Na rozhlednu Miloňová a ke Karlovskému jezeru

Druhý týden v červnu nastalo tak fantastické slunečné počasí, že jsem to psychicky nevydržel a nahlásil si na pátek dovolenou. Samozřejmě ne na povalování někde u vody, ale na výšlap směřující již do „pořádných“ hor. Tentokrát se má očiska na mapách.cz zaměřila na oblast Velkých Karlovic, no a protože jsem si moc přál omrknout novou rozhlednu na Miloňové a potom se projít hřebenem „Vsackých Beskyd“ od Benešek až na Soláň, nebylo co řešit.

 

Brzký ranní bus mne dopravil ze Zlína do Vsetína, kde mi po chvilce navazoval spoj až do údolí Leskové ve Velkých Karlovicích. Abych mohl okolní krajinu lépe sledovat, usadil jsem se vpředu vedle řidiče, což byla totální kravina, neboť mi tam po celou cestu svítilo slunce do očí. Náš bus totiž směřoval více jak 25 km dlouhou dolinou Vsetínské Bečvy stále k východu.

I tak jsem ale úzkou štěrbinou mezi přimhouřenými zraky zaregistroval spoustu zajímavostí: např.bývalé rozpadající se fojtství (jež nikdo neopravuje) u Halenkova, zajímavé centrum městyse Nový Hrozenkov, vodní nádrž s přizviskem „Valašský Balaton“ za Hrozenkovem… a spoustu dalšího.

 

Pak už bus projížděl roztahanými Velkými Karlovicemi a já učinil „výsadek“ na zastávce busu Leskové, Razula, kde jsem předtím ještě nikdy nebyl. A vzápětí nestačil valit oční bulvy na to, co se tu všude kolem mne nacházelo: krom množství všelikých zde stojících penzionů, dřevěnic, kapličky, hotelů a restaurací to byla okolní kopčiska zarostlá hvozdy, o něž si kusadla rozežraného kůrovce ještě ani neškrtla a hlavní devízou lokality byl křišťálově čistý horský vzduch.

 

Však jsem si taky musel u krytého mostku přes potok (byla to Vsetínská Bečva) hned zapálit, aby se mnou ten nadbytek kyslíku nešlehnul o zem!

 

Při tom mozek podumal, kterou trasu (celkem ze dvou) si k dosažení rozhledny na Miloňové zvolit. Obě vedou nejprve asi kilometr údolím Velké Hanzlůvky, pak se ve svahu stáčejí do protisměru, vracejí se nad Leskové na výhledovou lučinu k vysílači nad Spa Hotelem Lanterna a tady se dělí. Zelený okruh pokračuje rovno hore hřebenem k rozhledně a je celkově kratší. Ten červený (na mapách fialový) k ní vede sice oklikou, ale jelikož mi před rokem na záda přibyl už šestý křížek, vybral jsem si tuto téměř o polovinu delší, zato ale mnohem pohodlnější trasu.

 

Pokračovala převážně mírným stoupáním po obvodových srázech Miloňové a při pohledu na okolní skvostný hvozd, nenarušený jako mnohde jinde velkoplošným kácením, se moje dušička tetelila radostí. Tolik lesní krásy jsem neviděl už ani nepamatuju… a aby toho nebylo málo, dostalo se mi o kus výš z okraje paseky i pěkné vyhlídky na protější Javorníky.

Pár stovek metrů před posledním rozcestím a závěrečným stoupáním k rozhledně jsem na hřebínku u asfaltové silničky minul maličké lesní odpočívadlo.Tvořila jej dřevěná lavička a vedlejší kmen stromu zdobila namísto tradičního svatého obrázku reliéfní plastika světice, vyvolávající svým provedením ducha gotiky. Opravdu prosté, ale velmi působivé dílko.

 

Kousek dál jsem od silničky odbočil na lesní cestu vpravo, která se vyhoupla na hřeben a až do poslední chvíle stále mírně stoupala lesem. A pak už se přede mnou objevila vrcholová paseka, z níž se k nebi tyčila dřevěná výhledová konstrukce, dokonale souznící s okolní dosud neporušenou přírodou. Ano - právě tak a nejinak si člověk představuje opravdickou lesní krásku, chtělo se mi při pohledu na ni říct… a navíc jsem byl u ní (což se mi zdálo naprosto neuvěřitelné) – úplně sám!

 

Na rozdíl od mnoha jiných výhledoven má tato své opodstatnění, neboť by bez ní ze zalesněného temena 846 m vysokého kopce Miloňová poutník skrze stromy neviděl vůbec nic. A to by byla veliká škoda, jak jsem vzápětí, když jsem odhodil batoh a vyšplhal nahoru, zjistil.

