Náš cíl:Hrad Děvín

Povím vám jednu story! Je k pousmání!Ale pro moji dceru to tehdy bylo k pláči!

Za šera z večera jsme šli na hrad Děvín……húúúúúúúúú, já se tak bála,ani nevíte jak!!!!!!!!Ale nebyla jiná možnost,už bychom ho neviděli!A ještě se mračilo a mrholilo, nikdo tam nebyl, a dost hluboko, poblíž bývalých uranových dolů u Hamru nad jezerem a Ralska a v lese jenom my! Umíte si to představit někdo z vás? Máte taky strach být někde sami hluboko uprostřed lesů? Byli jsme tam tři, já, dcera a náš průvodce a řidič z Českého Dubu! Já viděla všude jen samé stíny! Za každým stromem jsem někoho tušila!To je tak něco pro mě!Už by mě nikdo do lesa a zvlášť na hrad v tuhle dobu nedostal!Ale to snad je manie mojí dcery,neboť to nebylo poprvé,co jsme takhle byly spolu v lese a navečer kvůli hradu.Ona se snad nebojí ničeho! Jen se podívejte na fotky,jaké už bylo šero! Ty dva černé obrysy postav to je dcera s naším průvodcem..

Ale má to nádherný dovětek!To vám musím napsat!

Moje dcera je fanda do focení jako já.A má lepší a kvalitnější fotoaparát.No,už ho nemá, už ho mám já.Darovala mě ho.Je hodná!!!! J To se musí nechat! Ale ona už zas má ještě lepší,dostala ho od snoubence,nyní už manžela.

ALE!!!!!

Jak jsme tak byli na tom hradě, tak ji nestačilo si udělat pár snímků, ještě si musela extra seřídit foťák na další,protože bylo šero,tak aby to líp vyfotila. Ne,ona si jej štelovala a štelovala a to vám byla doba,snad 10 minut a pořád s tím nebyla hotová, a já už byla nervozní ze stále víc houstnoucí tmy a taky,jestli tam na nás někdo nečíhá a za rohem nás nepřepadne . Mám fobii z takových míst. A jak tak na mě vystrkovala tu svoji sedinku, tak jsem si ji zezadu pěkně vyfotila a potichu jsem se uchichtávala , až ji to ukážu,jak bude čubrnět! Konečně s tím seřizováním byla hotová,vyfotila si co potřebovala a šli jsme z hradu zpět.Bylo to ponuré,nikde nikdo,ale pocit jsem měla stále,jako kdyby nás někdo sledoval,a za každým keřem nebo stromem někdo byl. To jsem si oddechla, když jsme vyšly už ven.

Hurá,…. vyšli jsme z lesa,nastartovali auto a odfrčeli do Českého Dubu.Druhý den jsme sbalily věci a autobusem jsme jely s dcerou společně do Liberce. Po cestě jsme se ještě rozkoukávaly krásnou krajinou a nafotili z jedoucího autobusu pár snímků,mezi jinými i v dálce Ještěd, sice malý obrys.Pak jsme si vzájemně ukazovaly snímky,která je má hezčí. „Heč,já mám líp vyfocený Ještěd a mám ho větší!“Říká dcera.No bodejť by neměla větší Ještěd, když měla větší zoom.No, ono taky z jedoucího autobusu fotit je velké umění! Je zázrak udělat hezkou fotku! Tak jsme si to porovnaly a foťáky uklidily, dojely do Liberce,tam jsme se rozloučily, ona šla na autobus do Prahy a já na vlak do Teplic.Ale řekly jsme si,že se na Hrad Děvín vypravíme znovu ale ne za šera.

Každá jsme dorazily do místa svého bydliště, já si hned sedla k počítači a fotky přenesla.Po nějaké době se mě dcera z Prahy ozvala skoro s pláčem……“Mami,máš všechny fotky,cos nafotila?“ „Samozřejmě!“ dím, a najednou slyším ….“ Já nemám ani jedinou,všechny mě zmizely,mám asi blbou paměťovou kartu,už mě jednou blbla,chtěla jsem ji reklamovat,ale pak to zas bylo normální.A teď jsem neudělala ani jediný snímek“ a byla z toho celá nešťastná.,až mě ji bylo líto! V ten moment se mě ale vybavilo,jak se mě chlubila v autobuse,že má lepší Ještěd a na hradě jak měla vystrčenou tu svoji prdelku a pořád to ve foťáku seřizovala a seřizovala až to doseřizovala .