Na Orlí hnízdo aneb jak jsem opět neviděl Alpy 3 (Burghausen, Seibersdorf, St. Pölten)

Naším hlavním cílem na burghausenském Městském náměstí (Stadtplatz) byl sice hlavně farní kostel sv. Jakuba, ale i tak jsme si nemohli nepovšimnout spousty krásných a zdobných paláců a domů, jejichž podobu určovaly renesance, baroko a rokoko. Ty pak ještě doplňovaly hodně moderní skulptury. Vzhledem k tomu, že z nebes začala brzy opět padat voda, přestali jsme rychle okukovat barevná průčelí a prchli raději do chrámového interiéru. Svatý Jakub je největším kostelem v Burghausenu a na první pohled zaujme zejména jeho 79 metrů vysoká věž. Stavba tohoto – původně románského – kostela byla zahájena v roce 1140 a definitivně skončila teprve rokem 1851. Mobiliář je převážně neogotický a najdeme zde také množství zajímavých náhrobníků, většinou pocházejících z období renesance a baroka.

Déšť venku stále sílil a tak nebylo divu, že se kostel začal rychle zaplňovat všemi, kteří nechtěli zbytečně venku vlhnout a nenašli si jako úkryt vhodnou hospodu. Bylo jasné, že počasí se hned tak nezlepší, a proto jsem naši skupinku znovu vyhnal do ulic … naštěstí právě ve chvíli, kdy déšť přece jen trošku polevil. A cestu jsem vybral opravdu dobře, protože jsme si alespoň prošli zdejší ulici Slávy, která vzdává tabulkami v dlažbě hold největším světovým velikánům jazzové hudby. V Burghausenu se totiž již od roku 1970 koná každoročně týdenní jazzový festival, na kterém v jeho historii vystoupili např. Ella Fitzgeraldová, Oscar Peterson, Chick Corea, Buddy Rich nebo Dave Brubeck. Po několika minutách jsme byli u auta a za pár dalších jsme už seděli v hospodě našeho penzionu v Seibersdorfu.  S pocitem, že celý sváteční den (pátek 6.7.2018) nakonec zdaleka nedopadl tak zle, jak začal (i když žádná hitparáda to, samozřejmě, nebyla), jsme všichni pojedli, pivečka něco málo popili a potom se přesunuli na náš pokoj, kde následně proběhl menší večerní dýchánek.

Nastala sobota 7.7.2018 a my se pomalu hotovili k odjezdu. To, že se počasí jako mávnutím kouzelného proutku změnilo na krásné nebo alespoň více než přijatelné, jistě nemusím ani dodávat. Odnesli jsme věci do auta, zaplatili za ubytování, rozloučili se s majiteli penzionu a vyrazili. Ještě předtím než jsme vesnici definitivně opustili, zastavili jsme se na chvíli u zdejšího hřbitovního kostela sv. Jakuba Většího. Tato sakrální památka byla původně pozdně gotickou stavbou z II. poloviny 15. století, ale dnes je zde zřejmě nejstarší částí pestře polychromovaný portál, na kterém je datace rokem 1642. Jedná se však zřejmě o portál z období vzniku kostela.

Potom jsme již opustili Německo a ocitli se opěr na území Rakouska. Tady jsem měl od počátku naplánovanou jedinou zastávku, a to v dolnorakouském městě Sankt Pölten. Sem jsem se chtěl podívat už dlouho, protože v tomto více než padesátitisícovém městě je toho k vidění více než dost. Času bylo ale málo, tak jsme se hned vydali ke zdejší katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Tento Dóm býval kostelem augustiniánského opatství, založen byl ovšem již v 8. století, tehdy ovšem jako benediktinský. Dnešní kostel je většinou označován jako románská stavba v barokním hávu. Vznikl – coby trojlodní – někdy kolem roku 1150, ale několikrát vyhořel, takže jeho současná podoba pochází z přestavby po velkém požáru v roce 1621. Na barokním interiéru má velkou zásluhu zejména Jakob Prandtauer, Joseph Munggenast a Bartolomeo Altomonte, stropní fresky vytvořil většinově Thomas Friedrich Gedon.

Před klášterní katedrálou se nachází náměstí Domplatz, na kterém probíhají pravidelné trhy. Pro nás, lehce morbidní, bylo ovšem důležitější to, co se nachází mezi vstupem do katedrály a zmíněným tržištěm, V tomto prostoru je totiž odkrytý starý hřbitov a na zemi se „volně povalují“ mnohé kostry (od zahájení vykopávek v roce 2010 jich zde prý už nalezli téměř 13.000). Musím přiznat, že mé slepé oko si této atrakce vůbec nepovšimlo, ale naštěstí kostry objevila Martina, která mě na ně upozornila. A k dispozici jsme dokonce měli i vyhlídkovou plošinu, z které jsou kromě koster vidět také základy románských sakrálních staveb z přelomu 11. a 12. století nebo fragmenty sídla z přelomu 7. a 8. století.

Na návštěvu Diecézního muzea nebyl čas a modernistické stavby nám přišly nějaké omšelé, takže jsme se pak už vydali na závěrečnou etapu cesty domů. Obloha stále modrala, teplota stoupala a my – bohužel jen přes okno auta – viděli několik pozoruhodných rakouských hradů, které by jistě také stály za návštěvu. Že se blíží naše domovina, jsme pak poznali velmi rychle. Již něklik kilometrů před hranicemi u Mikulova se totiž vytvořila kolona aut, kterou – jak jsme později zjistili – vytvořila oprava komunikace na Dolnomlýnských nádržích (tuším, že celé prázdniny tam byla situace stejná). Nějakých 10 km jsme tak jeli přes hodinu a zdržení nás pak ještě čekalo u Vyškova i Prostějova. I tak jsme domů dorazili ve velmi dobrém čase a před námi ještě byla celá volná neděle … 

Na závěr ještě jedna poznámka: Celá tato akce potvrdila známé a dlouhodobé trauma veškerých cestovatelských aktivit. Pokud člověk někam dojede, většinou se těší na to, že si odškrtne jednu položku na seznamu míst navštívených. Bohužel však mnohem častěji naopak dochází k rozšíření soupisu míst,kam je bezpodmínečně nutno se ještě vrátit. V případě mé osoby, Hallstattu a Burghausenu to tak platí zcela beze zbytku …