O starém brumovském koupališti

Cestopisy

Fotografie (3) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

koupaliště v době po sametu

současnost

Vstoupit do fotogalerie (3 fotografií)

Možná o tom většina z vás neví, ale každý máme v mozku zabudován Stroj času. Není to žádné monstrum, je to vlastně jen takový miniaturní stroječek. Kvůli jeho prostému vybavení je pohyb do budoucnosti zcela vyloučen. Dá se s ním podniknout jen cesta do minulosti, téměř na samotný práh našeho dětství... a pak zase zpět.

Navíc je funkčnost omezena kapacitou mozkové paměti. Čím větší, tím je takový výlet na prožitky bohatší anebo naopak. Funkci tlačítka START přitom nahrazuje pouhá, leč velmi intenzivní myšlenka.

To třeba po dlouhé době s manželkou navštívíte vaše rodné městečko. Nejprve vykonáte návštěvu u rodičů, a pak choť vezmete ven, abyste jí ukázali i ta nejhezčí místa v okolí.

Na konci procházky se před vámi na okraji rokle zjeví areál starého koupaliště. Jelikož je brána otevřená a vy můžete volně dovnitř, jati zvědavostí nakouknete, co se zde od poslední návštěvy změnilo. A zůstanete stát jak opaření, protože tu proměnu váš rozum nedokáže jen tak překousnout.

Že přestalo sloužit svému účelu, neboť byla ve městě vybudována plovárna nová, to už víte... ale že se jeho vypuštěná betonová plocha změní v ráj skejtborďáků, zaplněnou nájezdovými rampami a ostatními kulisami, to jste určitě nečekali... Ani to, že se kabiny změní na zkušebnu místní rockové kapely!

Na chvilku usedáte na lavičku, abyste dali spočinout bolavým nohám, rozhlédnete se znechuceně kolem a s myšlenkou – TOHLE TADY ZA MÝCH MLADÝCH LET NEBYLO! - jste rychlostí větší jak světlo najednou vrženi hluboko do minulosti...

Už víc jak týden den co den prší. Prší ráno, když spolu dva kamarádi odcházejí do školy a nepřestává, ani když se z ní domů zase vracejí. Dnes odpoledne ale najednou srážky přešly už jen do jemného mrholení. Franta vklouznul do gumáků a vyběhl z chalupy ven, jestli za plotem zahrady nenarazí na spolužáka.

Byl tam. A stejně jako Fanda byl i on nazut do gumové obuvi a jarní oblečení měl skryté pod pláštěnkou.

„Co budem dělat?“ popotáhl kolega zimomřivě nosem.

„Já ti nevím, Jaryne. Lúka je mokrá, na ňu s balónem nemožem. Gdyby sme hňápli na zem, tož bysme byli mokří jak myšiska a doma bysme dostali. Poďme sa podívat třeba na kúpelku.“

„Tož dobře.“

Ke starému koupališti to neměli od posledních domů na kraji městečka, kde bydleli, nijak daleko. Stačilo seběhnout z kopce do půlky ulice a tady odbočit na pěšinu, strmě spadající svahem rokle k potoku se splavem a na druhou stranu přeskákat po balvanech. Po pár desítkách metrů stáli na hlavní komunikaci malé čtvrti, jejíž největší část zabírala stavení prastarého, ale stále funkčního pivovaru.

Na jednu stranu vedla ulice na nábřeží k říčce a přes most do města, druhým směrem k rybníkům, jejichž čtyři hladiny se za hezkého počasí leskly jak vyleštěná zrcadla a jež byly v těsném údolí rozloženy hezky v řadě za sebou. V těch prvních se s netajenou rozkoší shlížela horní polovina pivovarského komína i kus kopce nad ním, jehož témě bylo ozdobeno romantickou siluetou hradní zříceniny.

Díky velké populaci obojživelníků v umělých vodních plochách byla tahle městská čtvrt známa pod přezdívkou Žabinec.

