Návštěva bývalého městečka Tršice

Trasa busu, odvážejícího nás z Přerova do Tršic, vedla nejprve po mostě přes Bečvu do Předmostí. Na první zastávce jsme zahlédli Info panel zvoucí k návštěvě blízkého Památníku lovců mamutů (tam jsme také ještě nebyli!) a napravo se objevil pohled na romantické zákoutí s růžovobílým rokokovým kostelíkem sv.Máří Magdaleny a rovněž stylovou, byť do žádného slohu nezařaditelnou, zato ale sympatickou hospůdkou. Nu, aspoň víme, kam máme někdy v budoucnu zajet na kratší výlet…

 

Za Předmostím začal bus serpentinami šplhat do kopce, nad jednou zatáčkou na nás (hlavně k potěšení Jany) z pahorku vykoukla skulptura středně urostlého mamuta (Mamutík Tom), a pak už jsme sjeli do údolí potoka Olešnice se zástavbou vesnice Čekyně.

Je místní částí Přerova, vzdálené od něj bezmála 5 km a žije v ní asi šest a půl sta obyvatel. Nejvýznamnější památkou obce je veřejnosti nepřístupný renesanční zámek, který vznikl přestavbou z gotické tvrze, ale ten jsme z oken busu neviděli. Ani tu hodnotnější barokně klasicistní kapli stojící poblíž bývalého feudálního sídla a museli se spokojit pohledem na mnohem skromnější kapličku druhou (rovněž zasvěcenou Panně Marii, ale pocházející až z roku 1874), vypínající se hned u zastávky busu.

 

O pouhé dva kilometry dál bus projížděl vesnicí Penčice, která je též ještě místní částí Přerova a v níž žije něco málo přes 300 obyvatel. Zaujalo nás krásně osvícené návrší s dominantním kostelem s vysokou věží, zasvěceným sv.Petru a Pavlovi a před ním se nacházejícím zajímavým prostranstvím s několika barokními sochami světců. Jana byla natolik pohotová, že si výjev pocházející jakoby z nějakého historického snu, stačila několikrát vyblejskout na mobil a doma mi dva obrázky věnovala. Rovněž doma jsem si poté o kostelu i něco „vygúgloval“, abych se dozvěděl další podrobnosti.

 

Kostel měl starší předchůdce, ale ten první byl zbourán, druhý (rovněž dřevěný) shořel a ten dnešní zděný chrám pochází až z roku 1834, neboť na jeho první „kamennou“ variantu z LP 1673 rovněž skočil „ohnivý kohout.“

Největší zajímavostí interiéru je hrobka hraběte Antonína Braidy s rodinou, hrobka faráře Fischera a vápencová křtitelnice. Vnitřní výzdobu doplňují cenné barokní boční oltáře a okenní vitráže, jež pocházejí z inventáře olomoucké katedrály sv.Václava a do Penčic se dostaly díky tehdejšímu faráři P.P. Filipovi.

Až do roku 2011 měl kostel sv.Petra a Pavla tak poničenou fasádu, že vesnici spíše hyzdil. Místní už se na to nemohli koukat (a jelikož finance na opravu odnikud nepřišli), uspořádali sbírku a opravili jeho fasádu (i jiné poškozené prvky) svépomocí.

Prostranství před chrámem krášlí barokní socha sv.Libora a před vstupem stojí po stranách skulptury sv.Jáchyma a sv.Josefa od sochaře Ondřeje Zehnera, které se původně nacházely v areálu olomouckého kláštera Hradisko.

 

Pak už s námi autobus ujížděl zvlněnou kopečkovitou krajinou do obce Lipňany a odtud mezi chmelnicemi (pro nás dva velmi exotickým krajinným prvkem!) zamířil k dolíku, z něhož se k nebesům vypínala zástavba Tršic. Dnes v nich samotných žije jen něco málo přes tisíc obyvatel, ale protože k obci přináleží pět dalších místních částí – Lipňany, Hostkovice, Přestavlky, Vacanovice a Zákřov, dosahuje počet obyvatel Tršic celkově asi 1600 duší.

 

Nejstarší zmínku o Tršicích nalezneme v análech roku 1282. Za husitských válek změnila pána: Jan a Václav Ruš z Doloplaz ji spolu s tvrzí a dalším zbožím postoupili Mladotovi z Prusinovic. Poté připadlo tršické panství (i se sídlem vrchnosti nazývané „zámkem“) Jiřímu Žlabkovi z Limberka. Tento pán naléhal na krále, aby byly Tršice povýšeny na městečko, čemuž roku 1526 panovník vyhověl a ony se staly centrem panství i okolí. Díky tomu obec obdržela i různá práva, mimo jiné např.šenkování vína, piva a pálenky.

K nejvýznamnějším rodákům patří Hynek Floryk, který ve druhé polovině „století páry“ zavedl odborné pěstování chmele (ten se tu pěstuje již od 16.století) a pak také jeden z nejstarších mužů ČR – Jan Nitka, Ten v Tršicích založil místní Organizaci československého ovocnářského a zahrádkářského svazu, své poznatky z celoživotního díla publikoval v mnoha článcích a dožil se úctyhodných 103 let.

 

Po sjetí svahu busem jsme se ocitli už v samotné obci a vystoupili na trojúhelníkovém náměstíčku, které skoro celé vyplňuje areál monumentálního chrámu Narození Panny Marie s vysokou věží tyčící se nad vstupním průčelím, a je ze všech stran obklopen parčíkem.

Před vchodem do kostela jsou umístěny sochy moravských věrozvěstů – sv.Cyrila a Metoděje, pamětní deska obětí I.světové války a na boku chrámu kamenný kříž pocházející z minulého století.

