Návštěva brumovského hradu

Nejenom lidé mají své osudy. Mají je i stavení, zrobená lidskou rukou. Hlavně ta stará a pamětná. a já nepřestanu děkovat osudu, že mne postihlo takové štěstí, že jsem se narodil pod jedním takovým. Možná, že kdyby byly mou domovinou Čechy, nepřipadal by mi tento fakt natolik vzácný. Ale já se narodil v kraji, kterým se mnohokrát přelily vlny nepřátelských vojsk a které při svých nájezdech ničily vše, na co narazily. Cizí hordy drancovaly a pálily lidské příbytky, znásilňovaly ženy, pobíjely muže a děti braly do otroctví. Naděje na záchranu kynula jen tam, kde poblíž stála nějaká hradní pevnost a v níž mohli lidé zachránit alespoň holé životy.

Valašsko není zrovna končinou, kde by se z horizontů tyčila jedna hradní silueta za druhou. Před ústím Vlárského průsmyku, na hranici Země České a Moravské byl králem „železným a zlatým“ proti uherské rozpínavosti vystavěn hrad jediný – Brumov. I když to ani v dobách největší slávy nikdy žádný Bouzov nebyl, původní strohost pevnosti Páni z Lomnice změnili na přijatelný renesanční příbytek. Svoji funkci pak osvědčil v období dalších nepřátelských vpádů, ať už byli jejich příslušníky Tataři, Kumáni anebo uherští vzbouřenci. Hrad sice dobyt nebyl, nicméně až do dnešních časů se celý nezachoval.

Rádi čteme o životních peripetiích slavných lidí, ale stejně pohnuté osudy měla i brumovská zřícenina:

Když byl hrad v roce 1820 postižen druhým zničujícím požárem, který ho změnil na ruiny, byl panstvem opuštěn. Mocné zdi paláců, hradeb a Bašt se ještě nějakou dobu hrdě vypínaly nad městečkem, pak ale majitel panství – Štěpán Illésházy, poddaným dovolil použít zbytky hradu ke stavebním účelům. Většinu na žebřiňácích odvezl sprostý lid, část byla určena ke zbudování nových pivovarských sklepů a ke stavbě silnic.

Zbylé hradní zdi se sesuly a zavalily sutí nádvoří, o slovo se opět přihlásila příroda a hradní areál zmizel pod houštinami. Srázné svahy ostrohu, na kterém byl vystavěn, pokryl jehličnatý les. Tato podoba přetrvala až do poloviny minulého století, kdy se v domorodcích probudil cit pro romantiku a oni podnikli první kroky pro jeho záchranu. Nejvýraznější část ruiny – hranolová Bašta, byla zastřešena a horní hradní nádvoří pokryl taneční parket. Na něm byla odstartována éra Benátských nocí. Důležitější ale bylo, že se hrad (spolu s rybníky) stal oblíbeným cílem nedělních vycházek.

V sedmdesátých letech učinili soudruzi pokus o zachování zříceniny pro budoucí generace.

Samozřejmě bez jakékoliv konzultace s odborníky, takže se nesmíme divit tomu, co se stalo: vstup do hradního areálu byl notně laicky obestavěn hradbami, zabraňujícímu původnímu zdivu v jeho destrukci. Taktéž bylo obestavěno torzo původní kruhové Bašty, která tím nabyla na objemu a její témě bylo upraveno na vyhlídku. Poté Městský národní výbor rozhodl o znovuoživení hradního areálu: dle plánů zde mělo vzniknout Letní kino (!) a mnohaúčelový amfiteátr.

Jenomže když rypadlo bagru na horním nádvoří poprvé hráblo do sutin, najednou se kus zeminy propadl do hlubin a došlo k natolik mimořádnému objevu, že k němu museli být přivoláni gottwaldovští památkáři.

