Kutná Hora - nádherné 4 dny na přelomu roku

Kutná Hora se nám moc líbí, už jsme tam nyli 2x - v r. 2009 a v r. 2010. Bylo to však vždy na pár hodin. Když jsme na podzim na Slevomatu našli čtyřdenní silvestrovský pobyt v hotelu U Kata, ani chvilku jsme nezaváhali. Stále jsou ve městě místa, kde jsme ještě nebyli, navíc večer nasvícené město také neznáme. Jen jsme ještě nalákali Otovu sestru Líbu s Milošen, ať je tam veseleji. Když jsme to objednávali, doufala jsem, že moje problémy s nohou do té doby přestanou. Po návratu z Menorky jsem měla odpočinkový režim, jenže díky únavové zlomenině se mi propadlo již tak ploché chodidlo, na nártu se mi přiskřípl nerv a bolest vystřeluje do všech stran. S turistickými hůlkami se to však jakž takž nechá zvládnout. Prostě budu muset. Kutná Hora za to stojí.

Vyjeli jsme vlakem ráno v 8 hodin z Plzně, dokonce bez zpoždění. Jeden přestup byl v Praze a v 11 jsme už vystupovali na hlavním nádraží. Ještě jsme popojeli do Sedlce, kde jsme se chtěli zajít podívat do Muzea tabáku, hlavně proto, že je v bývalém areálu kláštera a v rámci prohlídky je možno podívat se do kaple a refektáře. Na internetu byla informace, že by mělo být otevřeno od 10 do 16, jenže už nenapsali, že to neplatí pro zimní období. Co se dá dělat. Je poměrně slušně, na ubytování v hotelu je ještě brzy. Měníme plán a jdeme na rozhlednu nad městem u hotelu a restaurace Baštýřská bouda. Ze Sedlce je to asi 1,5 km do kopce, to musím i s batohem zvládnout. Líba s Milošem jsou ještě kdesi před Kutnou Horou, kde ještě něco musí vyřešit. Sejdeme se tedy na kopci.

Šli jsme po žluté, která se u okraje lesa spojila se severním okruhem naučné Stříbrné stezky. Cesta byla docela náročná, ale hezká. Vedla přes přírodní park Kaňk, kde je malý opuštěný lom. V 15. století se tam těžilo převážně stříbro, našli se však i vzácnější minerály. Nedaleko vrcholu je památník, který připomíná zajaté husity, kteří byli v letech 1419 - 21 svrženi do zdejších dolů.

Šplhala jsem pomalu, rozhlížela se po okolí a užívala si to. Naši tam autem nakonec byli dřív a bylo to dobře. Aspoň zamluvili místo v restauraci. Než jsme se pokochali pohledem z rozhledny, kde jsme si zakoupili i stolní rozhlednový kalendář, bylo v restauraci volno. Najedli jsme se výborně, zapili to pivem z minipivovaru ve Zbraslavicích, nechali si batohy odvézt na hotel a pokračovali dál pěšky. Tentokrát po modré. Cesta vedla okolo areálu bývalé tvrze Lorec, kde byl r. 2017 obnoven pivovar. Okolo kostela Panny Marie na Náměti jsme dorazili do hotelu. Ubytovali se, trochu vydechli a vyrazili na večerní procházku městem.

Prošli jsme Tylovou a Husovou ulicí až ke kamenné kašně na Rejskově náměstí, stočili jsme to ke chrámu sv. Barbory, která mne snad nikdy nepřestane fascinovat. Při večerním nasvícení je ještě nádhernější. V kostele sv. Jakuba jsme si prohlédli jesličky, do nedaleké hospůdky Harmonie na rohu Husovy a Vysokostelské ulice jsme zašli na kutnohorskou jedenáctku, ale dali jsme si i chutnější malešovskou dvanáctku. Do hotelu jsme dorazili po 19. hodině, abychom jen něco málo snědli. Na večeři jsme jít už nechtěli. Jedno pořádné jídlo denně nám zcela stačí.

Po zprávách jsme ještě chvíli poseděli a popovídali si, poslouchali jsme muziku na ČT Art, ale dlouho jsme to nevydrželi. Vstávání v 6 a dvě procházky mne docela vyčerpaly, že jsem byla ráda, že mohu jít spát.

Ráno jsme to nějak natáhli a vstávali až před devátou. Naštěstí snídaně je do deseti, takže pohoda. Snídaně výborná, po ranním sluníčku se to zatahuje, ale podle předpovědi má pršet až večer. Otovo sen je projít se údolím Vrchlice. Protože to je tak cca 3 - 4 km, připojují se i váhající Líba s Milošem, kterým se moc chodit nechce. Bylo to však super. V údolí je instalováno i několik informačních tabulí naučné stezky Kolem Kutné Hory, tak jsme se dozvěděli i řadu zajímavostí. Bylo se i na co dívat.

