Na návštěvě v Unhošti

Do města Unhoště, vzdáleného asi 20 km od centra Prahy a v němž žije 5 tisíc obyvatel, jsme přijeli chvilku před půl druhou odpolední. Vilda auto zaparkoval na malém trojúhelníkovém náměstíčku před cukrárnou MIMA a všichni jsme se vhrnuli dovnitř, protože právě sem oni Janinu a Haninu máti vždycky berou na posezení. Po chvilce se Pražáci pro ni vydali do blízkého Domova vozem s tím, že než ji personál připraví, bude to nějakou dobu trvat. Venku za okny cukrárny se zrovna udělalo hezky, a tak jsem se mezitím – noha nenoha, rozhodl pro krátkou procházku středem Unhoště přes jeho tři rynky. Jana naštěstí neprotestovala, a tož jsem vypajdal ven na plochu toho prvního náměstí.

 

V 19.století se nazývalo Jánským či Svatojánským, to po soše našeho nejpopulárnějšího světce. Roku 1946 byl svatý Jan odsunut ke kostelu sv.Petra a Pavla a nahradila jej skulptura „prezidenta osvoboditele“ obklopená malým upraveným parkem. Rynek byl pak přejmenován na náměstí T.G.Masaryka. Moc dlouho si zde „tatíčkova“ socha nepobyla: roku 1953 byla odstraněna a o pár let později dostalo toto veřejné prostranství nový název – náměstí Antonína Zápotockého. Ke svému původnímu názvu se vrátilo až po sametu.

Od šedesátých let - z dob „socrealismu“, zdobí kruhový parčík v jeho středu plastika od sochaře Josefa Klimeše. Předchůdcem byla podobná, jenže menší bronzová socha „Zamilovaná dvojice“, vystavovaná v Československém pavilonu na výstavě EXPO 1958 v Bruselu, za níž dostal autor ocenění. Později sousoší přetvořil do jiných rozměrů a kamenné podoby na zakázku pro MNV Unhošť. Ten ji nechal roku 1960 umístit před budovu školy, ale protože doba nepřála něze a romantice, stalo se ze „Zamilované dvojice“ sousoší „Každý má právo na vzdělání.“

 

V jižním cípu náměstí naproti sobě stojí dvě budovy ZŠ. Severní straně rynku vévodí vizuálně zajímavý patrový objekt, v jehož interiéru je umístěno Unhošťské Pekařství – Cafe. Přestože byla sobota, měli otevřeno. A tak jsem ze zvědavosti nakoukl dovnitř a zjistil, že se v první místnosti nachází obchod s vyhlášeným pečivem a ta druhá slouží jako kavárna – cukrárna. Další cukrárnou je na západní straně náměstí již zmíněná MIMA s nabídkou kávy, zákusků, dortů, párků v rohlíku, chlebíčků, točené zmrzliny a domácí limonády, jen láhvové pivo tu bohužel žádné nevedou. (Z naší následné zkušenosti bylo posezení v útulné cukrárně velmi příjemné, navíc s milou dívčí obsluhou.)

 

 

Z rynku jsem kratičkou třídou Dr.Beneše zamířil k hlavnímu unhošťskému náměstí a cestou se na chvilku zastavil před atraktivním, leč poněkud omšelým domem s opadanou červenou omítkou. Tento patrový objekt býval starou radnicí a dnes je sídlem Městského muzea.

Místní konšelé si na tomto místě zbudovali místo pro správu Unhoště již před koncem 15.století. Patrová radnice krytá šindelovou střechou vydrželo jen do období třicetileté války, kdy bylo poničena. Přestavba v novorenesančním stylu byla dokončena LP 1843. Na původně plánovanou radniční novostavbu obec neměla peníze, a tak se musela spokojit s úpravou té stávající, při němž stavební dozor vykonával Pražan Vincenc Bubeníček. Ještě před koncem 19.století byla mansardová střecha stržena a dalších úprav se sídlo radních dočkalo 1909, kdy její průčelí a fasádu pozměnil unhošťský zednický mistr Vilém Ptačinský.V přízemí se kromě bytu pro správce objektu a jeho rodiny nacházela i šatlava.

