Novoroční procházka
Letošní turistickou sezónu jsem započal, jak u mně bývá vžitým zvykem, opět netradičním způsobem. Má rodina mívá z těchto novoročních výletů až hrůzu. Není to dávno, co jsem se přehlídl v jízdním řádu, takže nám ujel poslední spoj a byli jsme tudíž nuceni šlapat deset kilometrů ve vánicim, po tmě, za desetistupňových mrazů zpátky k domovu.
Když nám naší přátelé navrhli společnou oslavu Silvestra u nich ve Stráži pod Ralskem, byl jsem zprvu vehementně proti, ale nakonec mě přeci jenom, byť s obtížemi, přemluvili. Oslava proběhla spořádaně, zábava výborná a tak jsme ulehli až někdy okolo třetí hodiny ranní. Se spaním mám potíže, zvláště v cizím prostředí a tak jsem byl vzhůru velice brzo. Za chvíli se ke mně přidala i moje žena a jelikož jsme nechtěli nikoho budit, rozhodli jsme se pro ranní procházku ještě spícím městečkem.
Vzduch byl čistý, byť trochu mrazivý, obloha jak vymetená, nebýt zasněženého vrcholku Ralska, člověk by ani neřekl, že je Nový rok. Po půlnočních radovánkách zůstali na Náměstí 5.května, kde naší přátelé bydlí, zbytky po raketách a petardách, které dost hýzdily prostředí. Byl to velice zajímavý pocit, kráčet po hlavní ulici a nepotkat ani živáčka, když nepočítám pár opozdilců, kteří se potácivým krokem navraceli z oslavy.
Vzpomínali jsme na časy před třiceti- čtyřiceti lety, kdy městečko Stráž pod Ralskem, bylo uznávaným centrem uranové těžby u nás, se vším negativním dopadem na životní prostředí. V té době se z tichého, zapomenutého městečka, které žilo pouze z turistického ruchu, stalo během několika málo roků hornické město. Zbourala se skoro celá stará zástavba, místo ní vyrostlo šedé, uniformní panelové sídliště, bývalé malebné penziony, hotely a rekreační střediska, nahradily dílny, různé provozy a haly, okolní lesy vzaly za své a na místo nich se vztyčily obludné těžební věže. Vody v blízkém Horeckém rybníku a vedlejší Hamerském jezeře byly kontaminované kyselinami a tudiž turismus zde vzal rychle za své.
Proto jsme teď s potěšením zjišťovali, že teď, když byla těžba uranu zastavená, se městečko hodně změnilo k dobrému. Staré hornické knajpy byly nahrazeny honosnými hotely a penziony, vznikly nové obchody a i sídliště s novými barevnými fasádami, vypadalo docela ucházejícně.
Na své ranní procházce jsme došli až k Horeckému rybníku, udivilo nás, že je pokryt ledem, byť ne příliš silným, přesto vypadal docela impozantně. Svou rozlohou (42 ha) nepatří k žádným velkým plochám, přesto opět slouží čile k rekreačním účelům. Nejenom, že zve v letní sezóně návštěvníky ke koupání a k vodním sportům. Písečné pláže bývají příjemně prosluněné, ale nás tentokrát přivítal chladný vítr, ženoucí se přes zamrzlou plochu.
Raději jsme se vrátili zpět do skoro prázdných ulic, prošli jsme labyrintem panelového sídliště a pomalu se vraceli zpět. Prošli jsme okolo kostela sv. Zikmunda postaveného koncem 18. století na místě původního renesančního kostelíka. Kostel za éry socialistického budování dost utrpěl, jeden čas mu dokonce hrozila i demolice, proto jsem docela přivítal, že se konečně dočkal zásadních oprav, dokonce i sousedící budova barokní fary se pyšnila novou fasádovou.
Moje žena usoudila, že jí procházka stačila, já jsem se ale rozhodl vyjít si ještě na nedaleký Zámecký vrch. Nejdříve jsem si prohlédl v dolní části náměstí Morový Sloup z dvacátých let 18.století, se sochou sv.Panny Marie na vrcholku Sloupu a čtyřmi sochami světců,- sv. Floriánem, sv. Šebastiánem,sv. Prokopem a sv. Janem Nepomuckým -, v rozích kamenného zabradlí. O kus výš byla ještě socha sv. Valentina.
Za nedlouho jsem došel k rozsáhlému objektu renesančního zámku Vartenberku. Stojí na místě původního hradu z konce 13. století, který nechal vybudovat mocný rod Markvarticů a jedna jejich důležitá větev nesla své rodové jméno podle tohoto sídelního hradu ,- Vartenberkové. Majitelé se tu střídali, jeden čas jej vlastnil i Albrecht z Valdštejna a v době docela nedávné sloužil objekt jako kasárna sovětské armády a tudiž tím pádem došlo k jeho rychlé zkáze. Zlý osud a lidská lhostejnost zapřičinily rozlehlý požár a zámek se na dlouhá léta stal téměř rujnou. Dnes sice došlo alespoň k jeho zakonzervování, dostal novou střechu a tu a tam se na něm provádí nějaké dílčí opravy, ale toto kdysi honosné sídlo, je veřejnosti stále nepřístupné.
Pěknou alejí jsem se dostal k další části Zámeckého vrchu, kde stojí dominantní barokní kaple sv. Jana Nepomuckého. Stavba na malém paloučku,obklopeném lesním porostem působí velice pozitivně. Dnes jí využívá ke svým bohoslužbám pravoslavná církev. Z cesty nad zahrádkářskými koloniemi je pěkný výhled na Stráž a okolí, i když je trochu hýzděn stavbami Chemické úpravny rud a nebo strohou budovou státní věznice na straně druhé.
I když Stráž pod Ralskem, právě vlivem rozvinuté těžby uranu, dost utrpěla na své přitažlivosti pro turistický ruch, dnes se konečně dočkala své obnovy v tomto směru a stále více turistů se nechává zlákat přitažlivým okolím. Rány, vzniklé těžbou se hojí pomalu, zůstavají po nich znatelné jizvy na kráse okolní přírody, ale přesto věřím, že nebude trvat dlouho a toto tiché, půvabné městečko se opět stane vyhledávaným cílem turistů a milovníků přírody.