Kutná Hora - Europa Jagellonica

Vlastivědný kroužek Praha

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kutná Hora – Jagellonci

Výstava Europa Jagellonica1386 – 1575 byla v létě 2012 senzací, ačkoliv ne všichni byli lační spatřit předměty nedozírné hodnoty z Litvy, Polska, Čech, Moravy, Slezska, Lužice a Království uherského v souboru, jaký se ještě nikdy neocitl pohromadě. Zejména Posel se stále vyptával, co že je na té výstavě tak mimořádného, až nakonec se rozhodl, že přece jen pojede, přestože má moc práce, a to jen proto, aby se Jaroušek Dobré Srdce s námi ostatními nenudil. Nastaly sice různé organizační zmatky, nicméně konečný počet účastníků vlastivědného výletu činil pět.

Byl krásný letní den. První komplikace se ukázala hned po ránu, a sice to, že Tajemník nestíhá na 8. hodinu na hlavní nádraží, neboť neměl správné informace. Někteří soudili, že stejně nechtěl jet, jiní, že se na to vykašle, když jsme na něho nepočkali, a někteří se sázeli, že za dvě hodiny bude v Galerii. Milan se skutečně v Galerii objevil a těžko uvěřit, překonal i frustraci kutnohorského hlavního nádraží, kde nejsou vůbec žádné informace. Vyptal se lidí a v konečné fázi si půjčil mobilní telefon, aby nám svoji přítomnost oznámil. Ukázalo se také, že jako jediný z členů Vlastivědného kroužku zakoupil katalog výstavy.

Vlak na Brno byl do posledního místa obsazený. Nakonec jsme se uvelebili v kupé první třídy, v němž mladý muž celou hodinu soustředěně pročítal (Rudé) Právo, ale do našeho bujarého hovoru nezasahoval. Přece jen jsme měli početní převahu. Ve zbytku cesty jsme zaměstnali průvodčí nákupem příplatků na I. třídu, každý se svou zvláštní průkazkou na slevu. Na poslední chvíli jsme vyskákali z vlaku na hlavním nádraží Kutné Hory. Současně jsme zjistili, že jsme vlastně v Sedlci a do centra je to dobré čtyři kilometry. Ivan se neodvážil upozorňovat na to, že s sebou vláčí desetikilový ruksak na večerní grilování u Poděbrad, ale ani ostatní nejásali.

Situaci zachránil městský autobus. Za pouhých 12 Kč jsme se projeli po všech kutnohorských sídlištích a viděli jsme všechna nákupní střediska. Ze zastávky Centrum jsme pak hladce došli k výchozímu bodu – k chrámu Panny Barbory, jak tento pozoruhodný kostel nazývá Zdeněk Wirth, autor nepřekonatelné historické publikace o Kutné Hoře z roku 1912. Zatímco Wirth velebí Otce jezuity za jejich urbanistické a stavební počiny, mladý otec poučuje cestou svého potomka o jedinečné sochařské výzdobě tzv. „mostu“, vedoucího k svaté Barboře, pragmatickým výrokem: „Nevěděli co s penězi, tak tady stavěli takové zbytečnosti.“ Do kostela se pouští na vstupné, což je novinka proti naší poslední návštěvě Vlastivědného kroužku v roce 1998. Obejdeme jej bokem a s neuctivými poznámkami na adresu Josefa Mockera hledáme na fasádě západního průčelí zeleného muže. Václav Cílek o zelených mužích ve sv. Barboře soudí, že ty gotické v triforiu jsou po sochařské stránce odbyté, zatímco Josef Mocker umístil na pravou stranu západní fronty do značné výše pravý kamenosochařský klenot.

Posel celou cestu strašně zlobí. Žene se od duchovních k materiálním potřebám a pokouší se svést i ostatní. Zejména má žízeň, shání se po dobrém moku, nejprve ve vinotéce, pak u stánku a nakonec v hospodě. Rozplývá se nad místním vínem a jako památku hodnou chvály vyzdvihuje někdejší klášter uršulinek, kde to víno vyrábějí. Presidentka soudí, že se jedná o důsledek nevhodné obuvi. Na výstavu a chůzi po městě se vyzbrojil Vysokými horolezeckými botami, venku je nějakých 30 stupňů ve stínu, a ačkoliv to nepřiznává, trpí. Také všechny popohání, aby se s výstavou moc nepárali, polovina by stačila, už abychom byli v hospodě, už abychom byli v Praze. Tu se ovšem s úlevou uloží do postele a zůstane v ní až do nedělního rána.

