Na hradech a kopcích malých Karpat (Maďarsko a Slovensko 2018 / 4)

Po včerejším úspěchu na zřícenině klášterní jsem se vysloveně těšil na tu hradní, která se jmenovala stejně jako naše nocležiště, tedy Dobrá Voda. Tato víska nemá nic společného s koňským statkem, o kterém byl kdysi natočen televizní seriál, v němž si zahráli snad všichni herci všech generací, kteří v roce 1983 alespoň něco znamenali. V tomto případě se jedná o rekreační obec „na konci světa“ s osmi stovkami stálých obyvatel, poprvé písemně zmiňovánou v roce 1392. Kromě zdejšího pramene ji proslavilo také nejsilnější zemětřesení na území Slovenska, které vískou zatřáslo v roce 1906, a již zmíněná zřícenina monumentálního hradu..

Obec je spojována také s osobností katolického kněze, básníka, spisovatele a překladatele Jána Hollého, který v Dobré Vodě trávil posledních šest let svého života. Je pohřben na zdejším hřbitově (jeho bustu na hrobě vytvořil sochař Ladislav Dunajský), který patří mezi další zajímavé památky obce. Za nejcennější bývají považovány náhrobky z 18. století, které místní kameníci vytvořili ve stylu lidového baroka a na nichž kříž vyrůstá ze srdce, tvořící základnu náhrobku. Když si k tomu ještě přidáme kostel Narození Panny Marie, postavený v letech 1788 až 1819, kapli Nejsvětější Trojice, množství soch a památníků nebo kamenný pranýř z roku 1718, je jasné, že se tady dá zdržet poměrně dlouho. A to nám ještě místní doporučili, ať zůstaneme do neděle, protože na místním koupališti je dnes (sobota 4.8.2018) celodenní program s množstvím pitiva, krmiva a večerní zábavou.

To, že musíme odmítnout, nás sice netěšilo, ale prioritou dne byl hrad. Jeho zřícenina sice vynikne nejlépe, když jsou stromy bez listí, ale i tak je to zřícenina rozlehlá a velmi pěkná. Hrad byl zřejmě postaven v letech 1294 až 1316 a až do poloviny 16. století byl stále rozšiřován. V té době prý měl i vlastní mlýn. O století později však začal chátrat a v roce 1762 vyhořel. Následně byl nějaký čas využíván jako vězení pro vzpurné poddané, aby se stal v 19. století klasickou romantickou zříceninou. Dnes se zde dobrovolníci snaží zbytky hradu zakonzervovat, což jsme viděli na vlastní oči.

Hrad i předhradí jsme prolezli celkem poctivě a můžeme potvrdit, že se jedná o zříceninu, kterou by byla škoda nenavštívit. Koneckonců se říká, že v Malých Karpatech je hradních zřícenin dost a dost, ale ta dobrovodská patří k těm nejzachovalejším, nejromantičtějším a nejpůvabnějším. Navíc cesta k ní (přes hřbitov a po červené TZ) je celkem příjemná a jako bonus na ní potkáme starý židovský hřbitov. Ten se nachází pod Šibeničním vrchem (bývalé popraviště) a tvoří ho téměř tři desítky náhrobků. Hřbitov je ale opravdu lesní a dosti neudržovaný …

Po návratu z hradu jsme ještě nakoukli do kostela (ranní mše už skončila, takže jen přes mříž), udělali malé kolečko po „historickém centru“ Dobré Vody … a potom už otevřela hospoda. Pivem a borovičkou jsme oslavili hezký začátek víkendu a vydali se na cestu, kterou jsme částečně – a opačným směrem – absolvovali už včera večer. Před námi byly Malé Karpaty.

K mému velkému překvapení se ve finále jednalo o docela přijatelný výstup, kdy asi největším problémem byla kvalita lesní cesty. Kvůli tomu jsme museli oba občas některé úseky jít pěšky a kola potlačit, což ovšem mému koleni ani v nejmenším nevadilo. Po čase jsme potkali nějaké to rozcestí, plechového Ježíše na kříži a najednou jsme sjížděli dolů. A protože jsme sjížděli dlouho a pořád, bylo jasné, že Malé Karpaty jsou za námi a že teď už to na Moravu zřejmě nějak dojedu.

