Neapolský záliv a Řím, Part 3 – ostrov Capri a Řím

Nastal pátek 18. září 2009, který jsem původně chtěl trávit lenošením se svými blond-girls na městské pláži a v historických uličkách Gragnana (předem jsem si ovšem nastudoval hlavně hrad a kostely) nebo v Sorrentu (pláže, výhledy na přístav a Capri). A spojit to s procházkou, nákupy, hospodou a dalšími výletními nezbytnostmi. Celodenní výlet na ostrov Capri se mi totiž jevil jako nezajímavý a hlavně finančně velmi náročný. Fotky, které jsem od jedné kamarádky dostal před odjezdem mailem, mě ovšem nalomily, snížení ceny výletu pak zlomilo zcela. A byl jsem nakonec spokojen nadmíru. Ze sorrentského přístavu na ostrov jsme se řítili lodí (asi pro 500 lidí a auta, takže vlastně trajektem) a hned potom přestupujeme na o něco menší člun (asi pro 40 lidí) a vydáváme se na plavbu kolem pobřeží. Je to fantazie, slunce se pro nás fotografy snad ani nemohlo postavit lépe (mohlo, samozřejmě, ale člověk musí být občas pokorný a skromný) a kombinace modrého moře a bílých skal chvílemi bere dech. S tím jsem skutečně ani ve snu nepočítal .. a paměťové karty do mé zrcadlovky, bohužel také ne. Průjezd oblouky skalisek, vystupujících z moře, Malá mořská víla, Bílá jeskyně … nemá cenu komentovat, musí se vidět. Však jsem také nakonec dal do „alba z dovolené“ pomalu nejvíc fotek právě z tohoto ostrůvku.

Následuje jízda lanovkou á la Petřín do vyšších sfér a prohlídka města, kde asi nejzajímavější jsou gigantické kaktusy a opuncie nebo mozaikové tabulky s názvy ulic a vil. Nachází se zde také rezidence německé dynastie zbrojařů Krupp, která dnes slouží jako luxusní hotel, zajímavostí je určitě i pomník, připomínající zdejší pobyt chudého ruského revolucionáře a syfilitika V.I. Lenina. A protože času je pořád až zbytečně moc, vydáváme se ještě na túru k vile imperátora Tiberia zvané Villa Jovis. Martině se moc nechce (ono už těch zřícenin bylo opravdu celkem dost), ale Alena je hned pro, takže v celkovém počtu 8 lidí (zbytek zájezdu se většinou rozvalil na pobřeží) vyrážíme. Průvodce jde část cesty s námi, což je vynikající, protože nás správně nasměroval, upozornil na jediné místo, kde se dá zabloudit, a zavedl do obchodu, kde se dalo pod 2 eura koupit studené pivo o kubatuře 0,66 l (jeden z velmi příjemných zážitků). Za 2 eura jsme si pak v klidu prošli areál vily, zatipovali si, z kterého místa byli ze skály shazování zneužití hošíci do moře a pak se vydali zpět. Cestou jsme viděli další klenoty, např. zahradu s postavami Sněhurky a 7 trpaslíků v takřka antické podobě (tyto fotky jsem, bohužel, později musel smazat). Holky se pak vypravily do centra s obchodními uličkami, já vyrazil poklusem k Arco Naturele, což je taková místní Pravčická brána. Ekvilibristikou při focení ze zábradlí (zpětně nechápu, že jsem to dokázal a přežil) jsem zde vyděsil skupinu Japonců (nechápu, jak mohli vyhrát Pearl Harbor, když tady zbaběle utekli), pokochal se a vydal se za svým „fraucimórem“. Pak už jen nakouknout do kostela, lanovkou dolů do přístavu, malý nákup, a čekání na trajekt do Sorrenta. Tady půl hodiny na čumendu (takže opět těch 0,66 l piva s průvodcem) a autobusem „domů“, kde nás čeká balení. A také večeře. Ty jsme měli v hotelu, obě byly jedlé až dobré, ale kdyby si člověk nemohl přidat těstovin, umře hlady.