Psal se rok tisící a ještě devítistýsedmdesátýsedmý, když v těchto místech archeolog Jiří Kohoutek započal svůj slavný rozsáhlý výzkum. Ve třech etapách se protáhl na několik let a přinesl množství cenných objevů. Při něm byly zbytky hradu doslova vykopány ze země a odkryly přízemí hradních paláců, základy donjonu, který patřil u moravských hradů k těm nejmohutnějším, hradní sklepy, sýpky a podzemní chodby.

Po tomto archeologickém extempore nastalo dlouhé období konzervace vykopaného zdiva (nebyly finance ani lidi) a zastřešení části hradu s nejvýznamnějšími nálezy, která měla sloužit expozici a výstavám.

A do toho příšla „Sametová revoluce.“

Než se v městečku, které dříve bylo středem Československa – a ono se najednou stalo pohraniční obcí a navíc se v něm rozpadl podnik, který zaměstnával 1600 lidí – stabilizovala situace, uplynulo několik let. A s obnovou zříceniny se muselo začít téměř od začátku.

Dokončení prací a zpřístupnění objektu se opět kvůli nedostatku oběživa táhlo jako běžci na maratonské trati... a až v roce 2000 (po neuvěřitelných třiadvaceti letech) došlo ke znovuotevření jedinečné památky pro veřejnost!

Na brumovský hrad je dolů z náměstí pěkný pohled. Z chodníčku, vedoucího od sídliště Družba do města podél říčky, se ale otvírá na brumovské „Hradčany“ daleko zajímavější zor - na hladině vodního toku se odráží jak silueta zříceniny, tak i zdi starého pivovaru, vystavěného na úpatí kopce. A ta malebná čtvrt, vypínající se částečně na kopci Březová (a jejíž zbytek se rozprostírá okolo břehů Hložeckého potoka) zase připomíná Malou Stranu a Petřín. I když je z hradu vidět jen jeho nejzachovalejší část – hranolová věž, spojovací hradba a kulatá Bašta – přesto mne ten tisíckrát viděný pohled bere znovu a znovu za srdce.

Ale z mého bývalého domova, kam jsme s manželkou zamířili za mými rodiči na návštěvu, jsem na něj míval mnohem lepší výhled...

Možná, že už ve chvíli, kdy mne maminka s tatínkem houpali na zahradě v kočárku a já se v něm poprvé posadil. A když ty osoby, pokřikující na mne – Ťu´tuťu... Nebreč, Fanúšku a Neřvi, Tarzane! - konečně z mého zorného pole poodstoupily a já hrad poprvé spatřil, byla to láska na první pohled a na celý život!

Ale než ten človíček pochopil, co vlastně vidí, musel napřed trochu povyrůst. A vtipné kaše hojně popapkat a rozoumku pobrat. Teprve pak byl schopen vnímat všechny pohádky, čtené mu před spaním, teprve pak si mohl ve snech vychutnávat jejich děj. Ze všech příběhů se mu nejvíce líbily ty o princeznách, statečných královských synech či bojovných rytířích. A on si je všechny naivně spojoval právě s brumovským hradem.

Když na procházce s dědou a rodiči místo svých snů poprvé navštívil, zůstal hluboce rozčarován: „Toto že má byt místo, na kerém žíl pan král aj se svojíma dcérama princeznama? Šak v tých zarostených hromadách kamení a jedinéj věži by nebýval ani chudý lúpežník!“

Při dalších návštěvách přišel Franta zřícenině na chuť, neboť věděl, že v minulosti hrad vypadal úplně jinak. Někde viděl obrázek z dob jeho největší slávy a on si mohl představovat, co tu kde kdysi stálo a co se v těch zdech odehrávalo. Ale už tehdy pochopil, že na tomto místě žádný panovník svou krásnou dceru na kolenou nikdy nehýčkal. Králové, princové a princezny bydleli na daleko výstavnějších hradech. On ten brumovský býval vždy takový jakýsi obyčejnější...