 

Do roku 1912 bylo přízemí sídlem městské spořitelny, poté jedna z místností uvolněna pro sbírky muzea. Roku 1953 se všechny úřady spolu s archívem přestěhovaly do nynější nové radnice, bývalého sídla okresního soudu. Stará pak nějakou dobu využívána jako městská knihovna a policejní stanice a roku 1982 se sem přestěhovaly sbírky muzea, které jsou tu k vidění dodnes.

 

Oficiálně se jedná o Melicharovo vlastivědné muzeum. Jeho název sice připomíná jméno jednoho z bájných králů, kteří se do Betléma přišli poklonit právě narozenému Ježíškovi, ale tenhle Melichar se křestním jménem jmenoval František a byl místním učitelem. Navíc nadšeným sběratelem, který při cestách do okolních obcí shromáždil velké množství starodávných předmětů, jež pak byly k vidění v roce 1895 na slavné „Národopisné výstavě českoslovanské“ v Praze. Po skončení akce uložil část navrácené sbírky ve škole. Roku 1912 se pro ně uvolnila místnost v přízemí radnice a tím vlastně došlo k založení místního muzea. Prvním jeho správcem se stal učitel Melichar. Přes válku a po ní byly sbírky umístěny v jiných objektech a jejich správcem byl až téměř do konce osmdesátých let Václav Šefčík. Poté sbírkám hrozil přesun do muzea v Kladně, město ale pro ně naštěstí uvolnilo objekt staré radnice a v roce 1986 došlo ke slavnostnímu otevření muzea. Sbírky tvoří archeologické nálezy z města a okolí, dále předměty, nářadí, nástroje a dokumenty vztahující se k historii města, místních cechů, řemeslníků a mnoho dalšího.

Vlastivědná expozice nacházející se v patře je v současnosti kvůli opravám uzavřena, v přízemí je možno navštívit Infocentrum či výstavní prostory.

 

 

V podstatě stačilo učinit jen pár kroků dál a já se ocitl na okraji Václavského náměstí, jemuž na severní straně dominovala nejstarší unhošťská památka – kostel sv.Petra a Pavla.

Jedná se o jednolodní orientovaný chrám s vysokou věží, jehož hlavní vchod je obrácen směrem k rynku. Před ním se rozkládá parčík s barokními sochami sv.Václava a sv.Jana Nepomuckého, severně od něj stojí patrová fara, upravená v klasicistním stylu ve„století páry.“

 

Gotický kostel s presbytářem v těchto místech stával již před rokem 1250. LP 1329 jej král Jan Lucemburský daroval rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou, který byl jediným mužským řeholním řádem v Čechách, jenž založila žena – v tomto případě Anežka Přemyslovna... a stalo se tak roku 1233. Za husitského povstání křížovníci z Unhoště odešli a byli na faře vystřídaní kališnickými faráři, kteří zde setrvali až do bitvy na Bílé hoře. Za třicetileté války byl kostel vydrancován nejen Švédy, ale i císařskými vojsky. Oprava kostela uskutečněna až po válce, interiér lodi obohacen o nový malovaný strop a stěny ozdobeny znaky císařství, města a místních cechů. Zároveň obnovena katolická duchovní správa a na faru se vrátili kněží z řádu křižovníků s červenou hvězdou. Posledními většími opravami prošel sakrální objekt mezi léty 1971 - 1972.

 

Původní chrám byl bez věže, ta k němu přistavěna až v roce 1657. Dosahuje výše 42.5 m a má čtyři patra a úplně nahoře byl v době vzniku zbudován ochoz se světničkou pro hlásného. Ten měl za úkol střežit město, hlásit případné požáry, pohyb vojsk či loupeživých band, kteroužto činnost zde vybraní maníci vykonávali až do druhé poloviny 19.století.

V přízemí věže se nachází sakristie. První zvony byly pro válečné účely zabaveny v I.světové válce, další zrekvírovány v té následující a 6 nových zvonů do věže zvonice zavěšeno až mezi léty 1973 - 76. Po vysvěcení dostaly jména sv.Petr, sv.Pavel, sv.Anežka Česká, Panna Maria, sv.Josef a sv.František Xaverský. Všechny je postupně odlil zbraslavský mistr zvonař Rudolf Manoušek.