Na rozdíl od jiných mě ještě čekala náročná noc. Vzhledem k neplánovanému výletu na Capri už jaksi nemám místo na kartách a nemůžu fotit. Hodný kolega mi sice už na ostrově nabídl 4 nebo 8 GB kartu k zapůjčení, ale byl to bohužel formát SIM karty, zatímco já používám onu větší CF klasiku. To jsem si, já blázen stará, doma nemohl koupit před cestou něco navíc? Na Capri jsem na 8 GB kartu, kterou tam prodávali v obchůdku u přístaviště, už neměl finance (i tak jsem byl v té chvíli u své milované švagrové již silně zadlužen) a v Sorrentu tento typ neměli vůbec. Nemám se rád a platím za svou blbost. A tak popíjím slivovici, kouřím, slzím a promazávám. Na display těžce poznávám horší snímky a za tichého naříkání navždy mizí postupně zastávka na pumpě v rakouských Alpách, téměř celý průjezd italskou částí velehor, a pak už i namátkově různé části Itálie, vč. již zmiňované Sněhurky a jejich druhů (dnes už vozím foťáky 2, karet nespočet a občas i tablet, jenže tehdy jsem teprve digitálně začínal). Získávám tak nepatrně volného místa a utěšuji se tím, že v Římě jsem byl už předloni a celkem nic moc nového tam neuvidím. Tedy až na Andělský hrad a Trajánův sloup. Trapně jsem se mýlil.

Ráno (sobota 19.9.2009) vynechávám tradiční sladkou snídani a jdu si raději vyfotit dominantní hřeben pohoří Monti Lattari. Jsem nevyspalý, tak si dám aspoň kafe a slivovici. Trapnou příhodu, kdy jsem upustil ze srázu krytku foťáku a po následném boji s nekonečným pralesem ostružiní (vypadal jsem pak, alespoň na nohách určitě, asi jako hlavní postava v závěru filmu Utrpení Krista) jsem byl vytažen z „rokliny“ jen díky pomoci obou řidičů (díky, kluci), skromně vypouštím.

A tak tedy znovu do Říma. Nejprve metro (jedeme 22 stanic, takže si ho užijeme až hanba), poté Vatikán (tady mě překvapilo, že před muzejní částí stálo jen pár lidí, předloni jsme tu stáli asi 1,5 km dlouhou frontu). Ten znám, takže šetřím snímky a kochám se (je to trošku nedobrovolné a předstírané, protože poprvé jsem zde ještě fotil na kinofilmy). U Andělského hradu se poté tak rozradostním, že zapomenu jak hodně solidní materiály v místním „íčku“, tak udělat známou fotku s bočním záběrem hradu s bílou obdobou Karlova mostu. A nebyl jsem sám. Tak snad příště.

Zajímavými uličkami s pozůstatky antiky pak míříme k slavnému náměstí Piazza Navona. Konečně ho vidím za denního světla a bez lešení. Obelisk, sochy čtyř řek (v čele s Dunajem), obě fontány … a já začínám opět slzet a mazat. A mému utrpení nemá být konec. Po prohlídce betonového předchůdce panelových domů, tj. Pantheonu, s Raffaelovou hrobkou (důvěrně znám, takže jsem stihl i skočit s průvodcem na pivko do Sparu – dal jsem si z Rimini osvědčeného Fischera, který má keramický uzávěr, takže chvíli vydrží) jsem zavlečen před „jakýsi“ kostel. Renesanční průčelí, před kostelem egyptský obelisk se sochou slůněte od Berniniho, no prosím. Následuje gotický interiér a Michelangelův Vykupitel … pomoooooooc. Kupuji si od stařičkého dominikána publikaci za 5 euro v angličtině, ale kostel Santa Maria sopra Minerva za to stojí. Blíží se finále. Benátské náměstí (2 fotky, je to přece Markovo město) střídá obrovský šlehačkový pomník Victora Emmanuela II., sjednotitele Itálie – nezájem. Pak ovšem jdeme do dalšího kostela – baziliky di Santa Maria in Ara Coeli. Nádherná stavba (tedy hl. interiérově) pochází z 13. stol. a zdobí ji zejména fresky z 15. stol. i nádherný dřevěný pozlacený strop.

