Krásnou Pálavou, duben 2024 pt. 2

Je to skoro k nevíře, ale sobotní výlet byl natolik vyčerpávající, že po návratu do Pavlovic bylo hlavním úkolem po menším koupeli něco povečeřet a po Zázracích přírody se odebrat na kutě. Inu někdy se už ponocovat nechce.

Vlastně ale i díky tomu se celkem brzo probouzíme, což si každý z nás užije nějakým způsobem, Pepa jde opět běhat. A vyzývá mě k setkání na rozhledně. Sice se mi zdálo, že ho ještě z dálky vidím, ale na Slunečné jsem ho už nepotkal. Tou rozhlednou samozřejmě myslím vyhlídkoou věž východně od velkých Pavlovic. Stojí na nevysokém návrší s výškou 225 m. Tady to ale stačí, aby bylo vidět poměrně do širokého okolí. Originálně pojatá stavba podle architekta Veverky vznikla v roce 2009 a i z těch 15 m je vyhlídka slušná. Dokonce prý i do Alp. No ačkoliv jsem byl na rozhledně už asi 4x, takové štěstí mě nikdy nepotkalo. Pokud ale autoři doprovodných textů nepovažují za Alpy i blízkou Pálavu, která se podle geomorofologie vskutku do alpské soustavy počítá… Na tu je vidět víc než dobře. K dalším význačným bodům patří i blízké okolí Pavlovic, tj. Bořetice, Vrbice, dál Zaječí, blízké Modré hory (Němčičky) dál až někam k Břeclavi, pěkně je osvícen minaret u Lednice.

V podstatě celé návrší s rozhlednou je pokryto vinohrady, kde začíná pučet réva. Po nedávných mrazech se naštěstí zdá, že tady úroda vydrží, více mráz škodil v Čechách a navíc poškození musí preventivně škody zveličovat pro úřady a pojišťovny.

Do Pavlovice se vracím po zelené TZ, která míří zhruba k místnímu nádraží, tedy přesněji zastávce, jezdí tu taková místní lokálka mezi Hodonínem přes Čejč a Kobylí do Zaječí, tedy vlastně od jedné hlavní tratě (Přerov – Břeclav, k další trati Brno – Břeclav). Pavlovičtí tu mají pěkně upravený parčík s několika významnými stromy (oskeruše coby strom Slovácka), hřištěm, rzbníčkem a vodním tokem, což je říčka Trkmanka. Označení říčka je poněkud nadnesené, ale udávaná délka 41,7 km by to mohla omluvit. Už se vracím průmyslovou zónou a zvoní telefon, kdeže se nalézám. Výprava je již takřka nachystaná k dnešnímu výjezdu.

Tentokrát už je na řadě automobil, cílem je Mikulov. Přeci jen abychom měli Pálavu kompletnější, chybí nám minimálně jeden kopec. Zůstaneme stát trošku mimo centrum, tam jsou všechna místa placená a procházka není zas tak dlouhá. Tím chybějícím kopcem je samozřejmě kopec Svatý (kopeček). Je to celkem typický pálavský kopec pokrytý vápencovými výchozy i celými skálami. Pokud dobře počítáme cca před 400 léty začala výstavba křížové cesty, která měla být vzpomínkou a památkou morové epidemie z roku 1622. Založení inicioval kardinál František z Dietrichštejna,

stavba se ovšem protáhla, zuřila 30tiletíá válka, i ta morová nákaza nebyla poslední, takžee dostavba se udává až rokem 1776. Brzy ovšem přišly reformy Josefa II. Který četná poutní místa rušil, naštěstí Kopečka se to zcela nedotklo, byť areál dlouho chátral. Veselé období nepřineslo ani období po únoru 1948, kdy byl Mikulov takřka v hraničním pásmu. To můžu vlastně doložit i osobní zkušeností. Na vojně jsem tady byl na zemědělské brigádě a často jsme jezdili podle ostnatých drátů. Někdy v roce 1994 jsme byli v Mikulově na čundru a ještě pořád to bylo takové zašedlé město. Jak jsme sem zajížděli s dalšími léty, dalo se pozorovat jek se historické centrum i celé město mění do krásy. I křížová cesta s vrcholovou kaplí sv. Šebestiána se dočkala opravy. Ve spoustě kapliček křížové cesty jsou místo maleb figurální výjevy, které si pod patronaci vzali někteří místní obyvatelé. Bohužel kaple na vrcholku nám zůstala uzavřená, takže nezbylo než se vykochat je chrámem přírody, výhledy do kraje a příjemným, byť větrným počasím. Určitým paradoxem byl fakt, že jsme původně doufali, že na Pálavě zastihneme již kvetoucí kosatce (což je taková zdejší specialitka). Chladná polovina dubna ale růst těchto květin zarazila, takže jsme zaregistrovali jen pár rašících listů.

Sestup z kopečka jsem učinili po kratším hledání zelenou TZ (na Kopeček vede křížovou cestou modrá značka). Tím pádem jsme si mohli prohlédnout i zbytky vápencového lomu i celkem výraznou skálu stylově zvanou Olivetská hora.

Tím pádem byl hlavní úkol splněn, takže jsme se mohli oddat obědu v příjemné terasové hospůdce, procházkou kolem zámku i trošce toho vína z vinotéky Cibulka.

I zpáteční cesta nakonec uběhla bez větších zádrhelů, nebýt tedy částečné uzavírky na polním letišti za Vyškovem.


Pt. 1