 

Na začátku 18. století (1715) prošel kostel barokní přestavbou. Chrám byl prodloužen o kůr a západní barokní štít, kněžiště znovu sklenuto a na střeše lodi vyrostla nová věžička sanktusníku. Věž zvonice zpevněna opěráky a presbytář s lodí výškově sjednoceny.

 

Interiér kostela byl bohužel nepřístupný, a tak jsem si jeho podobu mohl představit jen z informací na netu:

 

Nynější hlavní oltář je novorenesanční, z roku 1892 a pochází z dílny sychrovského řezbáře Petra Buška. Ve stejném roce dokončen i velký obraz sv.Petra a Pavla jej zdobící, jehož autorem se stal pražský malíř Emanuel Dítě.

Kazatelna, křtitelnice a varhany byly zrobeny v polovině 18.století. Na hodnotnou křtitelnici byl jako materiál použit červený pískovec a barokní kazatelna byla přizdobena andílky ze zrušených oltářů. Hudební klávesový nástroj zhotovil pražský varhaník Jan Ferdinand Schwabel. Obrazy křížové cesty namaloval Karel Stráník a kostelní lavice pocházejí z 19.století. V dlažbě chrámové lodi se nachází vchod do krypty a čtyři náhrobní kameny.

 

 

Od kostela jsem se znovu vrátil na plochu Václavského náměstí, které je tří unhošťských rynků tím nejhezčím. Má podobu lichoběžníka a jeho plocha je částečně vydlážděná a oživena několika stromy a květinovými truhlíky. Rynek je ze dvou světových stran ohraničen dvěma frontami bývalých měšťanských stavení, na jižní mu vévodí mohutný patrový objekt městského úřadu – nové radnice, která dříve bývala okresním soudem.

Tím nejkrásnějším stavením je tady ale nárožní dům nahoře u cesty, v němž dnes sídlí pobočka věhlasné kladenské cukrárny Dolce Vita, (ta má pobočku dokonce i na Václavském náměstí v Praze.) Tady v Unhošti nabízí pěkné posezení v interiéru i na venkovní zahrádce a k dostání jsou kromě zákusků a dortů i jednohubky, chlebíčky a slané dobrůtky.

V západní řadě domů možno navštívit dvě pohostinná zařízení – restauraci Obecnici s českou kuchyní a Restauraci Square, která je zaměřena na kuchyni americkou a v níž jsou hostům nabízeny hlavně hamburgery a steaky. Dále pak domácá pizza, lívance... ale hladový odtud neodejde ani vegetarián.

 

 

Po obhlídce rynku jsem se vydal okolo kostela a fary k blízkému hřbitovu. Ten prapůvodní se rozprostíral okolo kostela sv.Petra a Pavla, ale zákonem vydaným císařem Josefem II. roku 1784 se na něm přestalo pohřbívat a posléze byl zrušen. Kromě něj byl ale v Unhošti další hřbitov, založený již v 16.století, a který se stal hlavním městským žalovem. Nachází se na Lidické ulici, má půdorys obdélníka a je kol dokola ohrazen kamennou zdí.

V jeho severní části stojí kaple sv.Barbory z roku 1703. Na její stavbu bylo částečně použito zdivo staré zvonice ze 14.století, která se neubránila pohromám třicetileté války a byla vypálena. Je menší obdélnou stavbou se sedlovou střechou, pokrytou dnes tzv. „bonským“ šindelem, nad nějž vystupuje věžička sanktusníku.V interiéru jsou cenné fresky ze začátku 18.století.

 

Plochu hřbitova protínají čtyři cesty, jež se pravoúhle křižují. Na žalově se nacházejí cenné litinové i kamenné náhrobky a v blízkosti sakrální stavbičky je umístěn soubor hodnotných litinových křížů. Pohřbeny zde byly mnohé významné osobnosti: jen tak namátkou např. Zdeněk Hofbauer – ředitel Činohry Národního divadla v Praze, skladatel a virtuos na vilocello Božďa Kukla, písničkář a spolupracovník skladatele Fr.Kmocha Toník Černý a bratr věhlasného národního buditele P.Jan Jungmann.