Strašně trpím, naštěstí nás brzo vyhostí, neb zde bude svatba (a navíc někdo provalil, že jsme jen turistická výprava). To nám všem připomíná, že už za týden se nám vdává neteř, bohužel ale někde jinde. Následující půlhodinu, kdy máme na Kapitolu rozchod, se nezúčastním zmateného pobíhání s fotoaparátem, ale, na rozdíl od ostatních v klidu odpočívám (dám si slivovičku, cigárko a vztekle dál mažu v nedávné době pořízené snímky). Pár fotek na Forum Romanum (tam to taky už znám) a blíží se mé velké chvíle. Návštěvu císařských fór mám silně natěšenou a Trajánův sloup jsem v plánování tohoto zájezdu dokonce postavil na úroveň Pompejí.

Opět, tedy podruhé, opouštím výpravu (tentokrát zcela dobrovolně), která mezitím míří ke Koloseu. Tedy ne, že by mi tento amfiteátr nepřišel fascinující. Vedle stojící Konstantinův oblouk, který je v podstatě puzzle ze staveb jeho předchůdců, přímo miluji, ale potřebuji prostě svůj klid a čas. Císařská fóra (přesněji snad Fóra imperátorů) lemují oboustranně komunikaci mezi Benátským náměstím pod památníkem Vikiho Emana a Koloseem. Části, kde se nacházejí pozůstatky staveb Julia Caesara, Vespasiana a Augusta prohlížím jen krátce, o něco déle se pozdržím jen v části Marca Nerva, kde mě upoutají fragmenty jeho sloupořadí. Chvíli taky ztratím díky jakýmsi lidem, kteří kombinují snědost, šikmé oči a italštinu, a nutí mě, abych je zachytil před Julkovým sloupovím. Alespoň si modře vybarvím okénko dobrého činu. A pak přichází toužebně očekávaný moment.

Kroužím chvíli kolem sloupu jako kybernetická myška, tedy vlastně půlkroužím, protože na zábradlí jsem si sice vylezl, ale do ohrazeného prostoru raději ne. Vyměním objektiv a dělám si detaily 190 m dlouhého vlysu, který sloup obtáčí a zobrazuje slavná vítězství císaře nad Dáky (na vlysu se údajně nachází asi 2.500 postav). Sloup pochází z r. 113, je dutý (uvnitř schodiště) a vrchol místo původního orla zdobí socha sv. Petra z konce 16. stol. Jsem nadmíru spokojen (zblízka jsem totiž zatím viděl jen novodobou verzi tohoto sloupu u Karlskirche ve Vídni), a proto si sedám v přilehlém parčíku (spíše pásu zeleně) na příjemně vyhřátou kamennou sesli, kde si s chutí dám poslední kapku slivovice a vítězné cigárko.

Asi po 10 min. dorazí ostatní a pokračujeme všetci vměstě. Tuto část cesty už známe, takže si dáme v klidu pivko a trošku tabáku do plic, zakoupíme suvenýr při pokoukání na Fontánu di Trevi a pokračujeme k Piazza di Spagna. Tady si vyběhnu až nahoru, protože, na rozdíl od minulé návštěvy, egyptský obelisk už není pod lešením a kostel Svaté Trojice (Trinita dei Monti) z počátku 16. stol. je otevřen. A pak už jen 19 stanic metrem na parkoviště s rumunskou tržnicí, kde nás vítají odpočinutí řidiči. Pivo si dávají jen někteří závisláci, já si raději počkám, až se cestou zchladí. A pak přes noc domů. Nemůžu usnout, podaří se mi to až pár kilometrů před Brnem.

Tam nás čeká už jen rozloučení s novými známými, nalodění do švagrova auta (simuloval sice zranění hrudního koše z fotbalu, ale přijel pro nás, protože jinak by nás čekala hrůzná cesta vlakem). V době plánovaného návratu do Brna (cca 14,30 hod.) se již blížíme k Šumperku. Odpoledne už jen tradiční tiskovka na Koupáku a druhý den do roboty. Bylo to naprosto super a v té chvíli jsme jenom doufali, že s touto cestovkou, těmito řidiči a průvodcem, jsme nevyjeli do světa naposledy. Později jsme se sice setkali už jen s jedním z řidičů, ale to už je zcela jiný příběh …

(psáno v září 2009)