Návrat na Ukrajinu VI.

Díl, co předchází, je k nalezení i zde.

Ty Hory. Konečně jsme tedy spočinuli v Karpatech, co daly oblasti jméno. Rachiv, česky jej zoveme Rachov, nabízí všechen standart okresního města. Vlastně ukrajinského okresního města. My jsme však za těch pár chvil navykli tamějším měřítkům. Deska presidentu osvoboditeli, kterou připli na náš hotel, potěší. A pěkné je i to, že jeho jméno uvádí nejprve česky. Jistě se jim tu za nás žilo lépe. Skvěle určitě ne, tady muselo být a i je žití náročné. Ale dali jsme jim nahlédnout za zrcadlo, leč běh dějin tomu nechtěl na dlouho. Také jsme tu tenkrát mezi válkami ukázali věc nevídanou. Totiž turistiku. A byť v Tise proteklo mnoho vody a hrdly horalů neméně vodky horilky, přijeli jsme znovu ve vidině úžasného dobrodružství, totiž krásné a divoké přírody.

Ano, máme namířeno do hor jako takových. Nejsme žádní troškaři, vyhlédli jsme si výstup na Hoverlu, nejvyšší horu celé Ukrajiny. Sice by výšlap šel uskutečnit i z Rachiva, volíme však jednodušší a zároveň náročnější cestu. Tedy pro nohy snadnější variantu. Času to bude stát mnoho. A opět stojíme na nádraží, kde zdravíme stojící vlak. Tak rádi bychom mu vzdali hold tím, že s ním budeme cestovat. Nějak nám ale ty zdejší železnice nepřejí. Sakra a padají samozřejmě šťavnatější výrazy.

Starý, rozhrkaný autobus je k uzoufání strašná volba, jenže strávit celý den čekáním na vlak by asi bylo ještě horší. Místní nám dávají přednost. Jak milé. Cesta se zdá ještě zajímavější, než kudy jsme přicestovali. Tisa se u Rachiva dělí, nás nyní doprovází jenom ta černá. Bílá se zvolna ztrácí ve vedlejší dolině. Pak přichází známá Jasiňa, kde se dvacet let končil ten ocásek republiky. Hranice, dnes jen oblastí, leží bez necelých 70 metrů v tisícové výšce.

Měli jsme si o výstup mimo zastávku poprosit, shodují se řidič s průvodčím. Škoda, kus se teď budeme muset vrátit. Ale tady není žádné špatně na místě. Protože na nás čeká pravý žigulík. V republice snad už rarita. Bude to, chlapci, drahé. Ježto se chceme vydat přes Vorochtu k hoře blíže, žádá si po nás zhruba 4 koruny za kilometr jízdy. Ten rozdíl je prostě k neuvěření. Útulek na dnešní noc nacházíme v útulném pensionu, odkud k Hoverle zbývá deset kilometrů, co zčásti povedou po asfaltové cestě.

Do večera daleko, nahoru také, prozkoumáváme alespoň okolí. Brodíme se v Prutu, jenž nedaleko pramení. Takový milý a bystrý potůček. Do Dunaje mu odsud chybí na tisíc kilometrů. Věru dlouhá pouť, než dobyde svého cíle. Téměř se to odsud nezdá možné. Už tu vysokou mršku vidíme i dnes. Asi to tak bude lepší. Mít toho "nepřítele" hlouběji zapsaného v mysli. Aby jeho zdolání více těšilo.