 

 

Od žalova jsem se vrátil zpět na Masarykovo náměstí a po chvíli přišel ke třetímu unhoštskému veřejnému prostranství, Tyršovu, které to „klasické“ náměstí příliš nepřipomíná.

Nese jméno po zakladateli Sokola, má podobu trojúhelníka a jeho vnitřní plochu vyplňuje parčík. V něm je umístěn kvádrovitý pomník s pamětní deskou vzdávající hold bojovníkům proti fašismu. Parčík je ze tří stran obklopen rodinnou zástavbou.

Na jižní straně pod parkem se nachází parkoviště a za ním přes cestu náměstí dominuje velká budova Domova se zvláštním režimem a dalšími službami, který provozuje Centrin.CZ.s.r.o. … a v němž našla důstojný příbytek k dožití bývalá uherskohradišťská paní učitelka, Janina a Hanina maminka, a moje tchýně.

 

Z nároží rynku u Křivoklátské ulice vystupuje stavení s pěkným barokním štítem. Další zajímavý přízemní dům (tentokrát se secesní fasádou) se nacházel na východním okraji rynku pod silnicí. V jeho zahradě mne zaujala novodobá plastika. Na vysokém podstavci byla totiž zakončena ohromnou lesknoucí se koulí, jenže ta „věštecká křišťálová“ to asi nebude, na ni byla přece jen trochu moc veliká.

 

 

Pak už jsem se vrátil za ostatními do cukrárny, přivítal se s tchýní a následovalo dlouhé sezení a vyprávění, jak se ona má a jak se jí tady žije. Mne a Vildu zaujala její zmínka o tom, že ráda z oken pozoruje letící „ocelové ptáky“, což samozřejmě nebyla žádná fantasmagorie – ono se letiště Václava Havla odsud nenachází tak daleko. Protože později chtěly sestry s mátí něco důležitého probrat samy, nechtěli jsme je s Vildou rušit a udělali si mezitím autem krátkou vyjížďku k jakési velké fabrice na okraji Kladna. (To je od Unhoště vzdáleno jen asi 8 km). Zvědaví jsme byli především na ty letící „ocelové ptáky“, ale neviděli bohužel ani jednoho, protože lety z letiště byly teď pozdě odpoledne nejspíš omezeny. Navíc nás chytla krátká, ale prudká dešťová přeháňka a po ní se vrátili do cukrárny MIMA.

 

Čas na návštěvu utekl jako voda, Vilda s Hanou museli maminku odvézt nazpět do Domova a poté už jsme se vydali na zpáteční cestu do Prahy. Díky našim Pražákům byla městem podniknuta krátká okružní jízda, bychom viděli Národní divadlo, Karlův most a Hradčana a pod hlavní nádraží dorazili v 18:30. Následovalo loučení a pro mne a pro Janu dlouhá zpáteční cesta tmou do Zlína. Do Otrokovic jsme dorazili ve 22.30, nechtělo se nám čekat na „přepřáhnutí mašin“ a do Zlína vyrazili raději trolejbusem. Při chůzi od vlaku k něm a potom k našemu domovu jsem měl s kolenem už takové problémy, že jsem skoro nemohl chodit... a na druhý dne v neděli to bylo ještě horší.

 

 

Což mne konečně dokopalo k tomu, abych v pondělí zamířil k mé obvodní pro neschopenku a ve středu k chirurgovi. Po rentgenu mi bylo řečeno, že je nutná operace, protože mi na koleni praskla chrupavka a zasunula se po meniskus (proto ty bolesti!). Když jsem se ptal, kdy by to šlo nejdřív, pan doktor mne velmi potěšil, neboť mu vypadl jeden pacient a laporoskopický zákrok by se mohl uskutečnit už za týden. Takže jsem měl vlastně štěstí v neštěstí a na rozdíl od jiných pacientů se na operaci docela těšil...