Ale nejen na procházky se na zříceninu chodilo: jedno sobotní odpoledne rodiče vzali své dva syny na lidovou veselici. Z bydliště to k němu měli nejblíž od rybníků po chodníčku lesem, ale ostatní lidé na tancovačku stoupali po cestě z města. A po ní s velkým funěním na kopec šplhala i stará pivovarská auta, vezoucí pro návštěvníky občerstvení – buřty, pivo a limonády. Na hořejším nádvoří byl přichystán taneční parket, a když spustila dechovka, s radostí si na něm všechna ta drobotina zaskotačila. Nalita limonádou a přejedena sladkostmi až k prasknutí, užívala si mládež krásného odpoledne. Tomu ale večer nastal drastický konec: děti byly odvedeny dolů do města na hlídání k babičkám a dědečkům a na hradním nádvoří, ozářeném lampióny, si užívali Benátskou noc už jenom dospělí.

Po přivítání s rodiči (a po odeznění krátké dešťové přeháňky) jsme se rozhodli společně navštívit brumovskou zříceninu, na které už jsme dlouho nebyli. Členité budovy pivovaru obcházíme čtvrtí zvanou Žabinec. Za posledními chaloupkami se cesta prudce zatočí a okolo bývalého koupaliště vystoupá k hladině prvního z rybníků. Vodní plochy, seřazené v úzkém Hložeckém údolí hezky za sebou, jsou tu celek čtyři.

Spolu s pivovarem je nechal zbudovat osvícený pan Jan z Lomnice u Brna, který si Brumov vyvolil za své rodové sídlo. Výnosy z dobrého hospodaření umožnily přestavbu hradních paláců na reprezentativnější a pohodlnější panské bydlo. Do krásy vyrostl také kostel svatého Václava, ve kterém našel první Jan z rodu (a předčasně zemřelá vnoučata Maruše a Jan) věčné odpočinutí. V chrámu po nich zůstaly krásné renesanční náhrobky s reliéfy, zachycujícími jejich podobu.

Především šat hradního pána je velmi pikantní: v těch časech se totiž móda nebála ukázat přirozené tvary lidského těla a krátké mužské kalhoty byly v rozkroku zvýrazněny pytlíkem pro ústrojí, sloužící nejen hradním pánům k zachování rodu...

Od třetí třídy už chodil Franta na hrad sám. Nosíval sebou sešit, prolézal zbytky zřícenin a vše viděné do něj pečlivě kreslil a zapisoval. A doma zkoušel ztvárnit i své první mapy. Ale byly to mapy malované a připomínaly spíše pohled z letadla. Dávno předtím, než se Trosky vstupní brány s okolními dělovými bastiony začaly obezdívat, aby zvětralé zdi někoho nezavalily, mnohokrát prošmejdil celý areál. A často hazardoval se životem, neboť lezl vysoko do polorozpadlých zdí, v nichž se černaly tajemné otvory. Ale tušené chodby za nimi nespatřil, všude už byla jen suť.

Přesto se dala na hradě najít i další zajímavá místa.

Směrem k rybníkům z jehličnatého lesa vyčníval střep čehosi, co kdysi též bývalo věží. Od svého úpatí měl úctyhodnou výšku, ale z horní strany nebyl ani poloviční. Díky menší stěně z nádvoří, svírající s tou hlavní pravý úhel, se po ní dalo vyšplhat až na samotný vrchol. Později Franta na hrad vodil kamarády z party. A společně se tu učili nejen horolézti, ale také kouřiti.

Hlavní oblastí jejich zájmu se stalo jiné místo. Nebyla to šachta, končící nad srázem zbytkem klenutého sklepa, ale tajemný otvor ve zdivu bývalého paláce vedle zachovalé hradní věže. Měl obdélníkový pravidelný tvar a byl zřejmě užíván k tomu, aby jím za války obránci na hlavy nepřátel metali nesympatické předměty, v době míru se jím vylévaly splašky. Díra akorát tak veliká, aby se do ní dokázalo vsoukat tělo školáka, aby po několika metrech narazilo na překážku v podobě vzpříčeného opracovaného balvanu. Když se na něj zaťukalo kramlí, zněl dutě... a tudíž se za ním daly předpokládat neznámé prostory!