 

Rozhledna je volně přístupná a provozuje ji obec Velké Karlovice. Výstavbu hradily Lesy ČR z financí programu 2020 a přišla na 1 200 000 korun. Vyprojektoval ji Antonín Závada, architekt z Valašského Meziříčí, který se proslavil již autorstvím Jurkovičovy rozhledny v Rožnově pod Radhoštěm. Výstavbu rozhledny stojící zde od rokub 2012 provedla ostravsko-vítkovická firma RESA. Věž o šestibokém půdorysu je zakončena jehlancovitou šindelovou střechou. Stojí na základové železobetonové desce a hlavní nosné sloupy tvoří smrková kulatina. Na stavbu bylo užito 35 čtverečných metrů speciálně impregnovaného bukového a smrkového dřeva. To aby vydrželo rozmary zdejšího drsného počasí.

 

Věž je vysoká 24 m a na vyhlídkovou plošinu ve výši 17 metrů jsem musel vystoupat po 77 schodech. (Já je ale samozřejmě nepočítal!) Stoupání usnadnily rytmicky se střídající odpočinkové plošiny a z té nejhořejší vyhlídkové se mým zrakům otevřel úžasný panoramatický výhled na údolí horního toku Vsetínské Bečvy. A na bezpočet kopečků a hřebínků klesajících do doliny z mohutného a dlouhého hřebene Javorníků (část viděného pohoří již patřila sousednímu Slovensku) a na straně půlnoční pak na hřeben Vsackých Beskyd, jemuž dominovala hora velmi zajímavého tvaru - 1014 metrů vysoká hora Vysoká, nejvyšší to kóta Vsetínských vrchů.

 

Jedinou vadou na kráse byl odpadky přetékající igelitový vak u turistického přístřešku pod rozhlednou (zasloužil by si častější odvoz) a při sestupu od rozhledny po zeleném významovém okružním značení část trasy přeložená původně z lesní cesty procházející okolo krásné dřevěničky (nyní soukromý pozemek!) na okraj paseky.

 

Já se vlastně majiteli stavení ani nedivil – bohužel ne všichni turisté jsou ti slušní... a zřejmě mu už došla trpělivost!

 

Po sestupu na hřeben oddělující dolinu Velké Hanzlůvky od údolí Miloňové jsem procházel nejprve lesem a poté vyšel na krásnou horskou lučinu s mini osadou, za níž se na obzoru zdvihal impozantní kužel Vysoké. Na hřebínku se poblíž chalup vypínalo krásné novodobé dřevěné sakrální stavení – kaplička za Miloňovou.

 

Byla vystavěna roku 1928 Michalem Jurečkou a Pavlem Tomkem v typickém valašském stylu. Visel v ní pětadvacetikilový zvon odkoupený od velkokarlovického kostela, ale za druhé světové války byl Němci zabaven a použit pro válečné účely. Nový zvon do kapličky přibyl LP 1962 a byl sem převezen z kaple stojící na rozcestí Podťaté.

Stejně jako v ostatních zvonicích na Velkokarlovicku, i zdejší zvon ohlašoval různé církevní svátky či svatby i úmrtí pasekářů. Vyzváněl ale také na požární poplach, když někde v okolí hořelo, kteroužto povinnost na podobných sakrálních stavbách zavedla Marie Terezie od roku 1751, kdy vydala tzv. ohňový patent.

 

Miloňovská kaplička byla zasvěcena sv.Cyrilu a Metodějovi, ale jejich obrazy (spolu s podobiznou Panny Marie) byly zničeny neznámými vandaly. Manželé Jurečkovi se postarali o rekonstrukci a kaplička byla začátkem července 2012 znovu vysvěcena. Od téhož roku její interiér zdobí kouzelně naivní portréty obou moravských věrozvěstů.

 

Po obkouknutí jsem po hřebeni pokračoval nejprve po cestě procházející mezi několika chalupami (na plotě visel lístek s prosbou o KLID!) a pak už narazil na žlutou tur.trasu, která se sem vyšplhala z doliny Miloňová.

Následovala cesta přes několik malebných luk s dalšími usedlostmi a závěrečné stoupání okolo vrchu Polana (881 m) k rozcestníku na hlavním hřebeni, kterým procházela červená tur.magistrála a kde jsem se rázem ocitl víc jak 900 m nad hladinou toho nejbližšího moře.

 

Za rozcestím cesta mírně vystoupala na okraj rozlehlé louky táhnoucí se pod zalesněným vrcholem hřebene, kde mé oči potěšila silueta krásné roubenky. O něco dál se mi díky prudce klesajícím jižním svahům planiny otevřely úžasné výhledy na protější nejvyšší část hřebene Javorníků. Byly odsud dobře pozorovatelné sjezdovky na Kasárnách a také vrcholy Velkého Javorníku (1072 m), Stratence (1055 m) a Malého Javorníku (1019 m).