Kromě výše popsaného bylo do zbývajícího prostoru pod rybníky vmáčknuto také městské koupaliště, zbudované ještě někdy za první republiky. Jak šel čas, přestalo kvůli rychlému chátrání sloužit svému účelu a než došlo k jeho opravě, stalo se v mezidobí eldorádem místní omladiny.

Pokud bychom se zamysleli nad jeho velikostí, museli bychom konstatovat, že dospělému jedinci se jevilo tak akorát, ale třeba našim dvěma školákům z I.stupně ZDŠ se zdálo veliké.

Jiného názoru by byl asi párek v něm umístěných slonů, kdežto mravenec v něm se pohybující by nepochybně dospěl k přesvědčení, že zrovna takhle a ne jinak si představoval nekonečno.

Jen co kamarádi vešli na okraj prostranství před bazénem, zaujal je křik a nesmírný dupot, ozývající se ze zdevastovaných kabin. Najednou z jedné vykoukla známá tvář:

„Jéé, ogaři – je tady aj Jaryn a Franta! Poďte sem vy dvá - když je nás teď tolik, mohli bysme sa zahrát třebas na četníky a na zloděje.“

„Ale prdlajs,“ zakroutil hlavou Fanda, svírající pod paží míč a nevěřícně se díval do nitra bazénu, v němž se teď – v půlce dubna (!) zvedala hladina kapaliny do výše bezmála půl metru.

„Tomášu, jaktože je v kúpelce voda? To do ní tak napršalo nebo co?“

„Ty si ale hlúpý - šak na to, aby jí bylo tolik, by mosela přijít nová potopa světa. Houbeles napršalo – sám sem ju napustíl!“ rozkročil se pyšně kamarád.

„Jestli chcete, ukážu vám jak.“

Mezitím z kabin vylezli i Leoš s Pavlem a Jurou a přidali se k ostatním.

Důležitý vůdce tlupy je vedl na konec bazénu, kde byla díky spádu dna v sezóně za plného stavu vody největší hloubka. Pak podle plotu všichni přešli k otevřené brance, za níž se v cípu maličké louky ukrývala šachta, z níž trčelo železné monstrum s potrubím. Vedle byla na mokré trávě pohozena podivná zalamovaná tyč, ve skutečnosti trubka, která měla na jednom konci navařen nádstavec s šestihranným otvorem.

„Býl sem sa tu včéra pozdě odpoledňa podívat a viděl sem jakéhosi chlápka v montérkách, jak krútí tú tyčů a zkúšá, jestli sem z prvního rybníka přitěká voda. No, ale potom sa najednúc podíval na hodinky, šél pryč a tyč tady zapomněl.

Tož sem ju zkusíl tajak on nasadit na ten šestihranný ventil a pootočit s ním. Napřeď sa nic nedělo, ale potem sem slyšél od vedla veličajzný rachot vody, a gdyž sem nakúkl do kúpelky, tož sem viděl, jak do ní z potrubí stříká voda! No a gdyž sem to vrátil zpátky a zkusíl otočit tým spodním šrúbem, tož voda z kúpelky vytékla hentú velikú rúrú do potoka! A tož sem to zas zastavíl, otevřél první ventil a nechál ju až do dneška napúšťat. Víte, ogaři, co to znamená?

Šak my už včilkaj nemosíme čekat až budú prázdniny, ale gdyž bude pěkně třebas už v květnu, možem si vodu napustit sami a všeci sa tu kúpat,“ jásal Tomáš.

„Týýý bŕďo, tož to je teda věc!“ ocenil to Franta. „Ale co včil – mysleli sme s Jarynem, že si zahrajem na dně kúpelky fotbál, ale gdyž je včil plná vody, tož možeme akoráť tak...“

Najednou mu zrak padl na všechny ty vyvrácené dveře od kabin, válející se porůznu na zemi a dostal nápad: „Jejda ogaři – víte vy co? Ty dvérca možem přecaj použit jak vory a zahrát sa na piráty! Chce to enom hen v hrázi nalámat silné dlúhé haluze, ať sa máme čím odrážat a idem na věc!“

Následná námořní bitva asi příliš nepotěšila maminky těch korzárů, kteří při vzájemném zápolení spadli ze svých korábů do moře a poté se – mokří jak žoci, bojácně vraceli do svých domovů. Vařečky, plácačky na koberce i gumové šňůry vařičů měli hody, ale to bylo nic proti tomu, jaký nářez po návratu tatínka z práce schytal Franta.