Jenže s hledáním tajných chodeb a pokladů to nebylo tak jednoduché. Na tuto činnost si dělala nárok i jiná skupinka kluků.

„AJ gdyž hrad leží ve vašéj čtvrti, šak není enom váš – aj my tam možem kopat! A jestli sa vám to, Žabiňáci jedni pitomí, nelúbí, tož oňho budem bojovat!“ rozkřikl se tehdy na Frantu Petr, vůdce stejně početné pětičlenné party z města.

Nezbylo tedy, než vše vyřešit regulérním střetnutím, které se do klukovských pamětí navždy zapsalo jako „Bitva o brumovský hrad...“

Po vystoupání prudkého svazu přicházíme k hradní bráně a vstupujeme na spodní nádvoří, které velmi překvapivě změnilo svůj vzhled: k nebesům se tyčí zakonzervované zbytky hradeb a věží a svahy bastionů posloužily ke zbudování dřevěných lavic. Vznikl zde amfiteátr, kde dvě podia slouží nejen k různým festivalům a hudebním produkcím, ale probíhá zde každoročně také šachový turnaj a hráčům jsou k dispozici „živé šachy.“ Na západní straně stojí novodobé nízké stavení, sloužící při všech těch akcích k prodeji občerstvení. A také se v něm nachází volně přístupné hradní WC.

V místech bývalého padacího mostu vystoupáme mezi obnovenými torzy hradeb na hlavní nádvoří. Cestou míjíme základové zdivo nejmohutnější hradní věže – donjonu. Někde v těchto místech se nejspíš nacházela i hradní kaple, ale ta se při archeologickém průzkumu nenašla. Zato byl ale nalezen vzácný románský tympanon, svědek toho, že královský hrad Brumov budovala slavná velehradská stavebí huť.

Hned vedle se nachází zbytek černé kuchyně s pekárnou a přízemní zbytky paláců, které kol dokola obepínají celé nádvoří. Svým významem ale vše ostatní předčí nejjižnější část hradu! Stojí zde dvě hradní Bašty, přeměněné na rozhledny a prostor mezi nimi vyplňuje zastřešené přízemí jižního paláce. Tudy se vchází i do tajemného podzemí a toto vše objevil až archeologický výzkum. Suterén paláce a sklepy a sýpky pod ním nyní slouží jako výstavní prostory a hradní muzeum. Před vstupem do podzemí se nachází hradní studna s ozdobnou mříží...

Začátek archeologického průzkumu se pro Frantu stal jedním z nejšťastnějších dnů jeho života. Vrátil se tehdy koncem prázdnin z výletu na Vršatec a doma jej přivítal bratr slovy: „Víš co je nového? Na hradě začaly vykopávky a objevili tam sklepy a tajné chodby!“

Franta nelenil, popadl baterku a utíkal se tam ještě v ten podvečer podívat. Pak prolézal propadlými místy a částečně odkrytým podzemím: „No fakt – brácha nekecál!“

A když vlezl do přízemí paláce a uviděl otvor, kterým se kdysi jako kluci chtěli prokopat dovnitř, radostně vyhrkl: „Tož přeca sme měli pravdu!“

Před nástupem na vojenskou službu si s kamarádem koupili láhev rumu a společně procházeli místa, která měli ve svém městě nejradši – rybníky a samozřejmě i hrad. Dnes už neví sám co je to tehdy napadlo, ale když na hradě našli lano, rozhodli se spustit na dno 15 m hluboké studny. Ale stalo se, že jej nějak špatně uvázali. A když pak chtěli vyšplhat zpět na denní světlo, kamarád zatáhl za lano a ono jim spadlo k nohám! Nezbylo, než se nahoru dostat horolezecky...