Výstava je překrásná. Z pološera vystupují bodově osvícené artefakty, fascinuje nás, že je vidíme zblízka, nejen v uctivé vzdálenosti, určené v kostelích pro prostý lid. Prezidentka to v jednu chvíli přežene a hned je napomínána mladým kustodem, aby se o vystavené dílo neopírala. Jaroušek s Ivanem pak jsou vyplísněni za mluvení nahlas. Je skutečně pozoruhodné, že díla z ohromného evropského prostoru, který byl komunikačně slabě vybaven, jsou stylově příbuzná, řezbáři v Polsku nebo v Horních Uhrách tvořili výrazově podobná díla jako umělci v Braniborech, příbuzné rysy mají i obrazy, relikviáře či klenotnické výrobky. Pár se nám jich podaří skrytě vyfotografovat. Pánskou část výpravy zaujmou picí rohy z bůvolích rohů zdobených pozlacenou mědí, které jsou vystaveny, a hned vedle je objevujeme i na vystavených obrazech. Měly prý i magický účinek – dokázaly neutralizovat nalitý jed. Na jednom z nich se skví nápis:

trink eynen trunk bis an di grunt unde wiccke.

Dozvídáme se také, od čeho či od koho je odvozen rod Jagellonců. Byl to litevský velkovévoda Jogaila, který byl roku 1386 zvolen polským králem, krátce nato se dal pokřtít, zasnoubil se s polskou královnou Hedvikou a vládl z Wawelu pod jménem Vladislav Jagiello. Polsko-litevská unie se nelíbila řádu německých rytířů, Vladislav však je porazil roku 1410 v bitvě u Grunwaldu a na staletí tak posílil vlastenecké cítění Poláků i Litevců. Vladislav II. Jagellonský (podle mínění současníků nejvlídnější a nejlaskavější ze všech panovníků) byl v roce 1471 v Kutné Hoře zvolen českým králem. Bylo mu 15 let a měl před sebou nejdelší období vlády ze všech českých panovníků. Vládl z Budína. Jagellonská Evropa v letech 1490 – 1526 sahala od Baltického k Černému a Jaderskému moři. Jeden čas k ní patřil i Novgorod. Hranice států neexistovaly, a tak každý panovník vládl na územích, která si válečnickým či diplomatickým uměním vydobyl – jinak je ztratil. Praha, rozkotaná po husitských bouřích, se ke kulturnímu a společenskému proudu evropských dějin moc nehlásila.

Slyšeli jsme, že množstvím výpůjček předčila tato výstava mnohé jiné a připravovala se řadu let. Nás fascinuje především to, že se tímto geniálním způsobem podařilo zachránit Jezuitskou kolej před totální zkázou, a že došlo k jejímu osvícenému využití. V době, kdy kultura je popelkou v celé společnosti a postupně se s ní nepočítá v rozpočtech státu, krajů i obcí, nás překvapuje i množství lidí, kteří do Kutné Hory na výstavu přijíždějí. V zadumání nad osudem soudobé české kultury si znovu a znovu čteme výrok připisovaný Alžbětě Habsburské, matce Vladislava II., při debatě s italskými humanisty o úspěšném panovníkovi:

„Jestliže ty nedbáš na nadání umělců, rozvaž, co po tobě po smrti zbude!“

Vracejíce se domů vlakem, zpíváme z plna hrdla známé odrhovačky, vydávajíce je – možná právem – za projevy pravé české kultury.

₰

Pro sebe a své přátele, ve vzpomínce na všechny známé Helenky, které měly svátek

Sepsala Milena Černá

18. 8. 2012

Fotogalerie

Autor: vlastivednykrouzek

Přidat do oblibených uživatelů

Výdělek příspěvku: 2,47 Kč

Další příspěvky autora: 1

Kvalita příspěvku:    

Hodnotit kvalitu příspěvku

Nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli