Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště

Zaměstnanci CHKO Slavkovský les pořádají pro veřejnost řadu tématických výletů, které každoročně vychází v brožurce Pojďte s námi do přírody. Na stránkách http://slavkovskyles.ochranaprirody.cz/pro-navstevniky/ brožurku vydávají i v elektronické podobě. Letos nás zaujala akce, při které se s odborným průvodcem dostaneme na zvláštní povolení do této přírodní rezervace, kde budeme poznávat typickou vegetaci vrchovišť i zdejší vzácné rostliny.

Tato národní přírodní rezervace se rozkládá v bývalém hraničním pásmu mezi zaniklými osadami Rolava a Jelení. Obě osady vznikly v místech, kde se těžil cín.

Jelení bylo založeno v 15. století. V 18. století se těžba začala snižovat a skončila v pol. 19. století, kdy se začal dovážet levný cín ze zámoří. R. 1832 tu byl postaven kostel sv. Antonína Paduánského, který byl v 50. letech 20. století úmyslně podpálen a pak zbourán. Dnes je na jeho místě památník. Když bylo r. 1946 zdejší německé obyvatelstvo odsunuto, úřady neměly zájem o znovu osídlení – obec byla příliš blízko hranic. Silnice však byla udržována, protože zde sídlila pohraniční stráž. Proto tudy mohl od 60. let 20. století vést Závod Míru. V bývalém sídle pohraniční stráže je dnes cyklisty i lyžaři oblíbená restaurace Penzion Jelení. Nedaleko směrem do vnitrozemí zůstaly ještě dva domy. Jeden se mohutně rekonstruuje.

Rolava byla založena asi 6 km jihozápadním směrem, 2 km na sever od Přebuze asi v 1. polovině 17. století. V letech 1826-1827 tam byla postavena kaple Panny Marie Pomocné. Po vystěhování německého obyvatelstva se obec znova neosídlovala, od r. 1951 se její území dostalo do pohraničního pásma a domy byly postupně likvidovány. Zbyly tam jen čtyři, které slouží k rekreaci.

Severně od těchto obcí v nadmořské výšce 880–950 m se rozkládá NPR Rolavská vrchoviště, kde leží různě vysoká vrstva rašeliny. Ta se zde těžila od 19. století až do 2. světové války, kdy se používala jako palivo. V tomto území pramení řeka Rolava a Slatinný potok. Je zde celá spousta malých jezírek, kde roste kriticky ohrožená blatnice bahenní - u nás se už jinde nevyskytuje. V této oblasti byla vybudována vodní nádrž Lícha (dnes Rolavský rybník), který byl zásobárnou vody pro cínový důl, zde se vyskytuje několik druhů vzácných řas. Je to chladná klimatická oblast s průměrnou roční teplotou 4 – 5°C a s ročním úhrnem srážek okolo 1000 mm s typickou vegetací vrchovišť i dalšími vzácnými rostlinami a lišejníky.

Do části této rezervace je běžně vstup zakázán. My díky průvodci jsme měli pro tuto akci udělenou výjimku. I tak tam směl jen omezený počet lidí – i s průvodcem nás bylo 13. Celá procházka měla mít cca 10 km a vede často hodně podmáčeným terénem. Na to jsme byli upozorněni, abychom si vzali tomu odpovídající obuv i oblečení.

Počasí nám moc nepřeje, drobounce mrholí, možná jen padá mlha. Auta necháváme na rozcestí Rolava a vycházíme po červené turistické značce. Cestou se dozvídáme zajímavosti ze zdejší přírody, co kde zajímavého roste a jak to vypadá. Z červené odbočujeme na cyklostezku a pak se noříme příhraničním průsekem do nitra chráněné oblasti. Zatím jsme mokří jen od vysoké trávy, cesta samozřejmě není vysekaná. Sem se už nesmí. Přicházíme na vrchoviště Brumiště, které na mapě není ani znázorněné. Tady začíná to pravé dobrodružství. Po dvou dnech deště je zde hodně vody. Přecházíme přes vrchoviště, snažíme se šlapat spíš na trsy travin, kde to vypadá, že se snad do vody tolik nepropadneme. Většinou se to daří, ale někdy to moc nejde. Je tu však nádherně. Připadáme si jako král Šumavy, jen jsme trošku jinde. I tady jsme upozorňováni na zajímavé rostlinstvo, dokonce se dozvídáme, že existuje dvojí borůvčí. Liší se barvou listů, roste právě jen v takovýchto močálech. Zralé plody jsou také modré, uvnitř jsou však bílé. Jedovaté nejsou, ale po užití většího množství se cítíte prý stejně jako po požití většího množství alkoholu. Na nejnádhernější místo rašeliniště se musí projít klečí. Nikdy by mne nenapadlo, že zde v Krušných horách narazíme na kleč. Ale je to tak, v tomto podmáčeném terénu nic většího neroste. Tady je zem trochu pevnější, není to tolik vodnaté. Není tu však cestička. Statečně se prodíráme hustou klečí, zakopáváme. Dokonce i průvodce si musel cestu označit dlouhými klacky. Po pár metrech se dostáváme na území plné jezírek s masožravkami a dalším nízkým porostem, samozřejmě opět silně podmáčeným. Trochu to zde procházíme a posloucháme další výklad. Je tu nádherně. Pak se klečí vracíme zase zpátky. Pak čvachtáme zase jiným územím, abychom se dostali k prameništi Rolavy. Pokud se nám líbila jezírka, tak tady je to ještě krásnější. Jezírka jsou propojená tenkými potůčky – prameny Rolavy. Mlha nad blaty tomu dodává své kouzlo. Ani se nám nechce odejít. A to jsme skutečně celí mokří a od kleče i špinaví. Nedovedu si však přestavit, že bychom sem vyrazili sami, i kdyby se sem smělo. Nevím, zda bychom tady někde nezapadli a nemuseli zde zůstat už na věky. Takhle jsme však byli nadšeni. Je dobře, že se tam nesmí, obávám se, že příliv turistů by oblasti určitě neprospěl, navíc cesty by musely pro turisty být trochu upravené. A to by už zdaleka nebyla taková krása.

Na závěr jsme ještě kousek popojeli a společně se mohlo jít podívat k vodní nádrži Lícha a k bývalému cínovému dolu Rolava (Sauersack). Tam jsme už několikrát byli, to je veřejně přístupné. Kamarád měl boty celé promočerné a tak jsme společnou prohlídku ukončili. Byla jsem docela ráda, jako ženská jsem ruiny bývalého dolu prolézat nemusela. Navíc z toho nemám dobrý pocit, mám vždy strach, že se někam musím propadnout nebo aspoň někam spadnout. To nejkrásnější jsme si užili a to stačí.
I když tuto oblast nemohu doporučit k běžné návštěvě, tak tvrdím, že celé Krušné hory jsou krásné. Nechají se projít pěšky, projet na kole, v zimě na běžkách, stačí si vzít mapu a vybrat si tu správnou trasu pro sebe. Kdo mapu nemá, je možno ji získat v infocentru v Nejdku. Také jsou volně dostupné v Nových Hamrech na křižovatce v restauraci hotelu Seifert.

Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště na mapě