Nakoukl jsem přes mříže do hlubiny, ale kvůli jakémusi býlí až na dno nedohlédl. Z pokladny vyšel kastelán hradu – pan Miroslav Obadal a radostně nás vítal: „No vás už sem tady neviděl, ani nepamatuju. To je dosť, že ste sa na mňa a na hrad přišli všeci pokopě zas jednúc podívat!“

Po zakoupení lístků (dospělí za třicet, důchodci pětadvacet korun) se s kastelánem loučíme a vydáváme se na prohlídku. Napřed zamíříme k té válcové Baště vlevo, která byla zastřešena a upravena na vyhlídku. Z těchto míst se nám otvírá pohled nejen dolů na pivovar a střed městečka s náměstím, ale také na mohutnou kulisu Holého vrchu, která vyplňuje celý východní obzor. Směrem k jihu se za největším brumovským sídlištěm Družba a přidruženou Bylnicí otvírá ústí Vlárského průsmyku, kterým se v minulosti na Moravu dostávali hlavně ti nezvaní návštěvníci.

Jak se ve svém románu Strážcové hor zmínil už Čeněk Kramoliš – na okolních bělokarpatských horách pásávali svá stáda ovcí Valaši. Kromě odevzdání desátku vrchnosti bývali svobodnými lidmi, jen v časech uherských vpádů se museli aktivně účastnit ochrany zemských hranic. Ve Vlárském průsmyku (první sled obrany) budovali z kmenů poražených stromů zátarasy. A pokud nepřítel prorazil, museli ustoupit ke hradu. Nad posledním domem stojí na kopci Březová dřevěný kříž na paměť dvaceti statečných obránců, kteří tu byli nájezdníky obklíčeni a do posledního muže pobiti. Až na jejich velitele Sluku: tomu se podařilo dobře mířenou ranou skolit náčelníka kurucú a poté uprchnout...

Ale to vše se stalo až v časech, kdy byl kraj dosídlen valašskými přistěhovalci a kdy už hrad vlastnila šlechta. Předtím býval hradem královským. Panovník na pohraniční pevnosti nesídlil, což ale neznamená, že ji nikdy nenavštívil. V análech se připomíná dokonce sám „Otec vlasti,“ který zde datoval jednu důležitou listinu...

Když jsme se dosyta pokochali pohledem na krásný rodný kraj, opouštíme vyhlídku a vracíme se ke vstupu do hradního muzea. Přitom se můj pohled střetne se symbolem brumovského hradu – se siluetou čtyřhranné hradní Bašty s jehlanovitou střechou. Odtud z nádvoří se se svým jedním patrem nijak vysoká nezdá, ale ze strany opačné – od jejího úpatí ve strmém srázu – vypadá málem jak mrakoškrab!

Jaký asi může být výhled z nejvyšššího bodu její nové střechy..?

Soupeření s Petrem pokračovalo nejen v dětství a době dospívání, ale i po návratu obou mládenců z vojny. Kvůli hecu oba lezli po nejvyšší stěně střepu věže u spodního nádvoří až na její vrchol, kvůli sázce si dali pět kilometrů dlouhý souboj v běhu po silničce, vedoucí od rybníků hluboko do Hložce...

Ale největší akcí v jejich rivalitě se stalo úplně něco jiného. Za bývalého režimu se s příchodem měsíce května nestavěly jen májky, ale rok co rok z nejvyššího místa na věži brumovského hradu zavlála i československá vlajka!

A před koncem jednoho takového měsíce lásky si Petr do Franty posměšně rýpnul: „Tož abys věděl – letos sem tu vlajku na hrad vyvěsil já! S jejím sděláním si na řadě ty. Je ně jedno, jak to uděláš, ale jestli tam bude viset eště na prvního června, tož si u mňa srab!“

Zbabělcem Franta nikdy nebyl, ale tohle byla věc dosti ošemetná. A on ji napřed u sklenice zrzavého moku musel zkonzultovat s kamarády.

„Ale to je přeca jednoduché,“ radil jeden mudrc. „To sa mosí z nádvoří ke střeše přistavit dlúhý žebř, po něm vylezeš hore na střechu a po hromosvodě vyšpháš až na špicu. Tam si sedneš, přidržíš sa vršku a vlajku v pohodě zděláš!“

(Tolik teorie. Praxe byla poněkud krušnější...)

