Marrákeš

Abychom se mohli toulat po Maroku, museli jsme se tam nějak dostat. My jsme zvolili leteckou Dopravu s příletem i odletem v Marrákeši.

Královská města jsou v Maroku čtyři: Fès, Rabat, Marrákeš a Meknès. Každá královská dynastie si zvolila za své sídlo jedno ze čtyř měst, které pak za její vlády rozkvétalo. Stavěly se v něm nejkrásnější paláce, mešity i školy. S nástupem nové vládnoucí rodiny upadlo v lepším případě do stínu nezájmu, v horším pak byly nádherné stavby jako živoucí důkazy síly předchozího vládce zničeny.

Marrákeš, čtvrté (někdy se uvádí i třetí) největší město Maroka, je nazýváno také hlavním městem jihu. Je totiž nejjižnějším ze čtveřice marockých královských měst. Je jako červená perla obklopená zelenými citrusovými a olivovými háji pod bílými vrcholky Vysokého Atlasu. Marrákeš se poprvé stal královským městem koncem 11. století, a to na necelých dvě stě let. Za své sídlo si ho zvolila druhá a třetí dynastie Almorávidů (1061-1147) a Almohádů (1147-1212). V té době byl hlavním městem obrovské říše, která se rozprostírala od Tuniska až po Španělsko. Poté následuje přestávka až do konce 16. století, kdy se sem vracela pátá královská rodina Saadierů (1578-1666). Také oni patřili k velmi expanzivním vládcům, jejichž území končilo až za Nigerem a Senegalem. V roce 1912 se ve městě usadila francouzská vojska a začala výstavba nové, moderní části města, která je obklopena nádhernými parky a sady.

Marrákeš je afričtější než Casablanca, maročtější než Rabat a berberštější než Fés.

Nejprve zkoušíme hledat ubytování. Tudíž jedeme do centra. Zde obcházíme hotely a zjišťujeme nejrozumnější možnost ubytování. Volba padá nakonec na hotel Salma, vzhledově i finančně vyhovující hotýlek, který se nachází nedaleko od slavného náměstí Djemaa El-Fna, centra veškerého dění v medíně. Následuje vytahání všech věcí z auta na pokoj a vyklizení vozidla. Poté jedeme na letiště, kde vyřizujeme záležitosti ohledně vrácení automobilu. Po cestě zpět k hotelu se jdeme projít na náměstí Djemaa El-Fna. Směrem do centra a k náměstí se hustota lidí procházejících ulicemi prudce zvedá. Už jsem zde byl před čtyřmi lety a tak se těším na změny, které zcela jistě nastaly. Po osmnácté hodině je ještě brzo na pravé poznávání náměstí. Během dne totiž toto velké prostranství líně odpočívá. Přesto se asi hodinu procházíme a nasáváme zdejší atmosféru. Na první pohled je mi jasné, že zde přibylo stánků s občerstvením a také stolů a lavic v dlouhých řadách. Při mé poslední návštěvě se mi tu líbilo více, teď mi to trochu připomíná „October fest“ v Mnichově.

Po návratu si prohlížím hotel. Je to třípatrová stavba, nacházející se v řadové zástavbě. Objevuji také tradiční světlík uprostřed budovy a nezbytnou střešní terasou, kde je možno si užívat slunka a zvuků starého města. Poté na pokoji svačíme i večeříme a připravujeme se na večerní procházku. Tu začínáme po dvacáté hodině v hale nedaleko umístěného hotelu, kde si dáváme jedno malé pivko. Poté pokračujeme na slavné náměstí. Zde se rozhlížíme se a zkoumáme, co bychom si dali k jídlu. Polovina náměstí je vyhrazena stánkařům s občerstvením. Z kotlů, pánví, hrnců a topenišť stoupá dým a vůně lákavých orientálních chutí. Na velkých stolech jsou vyskládány Hory těch nejroztodivnějších pochutin. Kopce ovoce, zeleniny, nepřeberné množství oříšků, datlí, několik druhů pomerančových šťáv a pak teplé pokrmy - kuskus, tajine, harira, kebab a opékaná masa všech druhů, včetně ryb, šneků, škeblí a různých jiných potvor a další Známé i neznámé druhy jídel. Nemůžeme si pořád nějak vybrat, ani kultura stolování se mi nelíbí. Jídlo se musí konzumovat na lavicích pod stany, vedle dalších desítek lidí. K tomu všemu každý prodejce má své „nahaněče“, kteří hlasitě vyvolávají a občas i „hladové oběti“ ke stolům přitahují. Není to přesně to, co bychom právě chtěli a tak se procházíme po náměstí a nasáváme atmosféru.

Slunce již šlo spát a tak Djemaa El-Fna prožívá dramatickou proměnu, která pasuje toto místo na jeden velikánský cirkus pod širou oblohou. Kdo jednou spatří zdejší starobylý rituál, zvuky pouličních kejklířů a muzikantů, ten musí propadnout kouzlu tohoto místa. Rychle pochopí, proč všechny reklamní prospekty vyzdvihují zdejší atmosféru jako nejlepší zážitek z Marákeše. V průvodcích i knihách se lze dočíst, že již v minulosti bylo náměstí spolu se sousedními souky centrem prodejců, řemeslníků i kupujících měšťanů. Každý večer, stejně jako dnes, se prostranství naplnilo muzikanty s tradiční berberskou hudbou, břišními tanečnicemi, artisty, kejklíři, prodavači vody, vypravěči, tanečníky, artisti, holiči, zubaři, věštkyněmi, fakíry, polykači ohňů a dalšími človíčkami, kteří se dlouho do noci starají o rozptýlení příchozích a samozřejmě i o nějaký výdělek, jako v orientální pohádce.