Ta malá věžička, vykukující při pohledu do údolí Vsetínské Bečvy ze zalesněného hřbetu (846) hluboko pode mnou, patřila dřevěné rozhledně Miloňová.

 

Bohužel se zrovna tady začal Oskar schovávat za mraky a zůstal za nimi ukryt po celou délku mého putování hřebenovou trasou. Ta vedla nejprve nad pasekářskou osadou Benešky, z níž jsem ve svahu viděl trčet střechy tří chalup – bohužel už ne ty původní kryté šindelem, ale plechové.

I přes absenci slunce se odtud otvíral čarokrásný výhled na hlubokou dolinu Vsetínské Bečvy a na protější obzor, který celičký vyplňoval mohutný masív hlavního hřebene Javorníků.

 

Pak jsem dorazil k rozcestníku na Beneškách, kde je turistům k dispozici dřevěný přístřešek s posezením a mapou. A také Informační tabulí, kterou jsem si obzvášť pozorně pročetl.

 

Tyhle hřebenové louky – tzv.“javořiny“ totiž za sebou mají dlouhou pasteveckou historii. Když ve druhé polovině sedmnáctého století zdejší kraj v počtu víc jak hojném osídlili Valaši, vrchnost soustředila pastvu dobytka panského i toho poddanského do ohraničených pastvin, což byly často velice rozsáhlé horské lučiny, jen řídce porostlé stromy. Poněvadž se jednalo převážně o javory, odvinul se od ních název těchto luk.

Vrchnost je prodávala do dědického nájmu. A to hlavně fojtům, dále poddaným, kteří si u pánů „šplhli“ a také větším sedlákům. Tady - na rozhraní katastrů Velkých Karlovic a Horní Bečvy - v místech odedávna nazývaných Benešová či Benešky, se táhl souvislý pás poddanských javořin.

Salašnictví dosáhlo svého vrcholu v osmdesátých letech 18.století, a poté postupně zanikalo, což se ještě urychlilo po polovině následujícího století.

 

Od Benešek to bylo na vrchol Kotlové (869 m) stále po hřebeni okolo dvou kilometrů chůze. Za Beneškami jsem nejprv narazil na další rozsáhlé horské louky s výhledy převážně na pásmo Javorníků. V jednom místě se naskytl pohled i na druhou stranu hřebene a tady se můj zrak mohl potěšit panoramatem nejvyšších beskydských velikánů.

Vlastní temeno Kotlové už bylo bohužel zalesněné a tudíž bez výhledů. Ten jediný a poněkud omezený (opět na Beskydy) se naskytl z okraje jedné paseky.

Pak už cesta z hřebene klesala až do sedla s rozcestníkem Jezerné. Kromě turistických ukazatelů a Infocedule tady hned u cesty rostl bizarní strom a naproti ve svahu pod lesem se nacházela velká dřevěná chalupa, nabízející svým „Valašským okénkem na Kotlové“ občerstvení pocestným.

 

(Já se tu bohužel ocitl ve chvíli, kdy se stavení až v základech otřásalo veselým rykem a jásotem dětí, soutěžící na louce pod dohledem učitelů v jakýchsi hrách, a a tak jsem průzkum „okénka“ oželel.)

 

Kvůli slunci schovávajícímu se i nadále v mracích jsem flexibilně rozhodl, že si další pochod na Soláň nechám na jindy a zamířil po po žluté značce k jihu - ke Karlovskému jezeru. Cesta nejprve vedla zalesněným hřebenem, a pak se přímo dolů do doliny Jezerného spustila tak prudkým kamenitým svahem, že připomínal sešup z nefalšované střechy!

No – dal jsem svým kolenům při tom nejméně třičtvrti kilometru dlouhém sestupu pořádně zabrat… a když jsem se konečně dostal na rovinu se silničkou u jezera, spodní končetiny se mi nějakou dobu ještě řádně klepaly!

 

Jediným pozitivem bylo naplno zářící slunce, které se po předešlé chrupce opět vrátilo na oblohu.

 

Pak už jsem došel k severnímu břehu jezera.

 

Prý se má jednat o tajemné místo, ale ve slunečném odpoledni se bohužel jeho mystika kamsi vytratila. Zůstal „jen“ výhled na poměrně rozsáhlou vodní plochu obklopenou strmými zalesněnými svahy. Kouzlu přírodní nedotčenosti rovněž - na stupnici od jednotky do desítky - nejméně tři numerka ubírala dvě stavení, zrcadlící se ve vodách na jižním konci jezera. Ale na druhé straně – pokud by si je člověk odmyslel a ocitnul se zde za mnohem nepřívětivějšího počasí, tak by se pocit romantiky a tajemna určitě dostavil.