Franta se domluvil s Leonem, který vlastnil právě takový žebřík, na spoluúčasti. Pak si dali ještě po panáku na kuráž a následováni hejnem čumilů, vyrazili nahoru na zříceninu.

Úvod tohoto „Divadla v přírodě“ - dosažení okraje střechy věže, byla brnkačka. Odtud se Franta přemístil na její hranu, po níž vedl hromosvod. Ale šphat po něm nahoru až taková legrace nebyla. Ocelové lano bylo místy roztřepené, ruce po něm klouzaly... a ta eternitová střecha, o kterou občas nohama zavadil, byla v posledním stádiu životnosti a stoupnout se na ni nedalo. Úhel sklonu též nebyl nijak sympatický – ale co: dál sas na vojnu, tož bojuj!!

Konečně jeho ruce nahmataly špici hromosvodu, trčící jak teňoulinký ocelový stožár ještě o kus výš k nebesům. Vysoukal se k němu, křečovitě jej ovinul rukama a nohama objal vrchol věže. O místě k sedění se nedalo vůbec mluvit – vypadalo jako středověké mučidlo podobou dřevěného koně, na jehož hřbet usedali provinilci. Ale ti pod sebou aspoň neměli závratnou propast, obklopující Frantův zadek ze všech světových stran!

I když se tomu bránil, přece jen se podíval dolů... a málem dostal infarkt: „Tož z tadyma zletět, tož su na sračky! Leda bych spadl důle do pivovaru do sladovny – to by ze mňa aspoň uvařili pivo!“

Další podobné myšlenky si rázně zakázal a soustředil se na to, kvůli čemu sem přilezl: „ Enomže ono se řekne, zdělat vlajku... ale jak, gdyž je narvaná na ten stožár?“

„To sa mosíš trošku nadzdvihnút a obuma rukama ju vyvléct vrchem ven!“

Franta poslechl. A tohle bude v jeho vzpomínkách až do smrti chvíle, kdy poprvé slyšel andělíčky nahlas zpívat... co zpívat – ty bestie s křídélky řvali jak Tarahúni u nich doma na zábavě! A on, zalit smrtelným potem, konečně z ocelové tyče vyvlékl ten červenomodrobílý obdélník látky... a hodil ji (jak nevěsta kytku na svatbě) přes hlavu na nádvoří k nohám čumilů!!

No – dosti bylo vzpomínek...

Společně s Janou a rodiči vcházíme do suterénu hradního paláce, kde si prohlížíme výstavku o historii, památkách města a o Valašském království, jehož se stal brumovský hrad nejjižnějším strážním bodem. Poté stoupáme po schodech do patra hradní Bašty, abychom se pokochali vyhlídkou přes hradní okna do tří světových stran. A na závěr nás čeká to nejlepší – prohlídka hradního podzemí. V bývalých sýpkách, sklepech a chodbách je nainstalována nejen vkusná expozice o historii a proměnách hradu, ale také o průběhu archeologického výzkumu. Samozřejmě s replikami nejvzácnějších nálezů, jimž jednoznačně dominuje ten románský tympanon. Na své si ale přijdou nejen dospělí, ale i děti. Hradní expozice je doplněna i ukázkou zbroje a modelem hradu, jak asi vypadal v době své největší slávy. A všechny návštěvníky určitě nadchne i pohled na podzemní sál, vyzdobený praporci a erby bývalých majitelů hradu.

Velmi spokojeni se loučíme s panem kastelánem a odcházíme k domovu.

(A já se všem čtenářům omlouvám za velmi dlouhý text, který není jen popisem prohlídky, ale spíš takovým mým Vyznáním „rodnému hradu“... a aby se vám zlepšila nálada, přidávám odkaz na stránky hradu Brumova, v nichž najdete i velmi vtipné kastelánovo Návštěvnické desatero...)

http://www.hradbrumov.cz/