Když nám cestu zkřížila silnice, bylo to znamení, že už se máme vydat zpět. Po silnici jsme šli jen kousek - u mostku přes Bylanku jsme se vrátili do klidného údolíčka a po druhé straně Vrchlice, pod chrámem sv. Barbory a pod hradbami jsme se vrátili do centra.

Na oběd jsme zašli do hotelu U Hrnčíře v Barborské ulici, kde měli denní nabídku za docela rozumnou cenu. Ale pak už jsme se těšili do Dačického domu, který je nově zrekonstruovaný a otevřený jako muzeum. Jsou přístupná čtyři podlaží, vč. sklepení. Líba tvrdila, že je to na celý den, ale dvě hodiny nám stačily. Bylo to však zajímavé. Seznámili jsme se i s historií města i její nejslavnější katedrály. Zajímavá byla i právě probíhající akce Poznej světové dědictví UNESCO - putovní výstava fotografií jedinečných světových památek a přírodních celků chráněných UNESCO.

Jen kousek to bylo ke kostelu sv. Jana Nepomuckého, kde byla výstava betlémů. Vraceli jsme se okolo Kamenného domu, který je však přes zimu uzavřen. Než jsme prostudovali propagační materiály v infocentru v Sankturinovském domě, začalo pršet, resp padat sníh s deštěm. Už jsme byly dostatečně unaveni, tak jsme to nasměrovali domů, resp. do nedaleké restaurace U Křižovatky, kde měli točit místní kutnohorské pivo. Doufali jsme, že ochutnáme ještě něco jiného než tu jedenáctku. Našli jsme to snadno, ale bylo zavřeno a pršelo čím dál víc. Už jsme nic neplánovali a šli na hotel. Dali si volbu sládků a rozešli se na pokoj. Na dnešní večer jsme měli v rámci silvestrovského balíčku bylinnou koupel. Líba s Milošem na 17,45 hodin, my hned po nich na 19. hodinu. Vyšlo to tedy docela dobře.

My jsme se stačili podívat na Tři oříšky pro Popelku a sledovat, jak Plzeň zase vyhrála v hokeji a už jsme šli na naši koupel. V pivních lázních dostáváme ke koupeli pivo, tady nám nabídli bylinné nebo ovocné čaje. Samozřejmě Ota prohlásil, že večer se nalévat čajem je něco naprosto nemožného, že si počká na pivo. Já tedy zvládla během hodiny bez problémů dva hrnečky. Ke koupeli jsme dostali řadu informací. Když Ota lezl do vany, bědoval, jak je voda horká. Doporučila jsem mu, ať si dotočí studenou. S odpovědí byl hotov hned: "To mi neřekli." Samozřejmě se dlouho pařit nevydržel a vodu si ochladil. Koupel byla fajn, pěkně vánočně voňavá, s barevnými světelnými efekty. Horší to bylo s relaxem, který byl na tvrdých lehátkách. Jako by zapomněli dát měkké podložky. Nejdřív se však Ota všiml, že tam stojí sud s pípou. Už mi málem vyléval i čaj, že mi natočí pivo. Naštěstí jsem si čaj ubránila. Do volného hrnečku se Otovi podařilo natočit jen trochu teplé pěny. Během relaxace jsem si vyslechla, že to jsou galeje, ale dřívější odchod kupodivu nenavrhl. Tak zlé to tedy asi nebylo. Pěkně jsme si popovídali. Pak na pivo samozřejmě zašel, já si dala vynikající víno.

Když jsme šli spát, jen běduji, jak přežiji zítra Silvestr, když dnes už večer jsem tak utahaná, že vydržím vzhůru sotva do deseti. Je vidět, že jsem skoro tři měsíce odpočívala. A najednou jsem stále na nohou. Snad zítra toho moc nezvládneme. I když, jak nás znám, moc odpočinkové to nebude.

V noci pršelo a do rána se silně oteplilo. Bylo 9 stupňů. To byl asi důvod, proč jsem nespala nejlíp. Ale protože jsme spali skoro až do devíti, docela jsem se i vyspala.

Opět po dobré snídani jsme vyrazili tentokrát na prohlídky interiérů, abychom se moc neunavili a večer vydrželi aspoň do půlnoci. Kupodivu však už nepršelo.

Naše cesta vedla okolo nově zrekonstruovaného domu U tří králů do Vlašského dvora, kde jsme zvládli prohlídku Královské mincovny a Královského paláce vč. kaple. Průvodce byl úžasný, interiéry ještě víc, takže prohlídka fakt fajn.

