Na dohled od malenovického hradu
V půlce října jsme se za slunečné soboty s Janou rozhodli, že po obědě navštívíme znovuotevřený malenovický hrad, ve kterém prý po rekonstrukci přibyly nové expozice. I nasedli jsme celí natěšení do „dálkového“ busu Nr.6, který má konečnou až v Otrokovicích a jeli na zastávku Malenovice křižovatka. Kupodivu byl prostředek MHD už od náměstí Práce narván k prasknutí a k naší nelibosti všechny ty davy vystupovaly společně s námi. No potěš – že by i oni dostali stejný nápad? No jo – konec sezóny se blíží, a pak budou všechny hrady a zámky až do jara zavřené!
Sice jsme nechápali, proč se všichni k hradu řítí jak splašení, ale my si šli svým tempem. Minuli jsme nové moderní centrum Malenovic, kterému pochopitelně nechybí ani cukrárna a restaurace. (Zato té staré na kopci pod kostelem prý hrozí zánik. Ne kvůli tomu, že by byla málo navštěvovaná, ale prý se tu budou stavit další obytné domy. Místní sice proti jejímu zbourání podepisovali petici, ale památkáři dali od objektu ruce pryč, takže to s osudem krčmy vůbec nevypadá dobře...)
No nic, valíme dál. Na křižovatky jsme minuli hezkou pizzerii a pokračovali v patách davům ku hradu. Nad silnicí napravo se objevila nevzhledná budova, ve které nyní sídlí pivovar Zlínský Švec. Vznikl roku 2007 v nedalekých Sazovicích, ale o pět let později se přestěhoval na nynější místo – do interiérů bývalého šternberského pivovaru pod hradem. Součástí objektu je i hospůdka. Přiznám se, že mé hubní patro tohoto „ševcovského“ moku ještě nikdy neokusilo, ale možná to někdy napravím, a pak podám o jeho kvalitě pravdivé chuťové svědectví...
(Já si tuhle budovu pamatuju ještě ze svého dětství: v Malenovicích žila spolu s bratranci a sestřenicí teta se strýcem a my děcka byli jedno dopoledne posláni na promítání do kinosálu právě v tom ošklivém stavení. Soubor amerických barevných grotesek spolu s kačerem Donaldem a námořníkem Pepkem nás ale zaujal tak, že jsme nic kolem nevnímali!)
Soubor stavení stojící naproti pivovaru je ještě o poznání ohyzdnější (ani nevím, co to tady bývalo, možná nějaký hospodářský dvůr), ale zase se tu – v údolí těsně pod hradem – nachází docela malebná, byť novodobější, dosud zachovaná polozřícenina.
Byli jsme předehnáni dalším davem, proto jsme také přidali do kroku, neboť náš cíl už se blížil. Pak jsme minuli restauraci pod hradem, a když jsme viděli zástup lidu, stojícího ve frontě od silnice až nahoru k lučině pod bývalým feudálním sídlem, jen jsme zalapali po dechu! Navíc se shora ozývalo „dus dus“ přehulené techno hudby, jemuž konkuroval řev moderátorů a jásajícího davu.
A to už nám bylo jasné, že se dnes do hradních interiérů nedostaneme... neboť svět nezajímají nějaké opravené interiéry památky, svět se chce především bavit, a proto se zde dnes konají Slavnosti vína!
(Asi budu za blbce, ale nechápu, proč zrovna slavnosti vinné révy, která tady ani neroste. Kdyby se jednalo o košt slivovice, bylo by to přece jen stylovější... ale co se divím, když už se dnes v každé dědině konají i ty Pivní slavnosti... obce holt potřebují vydělávat!)
Mrkli jsme s Janou na sebe a nebylo ani třeba dalších slov: uvolnili jsme místo ve frontě dalším zájemcům a rozhodli se pro kratší okružní procházku Malenovicemi. Já si ještě vyfotil Památník obětem války ve tvaru obelisku, no a pak už jsme sešli z hlavní silnice na místo, kde kdysi stávaly funkční sirné lázně. Dnes tu člověk u parkoviště najde už jen pumpu s tou voňavou voděnkou, docela hezký mostek přes potok a rybníček s obligátním vodníkem.
Po druhé straně vodoteče jsme pokračovali po žluté tur.značce dalšími místy, kde se dříve rozkládali ty lázně. Dnes tu sídlí JZD – pardon, zemědělské družstvo. Kupodivu odtud byl docela zajímavý výhled nahoru ku hradu, dnes obleženém pijáky vína. A také na jeden novodobý trachtor, jehož kolo mi přivodilo menší pocit méněcennosti (viz foto od manželky ve Fotogalerii).
O něco dál jsme minuli malenovickou Riviéru, kdysi velmi oblíbené koupaliště s velkým tobogánem, bohužel je tento areál už dlouhá léta nefunkční a vše železné tu tiše reziví.
Další zastávkou byl altánek u Malenovického rybníka. Od něj už jsme se vydali nahoru do starého centra ulicí, z níž se naproti na hrad odkrývaly zajímavé výhledy. Z opačné strany nás z louky pozoroval nějaký zaběhnutý bažant.
No co – moc na nás nečum, hloupý ptáku! Být tebou, dával bych si odteď na nás dvounožce pozor - během šesti let má totiž za malenovickým sídlištěm vyrůst nový areál „Nemocnice na kraji města“ (stará Baťova bude zrušena) a mohlo by se stát, že by se při nedostatku bažantů pro pacienty mohlo začít s vaším odchytem!
Střed bývalých starých Malenovic se nacházel v místech dnešního Jarolímkova náměstí. Tehdy bývaly samostatnou spádovou obcí, která kupodivu byla až do začátku budování Baťova obuvnického impéria daleko významnější jak starý Zlín. Prosluly chovem ušlechtilých koní a ovcí, později perleťářským průmyslem a k prosperitě samozřejmě pomohla i ta nově zbudovaná železniční trať z Otrokovic do Vizovic. Ke Zlínu byly Malenovice připojeny roku 1949, v sedmdesátých letech se začalo se stavbou velkého sídliště a dnes v této městské části žije přibližně 7000 obyvatel.
Kromě hradu je nejcennější památkou soubor barokních soch světců před kostelem a samozřejmě i ten chrám, nesoucí pseudobarokní podobu a zasvěcený sv.Mikuláši. Ten úplně první zde stál už v roce 1386 a měl gotickou podobu. Roku 1845 byl starý chrám obestavěn zdivem toho nového a posléze zbourán. Zároveň byla přistavěna i věž. Z původního kostelíka se zachovaly oltářní obrazy a náhrobní kámen Tetoura z Tetourova - pána to Malenovic a Pohořelic. Autorem stropních maleb se roku 1893 stal akad.malíř Schmidt a oltář ze začátku 20.století je dílem olomouckého řezbáře F.Cellera.
Poněvadž byl při naší návštěvě interiér chrámu veřejnosti bohužel uzavřen, museli jsme si s manželkou nechat zajít chuť a před odjezdem k domovu ji naopak povzbudili požitím chmelového a malinového moku v restauraci se sympatickým názvem – U Pána domácího...