Na sněžnicích přes Štrbské pleso … a nejen to

Miluju hory. S tím se prostě nedá nic dělat. V létě se po nich, s výjimkou ledovcových partií velehor, chodí pohodově i bez speciálního vybavení. Problém je ale v zimě.

Nejsem žádný velký lyžař, na sjezdovce jsem stál naposledy někdy v minulém tisíciletí a na běžkách toho taky moc nenavyvádím. Takže i v zimě dávám raději přednost klasickému pěšímu pohybu. Potíž nastává, když napadne víc sněhu a hory přikryjí závěje. Chůze v takovém terénu je dost obtížná, to všichni známe. Poslední kapkou byl loňský výšlap s kolegou do Lužických hor, kdy jsem se bořil až po pás a chvílemi to vypadalo, že pod sněhem zmizím úplně.

A tak jsem nadšeně uvítal nápad mého kamaráda a nejčastějšího souputníka Mirka, že by nebylo od věci zakoupit pro zimní čundry sněžnice. Lehce jsme projeli net a nakonec našli výrobek, který vyhovoval našim představám i finančním očekáváním a navíc na něj byly příznivé recenze. Dodavatel nám zboží doručil promptně, nicméně až na konci loňské zimy, takže už jsme je nevyužili. O to víc jsme se těšili, jak se na nich vyřádíme letos. Na sníh se ale čekalo poměrně dlouho i na horách, a tak moje sněžnice měly nakonec premiéru až v polovině zimy a navíc na Slovensku – ve Vysokých Tatrách.

Vyrazil jsem totiž na pár dní na Štrbské pleso a kromě běžek jsem si přibalil i dosud nepoužité „bambusky“, jak jim někdy přezdívám. Kdo to pod Soliskem zná, ví, že tam jsou skvělé závodní běžecké tratě, kterých jsem si náležitě užil první den. Následujícího jitra se udělalo nádherné počasí, obloha jako vymetená, 14° pod nulou – prostě ideální podmínky. Běžky jsem nechal stát za dveřmi, popadl sněžnice a tradá. Nazul jsem je na břehu jezera a dopřál jim parádně stylovou premiéru – přešel jsem na nich přes Štrbské pleso. Ruku na srdce – kdo z Vás může říci, že toto jezero přešel suchou nohou (nebo jakoukoli nohou)?

Byla to nádhera. Na zamrzlé hladině ležel čerstvý prašan, což není pro sněžnice to pravé, ale i tak se šlo moc hezky. Krásné výhledy na Tatry přes rovnou zasněženou plochu jsem se snažil zachytit foťákem. Pak jsem dorazil na protější břeh a vyrazil do terénu.

A tam jsem zjistil, jaká to je na sněžnicích dřina – hlavně do kopce! Sněhu bylo opravdu hodně, v průměru 120cm, a byl to pěkně „natřesený“ prašánek. Takže sem se do něj bořil jako blázen a za chvíli jsem byl zpocený, až nevím kde. Ale úžasnou odměnou mi byla hned první „vyhlídková terasa“, na kterou bych se jinak, než na sněžnicích, rozhodně nedostal. Otevřel se mi z ní tak úchvatný výhled na Nízké Tatry od Královy hole až po Ďumbier a Chopok, že se z toho tajil dech.

A šel jsem dál, přebrodil jsem nejhorší závěje celého dne a vydrápal se na další vyhlídku, tentokrát na zasněžené štíty Západních Tater. Ani se mi odtamtud nechtělo … Zima mi totiž vůbec nebyla, právě naopak, zahřál jsem se výstupem mnohem lépe, než potom odpoledne v kolibě tratranským čajem – což teda ale taky nebylo špatné.

Pak jsem pokračoval po úbočí Soliska, vyhnul se běžeckým tratím a zamířil k Mlynické dolině. Trochu mě zaskočilo, že turistická cesta je dobře vyšlápnutá, ale pak mi došlo, že tudy proudí vycházkoví chodci i skialpinisté. Takže nahoru jsem zamířil bez sněžnic, protože v ušlapanám terénu se na nich chodit nedá. Došel jsem až skoro k vodopádu (pod přívalem sněhu bych ho možná ani nenašel), tam jsem se „obul“ a dolů vyrazil hlubokým sněhem. A bylo to zase úžasné a navíc díky tomu, že jsem skoro pořád šel z mírného kopce, i méně namáhavé. Objevil jsem místa tak nádherná, že bych si je nejraději odnesl domů. Závěr byl pak mírně dobrodružný, protože jsem se prodíral neudržovaným lesem, navíc v dost prudkém a členitém terénu. Chvílemi jsem šel nad potokem, čili v závějích, které se valily přes koryto. Občas jsem zapadl hodně hluboko a tahat pak ven ze závěje nohu se sněžnicí byla velká legrace. A když se mi navíc bambuska zasekla pod padlý kmen nebo větev, tak to bylo ještě libovější. Nakonec jsem vždycky vyhrabal, ale kdyby mě přitom někdo sledoval, asi by se smíchy potrhal.

Přišel jsem na hotel úplně zpocený, příjemně unavený, ale hlavně nadšený a lehce přiožralý tatranským čajem. A už jsem spřádal plány, kam vyrazím další den. Nakonec jsem rozhodl pro špacír na Popradské pleso.

Cesta byla opět vyšlapaná a na Popradském plese to k mému překvapení žilo, byť bylo ještě dost brzy dopoledne. Kromě pár chodců, kteří sem zamířili silničkou od nádraží nebo jako já lesem, jsem potkal i sem tam nějakého běžkaře a pár skialpinistů. Hospoda byla k mé radosti otevřená, a tak jsem si dal pivo a vydal se na zpáteční cestu. V sedle pod Triganem jsem nazul sněžnice a závěrečný úsek cca 2 km jsem vyrazil terénem – řídkým lesem nejprve po hřebeni a pak po srázu dolů. A byla to opět paráda, výhled z nádherných zákoutí směrem na Rysy a pak na druhou stranu na Kriváň stál opravdu za to.

Vrátil jsem se opět vrchovatě spokojený. Díky sněžnicím jsem objevil překrásná místa hor, která bych jinak nikdy nemohl objevit – v létě kvůli tomu, že se mimo cesty nesmí (a ochranáři jsou přísní) a v zimě kvůli neprostupným sněhovým závějím. Sněžnice mi tak poskytly fantastické zážitky i příležitost k neobvyklým fotografickým záběrům.

Obávám se, že běžky mi teď budou smutně zapadat prachem a pokud budu v zimě vyrážet do hor, tak zásadně na sněžnicích. Baví mě to fakt moc a navíc to je brutálně vydatný fyzický výkon, který člověka velmi příjemně unaví a naladí na odměnu v podobě dobrého pivka nebo jiné dobrůtky.

Takže kdo ještě sněžnice nemáte, neotálejte!