Není úplně jisté, kdy a jak Djemaa El-Fna vzniklo, dokonce ani co znamená přesně toto jméno. Obvyklý překlad zní: „Sněm mrtvých“, což je vhodný epický název, ale na první pohled moc nekoresponduje s děním, které je tu k vidění. Odkazuje zřejmě tradici, podle které se zde vystavovaly hlavy popravených povstalců a zločinců. Je to možné, protože až do devatenáctého století se zde přes den skutečně popravovalo. Slovní spojení však může také znamenat „Mešita ničeho“, což by mohlo odkazovat na neuskutečněný plán Saadů, postavit zde obří mešitu. Dnes jsou atrakce na náměstí určeny především turistům. Ale asi jenom díky tomu mohla tato tradice přežít v takovém měřítku do současnosti. O peníze tu jde „až v první řadě.“ Každá skupina „umělců“ má mezi sebou specialistu na výběr poplatků, který jako ostříž sleduje všechny podezřelé turisty držící v ruce fotoaparát. Jakmile cvakne spoušť, okamžitě vystartují a nekompromisně vyžadují poplatek. Dokonce vás chytnou a nepustí, dokud pár dirhamů neskončí v jejich kapse.

Franta však veškeré dění na náměstí sleduje jenom pouze okrajově, jelikož veškerou svoji pozornost soustředí na hledání zaklínačů hadů, kteří zkoušejí strkat jedovaté potvory do úst nebo si plazy omotávají kolem krku či jim hrají jejich oblíbené hadí písničky. Chceme vyjít Frantovy vstříc, ale místo s kobrami se nám však nedaří najít. Obchodníci s hady dnes nepřišli. Nebylo ani slyšet jejich pískání, které se tak líbí kobrám. Tyto pak pružně nadzdvihnou víko krabice od banánu a plazí se z předváděcího koberečku mezi diváky. Bohužel se nakonec musíme spokojit s konstatováním, že dnešního podvečeru kobry nejsou. Okolo jednadvacáté hodiny tudíž odcházíme pryč z náměstí. Dostáváme se až ven z hradeb, do novějších částí města, jimž se říká „ville nouvelle“. Pozorujeme úplně jiný charakter okolní zástavby. Tyto části města vznikaly v období francouzského protektorátu. Jsou zde široké ulice s obchody, činžovními domy, kancelářemi, hotely i restauracemi. My však stále nemůžeme najít tu správnou. Už se chceme vrátit, když se konečně na nás usmálo štěstí a vcházíme do toho pravého restaurantu. Objednáváme si tajin a další dva druhy jídel a pivo. Postupně ochutnáváme a konstatujeme, že nám chutná, jídlo, pití i atmosféra.

Po cestě na hotel si prohlížíme dominantu města, osvětlenou Koutobii a ještě jednou slavné náměstí, usínající Djemaa El-Fnu. Spát jdeme půl hodiny po půlnoci, ale hlahol pouličních bavičů nám zní do uší ještě při usínání.

Druhý den ráno jsme se vzbudili v půl osmé a o hodinu později se jdeme podívat ještě naposledy na náměstí Djemaa El-Fna. To však po ránu působí ospalou náladou. Na dlažbu, kterou uklízejí čety zametačů, dopadají první sluneční paprsky. Odcházíme do uzounkých spletitých uliček bazarů, kde se dá sehnat všechno možné i nemožné. Nabízejí zde ovoce a zeleninu, čerstvé datle, mátu, koření tisíce vůní, dželaby, kaftany, tepané nádobí, vyšívané a zdobené oblečení, šátky, blikající lampičky, koberce, dřevěné vyřezávané věci i jiné umělecké i neumělecké předměty. Je to pravá hra barev. Kšeftuje se zde snad se vším. Každý obchodník se snaží vychválit a poté prodat své zaručeně nejlepší, nejčerstvější a nejlevnější zboží. Je zde k dostání všechno, kromě otroků a břišních tanečnic. Prohlídka obchůdků stojí za to, i my jsme si vybrali nějaké dárky. V některém z průvodců jsem se dočetl, že se zde nemá nakupovat, jelikož je tady draho. Myslím, že to není pravda. Ceny jsou sice zprvu vysoké, ale na rozdíl od moderních obchodů si zde člověk užije opravdového arabského smlouvání. A výsledné ceny jsou pak rozumné.

Procházíme se labyrintem marrakéšských souků neboli tržišť a kocháme se pohledem na tu krásu kolem nás. Posléze však zjišťujeme, že nevíme, kde jsme. Nakonec orientace zafunguje a po chvíli se ocitáme zase na slavném náměstí. Je zde pořád ještě klid. Zastavujeme se u jednoho ze stánků, kde mrštně lisují půlky pomerančů. Zapomínáme na lékařská doporučení ohledně bezpečné stravy a ochutnáváme studenou šťávu z čerstvých pomerančů. V deset hodin jsme zpět a věnujeme se závěrečnému balení batohů. Před jedenáctou hodinou opouštíme hotel a jedeme na letiště taxíkem.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku: http://bubinga.blog.cz/