Na běžkách na Slovensku (malé retro 2006 pt. 1)

Zatímní průběh zimy zdaleka nepřipomíná onu Ladovskou zimu, není to tak dlouho nicméně sněhy sezony 2005/6 už dávno odtekly a následující zima 2006/7 byla skoro stejně mizerná jako ta letošní (vlastně i mizernější, v prosinci jsem přece jen dvakrát na lyže vyjel).

Čekání na sníh si tak krátím prohrabáváním archivu.

Když na podzimní schůzi značkařů přišel předseda s myšlenkou, že mezinárodní zimní sraz turistů se v kýžené sezoně 2005-6 chystá v Dolnom Kubíně a že budou i nějaké běžkařské trasy mezi přítomnými vzbudil zaslouženou odezvu a zájem o tuto atrakci projevil vcelku nezvyklý počet zájemců. Ač hromadné akce nemusím, tato taškařice mě velice zajímala. Kupodivu je u nás mezi značkaři spousta lyžařů, takže výprava značkařů Kčt – Šumperk (i Jeseník) dosahovala značného počtu členů.

V to nepočítám takové ty pěší turisty, s těmi se moc nebavíme (protože značení nám zabere dost času).

Zimní sraz onoho roku byl naplánován na konec ledna, přesněji od 26.1. do 29.1. Z toho krajní dny jsou určeny víceméně na přesun.

26.1. 2006

Většina výpravy se schází na šumperském nádraží v ranních hodinách s výhledem na přestup na rychlík v Zábřeze a dál směr Žilina (přesněji Olomouc, Hranice, Valmez, Púchov), v Žilině přestup na rychlík do Košic, s výstupem v Kraľovanech a odtud courákem do Dolného Kubína. Většinu dne je mírně zataženo, nicméně jak se přibližujeme východu, zdá se že na sluníčko taky dojde. Cestu přes Moravu většina účastníků celkem zná, nicméně jak přejedeme hranici za Horním Lidečem, vyhlížíme, jaké novoty nás čekají u našich východních bratrů. Naštěstí nic dramatického se neudálo, pozornost snad vzbudily skalnaté Maníny a pak až úroveň slovenského rychlíku, kterým pokračujeme ze Žiliny (přece jen ten český byl poněkud čistší). V Kraľovanech tedy přesedáme na courák, je to takový ten malý motoráček, který v nás vzbudil určité překvapení malou modernizací (tenkrát u nás jezdily už první banány).

Do Kubína dojíždíme již za soumraku. Už se dosti vyjasnilo a díky vydatné sněhové nadílce i hor kolem je dosti kosa. Měli bychom se akreditovat v nějaké škole, kam nás vedou hoši, kteří dorazili o něco dříve. Ovšem dochází k malému (spíš velkému) zádrhelu. Organizátoři zřejmě nepočítali s množstvím turistů, kteří na sraz dorazí, nabízejí nám rozdělené ubytování nebo druhou variantu, že nás ubytují v Ružomberoku. Samozřejmě přišly rozpaky, ale nakonec se ukázalo, že by to mohlo mít i nějaké výhody. Minimálně v tom, že dostaneme k dispozici téměř vlastní autobus. Ten bude k dispozici čistě pro zvláštní skupinu, která bude ubytovaná mimo centrum dění. Nakonec se tedy necháme přemluvit a tuto variantu akceptujeme. Samozřejmě že autobus nebyl jen pro 15 šumperáků, nakonec se s námi vezou i nějací turisté z Prostějova (které neznáme) a Mohelnice (z nichž pro změnu i některé známe). Pravda, apartmány nebyly úplně luxusní, dostali jsme podnikovou ubytovnu u ružomberské celulózky, ale naštěstí je v objektu i jakási krčma a přes ulici i nějaký obchod, nouzí snad trpět nebudeme. Tou dobou se ještě na Slovensku platilo korunou a kurz byl velice výhodný, i rohlík tenkrát přišel asi na naši korunu, pivo asi na 12, obdobně kořalka (borovička).