„Ty dacane jeden darebný – to chceš skončit v kriminále či co?!?“ zuřil otec, když od jeho zadku konečně na chvilku odtáhl řemen, z něhož se už začínalo kouřit.

„Že blbnete jak malí haranti a hrajete sa tam na lodi a námořníky, tož to bych eště dokázal pochopit... že ste si tú vodu sami napustili – to je sice průser, ale ste jednúc ogařiska a takéj to sa dá nejak četníkom okecat... ale že budu mět syna zloděja, tož to v žádném případě trpět nebudu!

Jak já k tom příndu, že si ně kamarád Cýra stěžuje, že si ťa mám lepší vychovávat, nebos mu prý z potoka ukradl troky, keré si tam před dvuma dňama schválně namočíl, aby sa mu před zabíjačkú zatáhly?!

Já ti to kradenictví jednúc provždy z hlavy vyženu, ty smrade jeden!“

A vzduchem se ozval svist výchovné pomůcky a na Frantovo pozadí dopadla další děsivá rána.

Syn hlasitě zaječel a se slovy - „Přestaň tatínku, já už to nigdy neudělám“ - se snažil zabránit pokračující exekuci.

Marně...

A když pak byl poslán spát bez večeře, přičemž mu bylo ještě zakázány návštěvy knihovny a nařízeno týdenní domácí vězení, skrápěl polštář nekonečnými proudy slz. Hlasitě vzlykaje pak potichu drmolíl: „Jaký su já asi tak zloděj? Šak jak sem mohl vědět, gdyž sem šél z kúpelky mokrý dom a viděl v potoce ty necky, že nejsú vyhozené? A že sem jich po vodě odtáhl daleko proti prúdu potoka a skovál pod chrástí, tož ta má byt podlevá tatínka krádež? Bože, bože... a to sem býl v téj chvíli tak ščastný, protože sem si myslél, že budu mět konečně svoju vlastní loď...“

„Haló, co je s tebou - ty jsi usnul?“ šťouchl jej někdo do ramene a on potřásl hlavou a překvapeně pohlédl na manželku.

„Jdeme, ne?“zdvíhala se z lavičky choť.

Muž se protáhl a také vstal. A jak kráčel z bývalého koupaliště ven, znovu se pozorně zadíval na skateboarďácký areál.

Ano, je to tady jiné, ale pro dnešní kluky vlastně stejné...

Tak jako kdysi my, i oni tady prožívají kus svého mládí právě v době, kdy je koupaliště nefunkční.

A byli my jsme opravdu tak jiní?

Jen si dobře vzpomeň na tu radost, když někdy v šestasedmdesátém hygienik zakázal koupání a my bazén používali namísto hřiště, natáhli si tady síť a učili se hrát nohejbal.

A jak jsme si z kabin udělali klubovnu, v ní pořádali soukromé diskotéky a děvčata z party nás učila tančit ploužáky. K tomu připočti venkovní táboráky, kácení a stavění máje pro celou čtvrt... a to všechno až do vojny a ještě pár let po ní...

No - nebylo to všecko jedna velká paráda?

A že se dnešní mladí baví zas trochu jinak než my? Vždyť na to mají právo, pokrok nezastavíš a svět už se od našeho dětství pořádně směrem dopředu hnul...

Ale ty skejtbórdy jim stejně závidím (za nás ještě nebyly ani kolečkové brusle), protože... protože při mé negramotnosti a věku už se na těch prknech nikdy jezdit nenaučím!!