Mé cesty na Ukrajinu VI.

Poslední den na Zakarpatí začíná opravdu zostra. Už jen chvíli po probuzení nás čeká pětihodinový přesun linkovým autobusem do Užhorodu. Paní domácí nám vyjedná cenu a srdečně se s námi loučí. Trochu nevyspáni však nemůžeme oka zamhouřit. Šofér je vážně od rány. Nějaká rychlostní omezení jej nezajímají. Staví všude, kde vidí zájem o svezení. I když si jeden myslí, že se do autobusu už nikdo nevleze, nemá pravdu. Ten ukrajinský jako by neměl žádná omezení. Připadá nám nafukovací.

A co teprve ta plynová bomba nahoře. Při stavu zdejších silnic a umění řidičově nám to příliš nepřidává. Ale zato výhled na tu všecku krásu kolem nás trochu uklidňuje. Navíc kutálka linoucí se z reproduktorů je vážně na místě. Ukrajina se nám tím dostává pořádně do hlavy.

Stavíme v Mukačevu, naše cesta se tak pomalu blíží ke konci. Směrovka, která hlásí přes 700 kilometrů do Kyjeva, nás však přesvědčuje, že letos je to jen tak nalehko, napoprvé, že se sem musíme vydávat znovu a znovu.

Tak tedy Užhorod, metropole Zakarpatské oblasti. Mimochodem, dnešní Zakarpatí není stoprocentní Podkarpatská Rus první republiky. Např. Čop administrativně patřil ještě ke Slovensku. Ale i tak je rovnítko na místě a my pomalu dáváme vale dálavě. Ještě zběžná prohlídka města. Krásná nám připadá především budova Zakarpatské filharmonie. Za ní následuje centrum.

Užhorod jako jediné hlavní město oblasti na Ukrajině nemá ani tramvaje, ani trolejbusy. Všude potkáváme maršutky či příměstské autobusy. Také místní nádraží autobusů je takový krcálek. Dookola z větší části prašné cesty plné děr. Je však naštěstí sucho. Žebrákovi se nezamlouvá jídlo, co mu věnujeme. Chce peníze, ty však používáme na poslední nákupy. Kupujeme nezbytnou vodku. A lístek na autobus do Košic.

Ještě se zmiňme o nádraží vlakovém. O něm se dá prohlásit jediné-železniční chrám. Odjíždějí odsud vlaky do Moskvy, Oděsy...Však se příště také někam daleko svezeme.

Teď už jen výstup ze země. Ten se děje velice pomalu. Ukrajinští celníci nás nechávají dlouho čekat. Vůbec nic se neděje. Samotná procedura je krátká, oni však dávají najevo, že nad námi mají navrch. Pak popojedeme pár metrů ke Slovákům. Ti velí opustit vozidlo a vše sebou. Nastává prohlídka. Povolen je litr tvrdého alkoholu a dvě krabičky cigaret na osobu. Protože nekuřáci, vypomáháme jednomu mladíkovi, jenž má dva kartony. Ale nestačí to, tak v autobuse nechává jeden celý. Ke svému vlastnictví se vzápětí přiznává, načež odjíždíme bez něj.

Mně ani mým druhům se nevyhne řádná prohlídka věcí. Musíme ukázat vše, co vezeme v prostorných zavazadlech. Příště jim dám nahoru ty nejvíce smradlavé ponožky. Ale že si tam toho mladého nechali, zůstávají nám jeho cigarety. Tak teď rychle Košice a noční přesun zpátky domů.

Tímto končí popis mých cest na Ukrajině. Děkuji všem za trpělivost při čtení.