 

Při pohledu z odstupu se kostel jeví jako nádherná, byť trochu omšelá barokní stavba. Ale zdání klame – chrám má sice barokní podobu, jenže tu s předponou „novo“, jež mu byla vtisknuta až roku 1906.

Jeho předchůdcem byl gotický kostel. Za třicetileté války byl vypálen a pobořen Švédy, ale jako pták Fénix povstal z popela, tentokrát už v barokní podobě. Bohužel se znelíbil i Prusům a ti jej při své „návštěvě“ Tršic rovněž zdemolovali. Byl sice opraven, ale stal se nedostačujícím. Proto byl i přes svou historickou hodnotu roku 1905 zbourán, aby uvolnil novobarokní novostavbě.

I ta byla v průběhu dvacátého století mnohokrát upravována a opravována (naposledy roku 2008). Jenže do rekonstrukce bohužel nebyla zahrnuta oprava celé fasády a bílá omítka září jen na honosném vstupním průčelí chrámu a na fasádě 45 metrů vysoké hranolové věži zvonice s cibulovou bání, ukončenou nahoře makovicí a křížkem.

 

Nynější tršická svatyně byla zbudována dle projektu architekta Josefa Pískáče. Půdorys má tvar kříže, celý neorientovaný objekt dosahuje délky 45 metrů a má půlkruhovitý uzávěr, doplněný po stranách sakristiemi. Nad vchodem je v interiéru umístěn kůr a na konci obdélné chrámové lodi půlkruhově ukončené kněžiště. Venkovní fasáda kostela je členěna pilastry s výplněmi a je proražena kruhovými a půlkruhově zaklenutými okny v profilových rámech. V bočních fasádách je k vidění skulptura anděla s dítětem a socha sv.Václava.

 

I když je kostel Narození Panny Marie „pouze“ novobarokní, přesto je velmi hodnotným architektonickým počinem a to i z hlediska skloubení stylového exteriéru s vnitřní výzdobou chrámu. A díky své monumentálnosti (a vysoké věži zvonice) se stal jakýmsi poznávacím logem Tršic a jejího okolí.

 

Chrám je sice největší dominantou rynku, ale nás velmi zaujala i jeho druhá pozoruhodnost, umístěná ve stráni nad rynkem pod tršickou tvrzí.

Byla jí mohutná novodobá skulptura obojživelníka o rozměrech 3.5 x 3 metry, zrobená z betonu a jejímž autorem se v roce 2009 stal známý sochař z Vysočiny – Michal Olšiak. Žába, která je i v městském znaku, je připomínkou na Jiřího Žabku z Limberka, za něhož byly Tršice povýšeny na městečko.

 

(Místní mají tuhle žábu tak rádi, že jí po vypuknutí covidu-19 ušili z růžových prostěradel rozkošnou ochrannou roušku, což je dosud k vidění ve Fotogalerii pod ikonkou Žáby na mapách.cz...)

 

Kromě těchto dvou objektů se na náměstíčku nachází prodejna Večerky, obchod s „míšeným“ zbožím COOB a restaurace Na Radnici, která byla v době naší návštěvy zavřená. Nás ale čekala návštěva jiného objektu – malého zámku, přestavěného z původní gotické tvrze a vypínajícího se jen kousek nad skulpturou Žáby. Dnes v zámku sídlí Obecní úřad, knihovna a malé vesnické muzeum, jehož prohlídku jsme hned poté uskutečnili, ale o níž se podrobněji zmíním až v dalším příspěvku.

 

 

Po návštěvě muzea jsme si prohlédli zámecký park. Jeho zbytek se rozkládá ve svahu severně od zámku a po chodníčku se dalo sestoupit až k hladině Zámeckého rybníka. Má rozlohu asi 2 ha, protější břeh je rovněž zalesněn a ty zbylé dva jsou obklopeny tršickou zástavbou. Tak jako ostatní dva rybníky v okolí (a jedna menší přehrada), byl i tento Zámecký rybník zbudován na toku Olešnice, kterou místní nazývají Kokorkou.

 

Tady jsem ženu na chvíli opustil a vydal se k další tršické zajímavosti, k níž mne za přepadem rybníka přivedla vyšlapaná pěšina.

 

Je dobře známo, že se vodopády a kaskády vyskytují především v pohořích, ale jsou také vyjímky… a jednou z nich je právě tenhle umělý, asi tři metry vysoký, ale velmi působivý katarakt. Tekoucí voda do tůně padá skrz skalnaté koryto a ta „umělost“ není absolutně poznat, neboť skály vlevo i vpravo (tvořené drobou a břidlicí) mají ryze přírodní ráz.

 

Vodopád je od břehu rybníka po chodníčku vcelku dobře přístupný a přivede nás až ke břehu potoka Olešnice. Tady už lze obdivovat zajímavý vodopád hezky zblízka, ale daleko lepší i detailní pohled na něj se naskytne, pokud člověk přeskáče po kamenech doprostřed vodoteče…

 

Po návratu k rybníku za ženou jsme se přesunuli nahoru ke vstupu do zámku, vedle omrkli budovu nové hasičské zbrojnice a prostranství sloužící k pořádání všemožných akcí, učinili ještě jedno kolečko okolo rynku a poté už na zastávce busu vyčkali spoje, který nás odveze nazpět do Přerova k vlaku.

 

V pozdním odpoledni to byla cesta přímo pohádková! Všechny malebné vyvýšeniny okolní Tršické pahorkatiny (součást nízkého Jeseníku) byly už skoro zapadajícím sluncem nasvíceny do žlutooranžového tónu a jeho paprsky přitom stačily hladit i mnohem vzdálenější obliny kopců, přináležící již Hostýnským vrchům.

 

Byla to prostě – až na ten zbytek cesty (už potmě) vlakem k domovu, jedna velká paráda!