Pokud si následující etapu cesty pamatuji dobře, tak jsme projeli kolem pískovny Dolinka v Hradišti pod Vrátnom a zastavili se až v obci Jablonica. Tady nás překvapilo neuvěřitelné množství různých hospod, kaváren, vináren a restaurací, z nichž většina – přesněji řečeno v podstatě všechny – byla zavřena.  Uspěli jsme až v rozlehlé – a naprosto typické – stavbě z období reálného socialismu. V jedné části objektu jsme si následně dali zelňačku (po zkušenosti z Ostřihomi jsme si už na celé menu nějak netroufli), v té druhé pak točené pivo (asi opět Corgoně). A protože jsou v Jablonici i nějaké památky (mj. zanedbaný barokně - klasicistní zámek, kostel sv. Štěpána z roku 1735, barokní sousoší Kalvárie a socha Jana Nepomuckého), pořídili jsme rovněž pár fotografií.

V té chvíli jsme se nacházeli nejen v oblasti zvané Záhorie, ale pohybovali jsme se na staré obchodní stezce Via Bohemica. Naší další stanicí – ovšem pouze průjezdní, kde se možná zpomaluje, ale určitě nezastavuje – byla dvacetitisícová Senica. Nakonec nás ale pomník osvoboditelů (nebo možná spíše ta paní osvoboditelová) u kostela Navštívení Panny Marie zaujal natolik, že jsme se i na pár minut zastavili. Následně ovšem došlo k drobné komunikační chybě a my díky tomu dále putovali – se zříceninou hradu Branč na pravoboku - po dosti nepříjemně frekventované silnici č. 51.

Bohužel jsme tedy nenavštívili Smrdáky a naší další zastávkou se tak staly až Radošovce. I tady se totiž našly důvody ke zdržení, a to zejména náves s památkami, kterým vévodí farní kostel Narození Panny Marie z roku 1560 (dnes už jeho podobu ovšem určuje barokní přestavba z poloviny 18. století), a hospodou s výborným Staropramenem a sympatickou obsluhou, na které (on se tedy soustředil spíše jen na její halenku, u které chválil zejména neotřelý a módní střih) mohl můj spolucestovatel oči nechat, takže jsme si museli dát hned dvě piva, ke kterým nám ještě místní vnutili malého panáka domácího ovocného destilátu.

No a protože jsem cítil, že mi nějak přestávají účinkovat prášky proti bolesti, zapnul jsem data a podíval se do mobilu, jak to máme s odjezdy vlaků z hodonínského nádraží. Bylo to sice následně celkem s kvapíkem, ale kolega se zkrácením expedice o jeden den nečekaně rychle souhlasil (sice přišel o Skalici a Kopčany, ale recipročně ho doma čekala ještě jedna pěkná akce plná dobrého papání a truňku, kterou jsem já už nakonec raději vypustil), a tak jsme zrychleně vyrazili přes Popudinské Močidľany (docela zajímavé jméno obce) a Holíč do Hodonína. Tady jsme ještě stihli jedno lahvové v nádražce (točené prostě nebylo) a pak nás již čekala jen cesta vlakem domů. Přestup v Olomouci jsme zvládli, stejně jako jedno závěrečné, kapurkové, v šumperské hospodě U Švába. A ještě za světla jsme odemykali své příbytky …

Na závěr mohu zkonstatovat, že nás opět provázela strašná vedra (loni to bylo sice teplotně možná ještě horší, ale zase jsme byli o rok mladší), takže vypité birelly, radlery a – samozřejmě jen nízkoalkoholická - piva se počítaly na desítky. A i když mi to kolegyně – cyklistka moc nevěří, tak ne celkem, ale denně. Odměnou nám ovšem byla krásná historická města, romantické památky i půvabná příroda a v neposlední řadě také muzea, nabízející cenné exponáty. Takže ve finále téměř jednoznačná spokojenost …