27.1.2006

Pořadatelé přichystali na první den trasy v okolí Dolného Kubína přesněji řečeno v pohoří Oravské magury či Kubínské hoľe. Budíme se pokud možno brzy a kdo má termosku, vaří čaj, bůhví jak to bude po trase vypadat s občerstvením, přeci jen je pátek. Ráno nás čeká před ubytovnou malé překvapení, nasněžil asi 1 cm sněhu, přesto že je celou noc jasno (téměř). To má ovšem na svědomí nedaleká celulózka, obří podnik s velkým vodním hospodářstvím vyprodukuje spoustu páry a pokud přes noc mrzne, funguje to jako umělé zasněžování pro celé město. Řidič autobusu nám sděluje, že vzhledem k delší vzdálenosti zřejmě nestihneme slavnostní start na hřebenovku někde v Zázrivé, ovšem na to už jsme měli připravený plán – jet trasu poněkud obráceně. A vzhledem že i mohelničtí i prostějovští turisté s podobnou variantou počítají, ušetříme si vcelku pohyb v nějakém sto i vícehlavém davu. Ještě zšeřelým Dolným Kubínem projedeme dál k Oravskému Podzámku a horskou silnicí do sedla Príslop, kde začíná naše trasa. Brzké vstávání přece jen nevýhodu má, v sedle je sice hospoda, ale bohužel zavřená, musíme se tedy zahřát mazáním (vnitřním i běžek) a raním sluníčkem. To naštěstí svítí už poměrně naplno.

Sedlo Príslop je svojí výškou 807 m sice v pásmu lesa, ale severní svahy jsou holé, otvírá se nám tak výhled do Oravské kotliny s Hruštínem v popředí a vzdálenou dominantou Babí hory.

Pořadatelé sice slibovali, že budou projeté trasy, ovšem na Slovensku to znamená, že to někdo protlápne na běžkách, strojová stopa (skútrem) by byla vzácností a o rolbách ani není třeba uvažovat. Ostatně slovenské hory se na běžkování, jako je u nás ani moc nehodí, taková relativně plynulá hřebenovka je tu málokde (shodou okolností právě Kubínská hoľa tam patří).

Vyrážíme po neznačené lesní cestě, která ovšem sleduje směr červené značky a po několika serpentinách se ke značce připojí, aby nás prováděla většinou výletu. Výhled na Babí horu se nám sice ztrácí , ale na jih pod námi se otvírá údolí řeky Oravy s dominantou Choče.

Prvním vrcholem hřebenovky je Príslop (ten dává jméno i sedlu, kde jsme začali). Vrchol je celý v lese, ovšem už to je tisícovka (1032 m). Po první stoupání tedy následuje poměrně mírný lesní úsek, nicméně stále nabíráme výšku. První povyražení (a zastávku) přináší lovecká chata, nedaleko kóty 1159,6 m. Severní svahy k vrcholu Dva pne jsou opět tvořeny horskými loukami, takže se zase můžeme kochat zejména vzdálenou Babí horou, ale již i bližšími vrcholy Oravské Magury. To už proti nám sjíždí první účastníci zimního srazu a všeobecný údiv vyvolává ujištění, že jsme rovněž účastníci srazu, proč tedy jedem obráceně? Musí se spokojit, že jsme něco extra. Někde u Čierneho vrchu pak překonáváme výšku 1300 m. Přestože je Slovensko o něco jižněji, horní hranice lesa je tu celkem podobná jako u nás, takže podobné pocity z hřebenovky známe. Ovšem výhled na východ je exkluzivní. Nádherně zasněžené Tatry (přesněji Západní nebo Roháče), ale je to prosně masiv horských štítů, jaké u nás nevidět. To už i ten Choč začíná trpaslíkovatět. Pak už přijde Kubínská hoľa (1346 m), i podle názvu lze soudit, že tady nic neroste, ještě menší sjezd do sedélka a poslední výstup na nejvyšší vrchol Minčol (1396). To tak odpovídá skoro našemu Keprníku nebo Kraličáku (oba 1424 m), čili horám, kam jezdíme na běžkách celkem běžně.

U vrcholu je ovšem dosti živo, aby ne jsou zde vrcholové stanice vleků lyžařského střediska na Kubínské hoľi. To je ovšem značně bombastický areál, sice je tvořen víceméně jednou sjezdovkou, ta je však místy i 200 m široká a dlouhá přes 3 km. Podle údajů asi největší sjezdovka na Slovensku s akreditací FIS pro závody Super G. Horní partie sjezdovky je vcelku mírná, tudíž i dobře sjízdná na běžkách. Ze sjezdovky se dá sjet po lesní cestě (modrá TZ) k horské chatě, kde máme vlastně první občerstvovnu po dlouhé cestě. Nějakou dobu si dopřejeme zasloužený odpočinek, ale protože se čas již krátí, musíme dál. Vracíme se na sjezdovku, k horní stanici lanovky (ta byla do půlky svahu, dnes je na vrchol i druhý úsek lanovky, tenkrát byl jen vleky). Naštěstí už je po provozní době, tak se sjezdařům příliš nepleteme. Poslední úsek do Kubína nás vede zelená značka, většinou po loukách mírně z kopce, i tak už dorazíme za tmy.

Už ráno jsme se s řidičem autobusu domluvili, že nám to asi bude trvat, ať tedy nečeká, do Rožmberoka pak dorazíme na vlastní pěst (vláčkem).