Na kole po Istrii, konec 3. a 4. den

Slovinsko - chorvatské hranice jsme přejeli v pondělí 18.8. kolem 4 hodiny odpolední. Asfaltová cyklostezka se změnila v kamínkovou. Po rovině jsem pomalu po šutrech jela, ale když přišlo stoupání, slezla jsem z kola a dlouhý táhlý kopec jsem šla pěšky. Kluci kopec vyjeli a všichni jsme se těšili, až tuto cyklostezku opustíme.

Nechali jsme ji běžet nad Umagem, stejně dál nevedla místy, která jsme měli v plánu. Dále jsme jezdili už jen po silnicích, napřed po vedlejší přes Vardicu a pak jsme sjeli po žluté silnici do Umagu.

V Umagu jsme strávili dvě hodiny, od 6 do 8 (viz článek) a pokračovali po žluté silnici podél moře směrem na Novigrad. I když jsem dnes byla v dobré kondici a ujela bych ještě dost, museli jsme myslet na nocleh.

Stanování mimo kempy je v Chorvatsku zakázané a pokuty jsou prý vysoké. Zajeli jsme od silnice do lesa, navečeřeli se a ustlali jsme si pod širákem. Ivan se šel vykoupat, když se vrátil, říkal, že nás nemohl najít. Po půl deváté se rychle setmělo. Bylo takové teplo, že stačilo ležet v krátkých rukávech a kraťasech.

Úterý, 19.8.

Ráno jsme se rychle sbalili a popojeli k zátoce ve vesničce Svatý Ivan. S výhledem na moře jsme snídali a pokračovali do Novigradu přes Lovrečicu a Dalju. Jízda byla pohodlná.

V Novigradu jsme strávili 3 hodiny (viz článek), taky jsme se museli schovat před deštěm, který se náhle spustil. Mraky odešly, ochladilo se, to bylo dobré pro jízdu. Vyjeli jsme po 11.

Do Poreče silnice vedla střídavě do kopce a z kopce, kromě Tarského zálivu dál od moře. Horší byl provoz. Jezdilo hodně aut, motorky, auta s přívěsy. Trochu legrace také musí být. Na jednom kopci povídám Jájovi, že musím na delší dobu do lesa. On, že taky. Vystřídali jsme se. Jenže Jája nemohl najít toaletní papír, nechtěl můj, že má velkou spotřebu. Vyhazoval postupně věci z brašen, hledal marně. Nakonec si vzal můj toaleťák. Když jsme po delší době sjeli dolů, Ivan už byl nervózní.

Kde jste tak dlouho? Vy jste píchli? Už jsem se chtěl pro vás vrátit. Měli jsme se čemu smát.

V Poreči jsme byli celkem 4 hodiny. Jednak bylo co prohlížet, pak nás zdržovalo vyhýbání se dopravním prostředkům a lidem na pěších zónách. Uličky jsou úzké a lidí mraky. Viz články.

V 6 večer jsme vyjeli směrem na Vrsar. Stále po žluté silnici, občas podél moře, přes Brulo a Funtanu.

Městečko na kopci Vrsar jsme prohlédli celkem rychle (viz článek), blížící se stmívání bylo signálem k hledání noclehu. Zase jsme odbočili od silnice a našli místečko v lesíku, ne tak hustém jako včera, ale tak, aby ze silnice na nás nebylo vidět.