Přesouvali jsme se k chrámu sv. Barbory. Ve vile U Varhanáře, který město proslavil výrobou varhan, jsme se zastavili na lehké občerstvení. Dali jsme jen polévku, protože večer jsme měli na hotelu slavnostní několika chodovou večeři. A ještě Ota ochutnal další kutnohorské pivo - v lahvi měli speciál čtrnáctku - byla výrazně lepší než ta jejich jedenáctka.

Už jsme se těšili do Barbory. Už jsme tam jednou byli, jenže to bylo k večeru a interiér byl už dost tmavý. Teď jsme si to fakt užili. Venku svítilo sluníčko, takže interiér byl i částečně nasvícený. Navíc jsme zjistili, že za další vstupné (ještěže už máme seniorské) se nechá vystoupat na ochoz. Pohled na varhany shora mne fascinoval, stejně jako průhled na sluncem nasvícené fiály na střeše chrámu. Na ochozu byly vystavené různé fragmenty a informační tabule, jak probíhala stavba katedrály. Ten výstup za to určitě stál.

Do chrámu je vstupenka, která současně umožňuje i vstup do nedaleké Kaple Božího těla. I když kapli známe, prohlídku jsme si nemohli nechat ujít. Zpátky jsme se vydali okolo nově upravených a zpřístupněných klášterních zahrad. Ještě jsme se zastavili v Sankturinovském domě, kde je součástí prohlídky obrazové galerie i prohlídka kaple. Ta nás zajímala nejvíc. Dříve to byla kaple, ale později obytná místnost s úžasným stropem.

To už se blížila 16. hodina a nám se zdálo, že je vhodné ukončit procházku městem a vrátit se na hotel, abychom si trochu odpočinuli a připravili se na silvestrovské juchání. Restaurace už byla uzavřena, ale pivo nám ještě natočili. Jen vypít jsme ho mohli jen na pokoji. To nám však nevadilo.

V 18. hodin lehce odpočinutí, řádně hladoví v částečně společenském oděvu jsme vyrazili do restaurace, plni očekávání, co nám na konec roku připravili.

Tři místnosti pivnice a restaurace se proměnily ve společenské místnosti s parketem a prostorem pro muziku. Každý měl určené své místo. Když jsme zjistili, že náš stůl je hned u repro beden, moc radosti jsme zpočátku neměli. Ale nakonec to bylo snad to nejlepší místo. Hudba neřvala, muzikanti hráli bezvadně, navíc to byli děsně fajn lidi, takže jsme si s nimi občas i popovídali. Jídlo bylo vynikající, skoro ho bylo až moc, ale aspoň se to dobře kompenzovalo s alkoholem. O půlnoci pro nás připravili ohňostroj s půlnočním přípitkem. Bylo to skutečně vyvrcholení našeho pobytu. Líba s Milošem to po půlnoci vzdali, ale my jsme kupodivu vydrželi až do konce. Dokonce jsem si lehce i zatancovala. Jen na dechovku jsem to nedala. To už se noha bránila moc. Muzika hrála do 2 hodin, ještě jsme si s muzikanty chvilku popovídali a šli spát.

Snídaně se podávala až do 11 hodin, tak jsme se docela i vyspali. Pokoj se musel opustit do 13. hodiny, takže ani nebyl spěch s balením a opuštěním hotelu.

Ještě společně jsme zajeli do Sedlce, kde jsme si prohlédli kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, zašli se podívat i ke kostnici, ale dovnitř už jsme nešli. Do restaurace proti kostelu jsme zašli na polévku (na oběd bylo brzy) a tam jsme se rozloučili.

Vlak nám jel za necelou hodinu, měli jsme místenku a tak jsme do Prahy odvézt autem ani nechtěli. Pospíchat jsme nemuseli, což mi vyhovovalo. Vlak měl jen nepatrné zpoždění, byl pěkně plný, lidi stáli i v uličkách. Naštěstí naše místa byla volná.
V Praze nám 10 minut na přestup stačilo. Vlak už byl volnější, díky místenkám jsme měli zajištěné místo u okna, takže cestu jsme zvládli dobře.
Tak skončil náš skutečně nádherný Silvestr. I počasí vyšlo. Takhle bych mohla vítat Nový rok častěji. Jen mé noze se to moc nelíbilo, lehce mi otekla, ale obávám se, že se s tím už budu muset naučit žít a nenechat se omezovat. Tady se mi to docela povedlo.
Během těchto čtyř dnů jsme zjistili, že se sem budeme snad muset vrátit ještě jednou. Na mnoha místech jsme se setkali s tabulemi cykloturistické naučné stezky Kolem Kutné Hory. Tabule jsou moc hezky udělané, texty zajímavé a asi vždy je tam připravena i nějaká otázka pro děti, na kterou odpověď najdou na dalším zastavení. Určitě by bylo zajímavé si tuto trasu na kole projet.

Kutná Hora - nádherné 4 dny na přelomu roku na mapě