Ale my, protože nejsme závistivci, jsme mohli po prohlídce jen konstatovat, že novodobá zámecká paní si to stoprocentně zasloužila, protože interiéry zámku nejsou jen zámecké, ale přímo pohádkové!)

Když jsem kupoval vstupenku u sympatické pokladní, zarazila mne trochu její výše (115 kaček za jednoho), ale mohu potvrdit, že to skutečně nebyly vyhozené peníze. Ještě před prohlídkou jsme si mohli vychutnat pohodu krásného nádvoří s kašnou a malou galerií. Pak už si nás volá černovlasá víla (průvodkyně) a vede nás do patra. Naštěstí nás není po ránu až tak moc, takže si můžeme prohlídku nádherných interiérů náležitě vychutnat. A také je co! Nejprve procházíme nádhernou arkádovou chodbou, poté jsme uvedeni do přepychových komnat. Nechci tady opisovat žádná moudra z encyklopedií, proto se jen stručně pochválím, že se nám zde líbilo skutečně vše - kazetovými stropy počínaje, nábytkem a sbírkami obrazů a zbraní konče... ale to, co nás všechny jednoznačně dostalo málem až na kolena, byl honosný Rytířský sál! Slovy se to snad ani vypovědět nedá, ale prohlídka častolovického zámku patří k těm nejcennějším střípkům, které kdy pořezaly ty naše srdéčka...

Další zajímavostí je rozsáhlý zámecký park. Nachází se v něm i obora s bílými daňky a pštrosy emu. Ty jsme sice neviděli, ale Jana si zašla na prohlídku jakési mimizoo hned za budovou zámku a po jejím návratu jsme už společně pokračovali parkem k Rybníku s nepřístupným ostrůvkem - na klenutém můstku byla zamčená branka, obklopeném zajímavými kovovými skupturami. Vodní hladinu kromě vodních ptáků oživil také jeden nevychovaný pes, který se vběhl do rybníka zchladit. Okolo břehů lze přijít ke stavbě zvané Gloriet, ve které se nalézá cukrárna. A také - pánbů zaplať - výčep s tekutinami, bez kterých se v tom horku naše těla rozhodně neobejdou: hlavně pivo! Po chvilce odpočinku a pohledu na hodiny smutně konstatujeme, že se blíží poledne a my musíme tu častolovickou oázu klidu, míru, krásy a pohody opustit, neboť nás čeká přesun do Letohradu. Jak tak spěcháme na nádraží, to ještě před chvílí krásné a fotogenické šmolkově modré nebe se zatahuje bouřkovými mraky a zdáli už se ozývá první zahřmění.

Náš vláček sice tu přicházející bouři terénem jaksi šikovně objel, ale když vystupujeme v Letohradu, vidíme, že tady už čáchlo a na silnici i na chodnících se lesknou čerstvé kaluže. Okolo zajímavého Muzea řemesel s restaurací pokračujeme k centru města a když vidíme typickou siluetu jeho zámku, jsme skoro u cíle. Ještě malé stoupáníčko a pak už se nacházíme na rozlehlé obdélníkové ploše Václavského náměstí. Nalézá se na něm množství památek - např. měšťanské domy s podloubím, historická kašna či barokní kostel sv.Václava s nádhernou štukovou výzdobou fasád. Ale to hlavní, co nesmí na žádném rynku chybět - restaurace či hospoda - tady není! No to je ale k vzteku, když už máme takový hlad... Nechám si tedy poradit od domorodců, ale k "napajedlu" je to ještě přes půl kilometru. Naštěstí to nebyla cesta zbytečná: kuřecí řízky se šťouchanými zemáky a pórkem na chvilku hladové žaludky umlčí. A my se můžeme pod zataženou oblohou s bouřkovými mraky vrátit zpět na náměstí a začít s jeho důkladnou prohlídkou.

Ta nám ale není přána: začíná poprchávat a my se musíme ukrýt v přízemí zámku. Od slečny za přepážkou infocentra vyzvídám, jestli se nám oplatí čekat tu půl hodinu na prohlídku a ta kočka upřímně prozradí, že ne, neboť prohlídka sestává toliko ze tří zařízených místností a chodby. Venku ještě moc neprší a valíme proto s Janou na prohlídku zámeckého parku. Bouřková tma je najednou až taková, že se skoro nedá fotit. Když procházíme okolo voliéry s papoušky ara, stojí tam dvojice - on a ona. On si přečte ceduli s popiskem a pak jí důležitě říká: "Koukej, to jsou Ara araurana!" Ona mrkne na ceduli a odvětí: "Ano, máš pravdu - jsou to Ara Araurana..." Já se podívám na ty dva a málem nahlas breptnu: "Aha, zas dvá inteligenti..."

Jana utíká ke kašně, když v tom oblohu prořízne pronikavé fialové světlo, šlupka jak z děla a někde hodně blízko uhodí blesk! Vzápětí propuká liják jak v tropech, nezbývá tedy, než se utíkat schovat. Když nemají na rynku tu hospodu, tož do cukrárny! Skoro po hodině čekání se mi zdá déšť trochu řidší. I vyháním ženu ven, neboť musíme na vlak. Možná, že už opravdu tak moc neprší, ale o to větší je víchr, který Janě z fleku zlikviduje deštník. Ještě na skok k osamělé hodinové věži, stojící u chrámu, sousoši a pomníku F.L.Heka, pak už arak na vlak! Na nádraží, zjišťuju, že jsem se předtím na jízdní řád nějak blbě díval, jelikož nám to jede až za hodinu a půl. Naštěstí stojí naproti nádražní budově hospoda, kde se i vaří. A tož jako omluvenku za můj unavený zrak zvu manželku na večeři. Bohužel i tady je to řízek a americké brambory (možná že se už v Čechách za vepřo, knedlo a zélo stydí), zas je toho aspoň moc. Což je dobře, neboť jsem předtím durch zmokl a nemaje dnes sebou tričko na převléknutí, musím jet s tím mokrým až "dom" do Králíků. A i když se klepu od zimy jak ratlík, aspoň že ten žaludek neotravuje a spokojeně si vrní...