 

O vzniku Karlovského jezera jedna z legend tvrdí, že si jej postavili - jakožto zdroj vody pro svůj mlýn u Radhoště – čerti. Za důkaz mají sloužit velké balvany rozhozené v okolí jezera, jejichž povrch je poznamenán drápanci rarachů. A také název hory Čertův mlýn, která je se svými 1206 metry nejvyšší kótou Zlínského kraje.

Kouzlu jezera propadl i známý spisovatel Karel Jaromír Erben a své dojmy umocnil v pohádce. V ní vyjádřil domněnku, že pod zdejší vodní hladinou žili draci. Z něj je s pomocí místního chalupníka ven vylákal čaroděj. Pánové je pak prodali řezníkovi na maso a oba zbohatli.

Dnes už tady prý žádní draci nejsou (dokonce ani ten vodník ne!) a jezerní vody obývají pouze ryby, žáby, škeble, perlorodky a raci. Těmi jsou tu ale zvláštní mutanti, kteří vznikli křížením raka bahenního a říčního.

 

Když si odmyslíme báje a pověsti a přečteme si vyjádření „hlav pomazaných“ - vědců, dozvíme se že tohle závalové jezero vzniklo někdy v šestnáctém anebo sedmnáctém století naprosto přirozenou cestou. A to mohutným sesuvem půdy a kamení. Kdy se tomu přesně stalo, nikdo neví, neboť při osídlování Velkých Karlovic se tady první Valašiska objevila až v roce 1714… a když jejich očiska poprvé „zrentgenovala“ tajemné jezero, obklopoval jeho vodní hladinu ještě původní karpatský prales.

Jezero je napájeno Jezerním potokem a několika bezejmennými vodotečmi. Vodní plocha dosahuje délky 220 m a největší jeho šířka je až 90 metrů. Na jižní straně je v blízkosti hráze a kamenného přepadu záliv široký jen 25 metrů. Na severní straně přechází vodní plocha do mokřadu s bujným rákosím.

 

Žlutá značka odtud pokračovala do asi hodinku pěší chůze vzdáleného centra Velkých Karlovic a jen o kousíček dál byla vlevo u cesty vidět skalnatá zmola (rokle), kudy v kaskádkách odtékala voda z jezera. Velkou serpentinou jsem lesem klesl na lučiny už u rovinatějšího toku potoka, kde silnici začalo lemovat řídké osídlení osady Jezerné. Bylo tvořeno rodinnými domy, chalupami a chatami a to vše bylo vystavěno vesměs v tradičním valašském stylu.

Viděl jsem i upoutávku na Galerii dřevěných soch umístěných v chalupě za potokem a minul stylovou dřevěnou Hospůdku v Jezerném, jenže ta byla v raném pátečním popoledni bohužel ještě zavřená.

V centru osady u hlavní silnice právě probíhala výstavba dalšího stylového objektu – pravděpodobně penzionu s restaurací a pod rozestavěnou budovou stála klasická valašská roubenka.

 

Od rozcestí vedl do asi 2 km vzdálených Velkých Karlovic souběžně se silnicí široký chodník, sloužící i jako cyklostezka. Po ujítí asi 700 m jsem přišel pod kapličku Sv.Trojice, k níž vedlo strmé schodiště a kterou nechal vystavět v roce 1873 Karel Paigr.

 

Od kaple mi stačilo po chodníku odťapkat dalších 700 metrů (ale už po druhé straně silnice) a já se ocitl u malého židovského hřbitova z roku1887. Mezi několika desítkami náhrobků byl památný hlavně ten, pod nímž jsou uloženy ostatky někdejšího velkokarlovického starosty a zakladatele skláren – Salomona Reicha. Kromě místních jsou tady pohřbeni i Židé, pocházející z 20 km vzdálené obce Hovězí. Posledním zde pohřbeným byl roku 1938 Alois Weis. Součástí hřbitova bývala márnice, ale ta lehla popelem za druhé světové války, kdy ji zapálili němečtí okupanti.

Od roku 2000 začala probíhat celková rekonstrukce hřbitova a byly sem převezeny také náhrobky ze zrušeného židovského hřbitova v Rožnově pod Radhoštěm.

Po prohlídce žalova už to bylo do středu Velkých Karlovic jen kousek. Původně jsem myslel, že se stavím v Restauraci u Muzea ještě na malé pivko, ale když jsem zjistil, že mi bus na Vsetín jede už za 12 minut, nechal jsem si raději zajít chuť...