Lava story – Krásy Pompejí, které vás nepopálí
Rozhodl jsem se tentokrát zůstat nohama tak trochu při zemi a místo objevování vzdálených koutů světa jsem zamířil jen „o pár hor dál“ – z naší krajiny medem a strdím oplývající rovnou do Itálie, konkrétně do Pompejí. Představa tichého města, které se jednoho dne probudilo jen proto, aby ho jednou provždy uspala masa žhavé lávy, mě přitahovala už léta. Pompeje jsou totiž takovým prapodivným muzeem života, který se zastavil v jediném okamžiku. A tak jsem vyrazil za dobrodružstvím do míst, kde každý kámen i ulice šeptají příběhy – někdy vtipné, jindy děsivé, ale vždycky trochu morbidní. Tahle cesta slibovala nejen příběhy o osudu a síle přírody, ale i o životě, který se nikdy nevrátil, a přesto tu stále je.
Když jsem dorazil do Pompejí, první, co mě napadlo, bylo, že pokud mě tu něco zabije, bude to pravděpodobně vedro nebo ceny zmrzliny, nikoliv láva. Přesto se mi sevřelo hrdlo, když jsem si uvědomil, že tady před téměř dvěma tisíci lety lidé zažívali opravdu horký konec. Narazil jsem na starobylé lázně. Průvodce nám sdělil, že v nich místní lidé relaxovali, než jim Vesuv nedobrovolně naplánoval dlouhodobý odpočinek. Pomyslel jsem si, že to muselo být docela morbidní – představte si, jak si užíváte horkou koupel, a najednou se všechno ještě víc rozpálí. Další zastávkou byly ruiny místní pizzerie. No, dobře, nebyla to pizzerie, ale vzhledem k tomu, že Itálie a pizza jdou dohromady jako Vesuv a láva, jsem si tu představil první „pizzerii s donáškou až k domu.“ Samozřejmě s doručením trochu pozdě. Příběhy nám popisovaly, jak místní „pekaři“ tvořili chleba, jehož poslední várka byla doslova pečená do křupava.
Když jsem se dostal k jednomu z dochovaných domů, na zemi byl dokonce nápis „Cave canem,“ což znamená „Pozor na psa.“ Pobaveně jsem si představoval, jak tamním obyvatelům obrovský sopečný pes utíká a kňučí před hrůzou. Nemohl jsem se ubránit úsměvu při představě toho strašného „ostražitého“ psa, který svému pánovi v kritický moment zjevně nepomohl. Když jsme na konci prohlídky míjeli slavný amfiteátr, představoval jsem si, jak by vypadal tehdejší gladiátorský souboj na život a na smrt – ovšem s hlavním soupeřem v podobě lávy. „Vážené dámy a pánové, vítáme vás na finále dnešního dne! Na jedné straně místní šampion Marcus Maximus, na druhé – rozzuřený Vesuv!“ Možná že se gladiátoři ten den rozhodli, že "souboj s přírodou" nebude tak úplně v plánu.
Pro svou poslední zastávku jsem se rozhodl navštívit Údolí mlýnů, které je jen pár kroků od Pompejí. Je to místo, které by mohlo být scénou pro jakýkoliv příběh plný tajemna. Tady, hluboko pod úrovní okolní krajiny, zapomenuté mezi skalami, stojí staré mlýny zarostlé bujnou vegetací, které vypadají, jako by se každou chvíli měly ztratit v mlze, a možná i čase. Při pohledu na tajemné mlýny zapomenuté v údolí jsem si uvědomil, že zatímco tehdejší obyvatelé Pompejí neměli šanci se na katastrofu připravit, já mám alespoň možnost si před cestou sjednat cestovní pojištění do Itálie, a být tak krytý i v případě, že mi dobrodružství trochu přeroste přes hlavu. Mlýny tu kdysi drtily zrno pro celé okolí, ale od chvíle, kdy místo zasáhla vlhkost a příroda si údolí vzala zpět, jsou tyhle kamenné věže v sevření lián a kapradí. Stojí tu tak osamoceně a majestátně, že jsem měl pocit, jako bych se ocitl v pohádce, kde se čas na chvíli zastavil. V tichu jsem slyšel jen slabý šum větru mezi stromy – a říkal jsem si, jestli nás tihle kamenní svědkové náhodou také nesledují a nečekají, až na ně úplně zapomeneme…
Nakonec jsem opustil Pompeje s trochu temným humorem a zvláštním úsměvem na rtech. Fascinovalo mě, jak tito lidé zmizeli, ale přesto zůstali tak blízko. Pompeje jsou jako ztuhlé vzpomínky – takové, které vám i dnes pošlou zprávu, že ne vždy se vyplatí ignorovat kouř na obzoru.