Návštěva zámku a procházka Bystřicí pod Hostýnem

Začátek měsíce května přinesl počasí jak malované. Sluníčko se vesele tlemilo na valašskou krajinu a jeho paprsky prozatím jeho obyvatele po hlavičkách jen jemně hladily a nedělaly jim do nich ďoury, jako se tomu bude později dít v parném létě. Předpověď meteorologů na krásný víkend do růžova naladila i mysl všech cestovatelů a spolu s ní vyvstala otázka, kam se všichni rozjedeme. Nás dva napadla návštěva Bystřice pod Hostýnem. Pro většinu návštěvníků město slouží jen jako přestupní stanice k pouti na bájnou „svatou“ horu, ale my se tentokrát rozhodli návštěvu Hostýna vynechat a věnovat se jen vlastním památkám a zajímavostem podhorského sídla. Je jich tu totiž dost...

Pro přesun ze Zlína jsme tentokrát využili služeb železnice. Vlak vyšší kvality, označovaný jako IC, svištěl po kolejích z Otrokovic jak namydlený blesk a po necelých deseti minutách jsme v Hulíně. Tady nás čekal přestup do lokálky, jejíž druhý vagón se rychle plní turisty spolu s jejich bezmotorovými dvoukololečkovými dopravními prostředky. Ve skutečnosti v úzké chodbě plní funkci zavazadel, což se naplno projevilo na nádraží v Bystřici pod Hostýnem, kde nás většina pasažérů s Velkým klnutím okolo nich vystupovala.

Zatímco většina výletníků běží k nedalekému busovému nástupišti, aby se tu postavila do fronty na autobus na Hostýn, my s Janou zamíříme do nádražní haly, abychom si svlékli mikiny, neboť venku už je dosti teplo. Přitom oknem zahlédneme poslední cestovatelskou trojici, která též míří do města. Jedná se o mladší osoby mužského pohlaví, z nichž jeden vypadá jak mládě mamuta, ale je totálně „na šrot“ a při východu z nádraží napálil do jakéhosi skla a rozbil ho!

Když pak jdeme za nimi, brzy je doháníme, neboť lidský tlustokožec leží na břichu na zemi, pěstmi mlátí do dlažebních kostek a řve, že se kvůli jakýmsi kopačkám od holky zabije!

Střízlivější kamarádi se ho snaží uklidnit, ale moc se jim to nedaří. Vypadá to, že právě sledujeme poslední díl seriálu Konec mamutů v Čechách, ale abychom se dodívali i na konec, na to nemáme čas, neboť městské památky už na nás zdáli toužebně pomrkávají.

Nádražní ulice, probíhající do centra Bystřice stylem jak když střelí nabízí pohled na několik hezkých vilek, postavených v historizujícím slohu v dobách největšího rozkvětu města, tj. na přelomu předminulého a minulého století. Rámeček z tmavě modré Jarní oblohy těmto stavbičkám moc sluší. V místech, kde se na protější straně nad chodníkem vypíná dům s ozdobnou věžičkou, odbočujeme do postranní ulice, která nás přivádí na jedno rozsáhlé, ale přitom dobře utajené náměstí. Jmenuje se Schwaigrovo a myslím, že většina návštěvníků Bystřice o něm nemá ani šajnu.

Vlastně ani nemá proč, jelikož náměstí žádné významné historické památky k vidění nenabízí. Přestože je poměrně veliké, je nepřehledné, neboť většinu jeho plochy zabírá park. Ze tří stran je ohraničeno ulicemi a jen jeho jižní konec nemá pevnou hranici a zeleň parku zde přechází do obytné městské zástavby. I když nejsou místní budovy památkově chráněné, přece jen zaujme pohled na historizující, kdysi asi honosné patrové stavení, stojící v severním čele náměstí, dnes patrně sídlo nějaké instituce. Společnost mu zleva dělá poněkud omšelá budova Sokola, u které se na Sokolské ulici nachází hospůdka.

Další budovy rynku se už ukrývají v zeleni parku. V čase, kdy jsme parkem procházeli i my, byl zrovna v květu a naše zraky tu zahlédli také exotický okrasný strom – katalpu.

I když se zdá dnešní Schwaigrovo náměstí nevýznamné a je spíše oázou klidu, přec jen se může pochlubit jednou historickou skutečností: na rozdíl od hlavního a mnohem známějšího městského rynku dokonce ani za bývalého režimu nezměnilo jméno.

Postava, které se dostalo cti, že po ní bylo pojmenováno Schwaigerovo náměstí, kupodivu nebyla žádným komunistickým pohlavárem, ale „jenom“ malířem! I když neobyčejným...

Pokud uvedu celé jeho jméno – Hanuš Schwaiger, mnozí z vás jsou jistě už „doma“, neboť jim díla tohoto světoznámého umělce nejsou neznáma. A ti, kteří jsou znalci výtvarného umění, jistě vyzdvihnou jeho neotřelý pohled na svět. Malíř vše viděné (ale také lidové a historické náměty) zpracovával s nadhledem a jakousi parodií.

Vy, kdož si v jeho životopisu přečtete, že se umělec narodil roku 1854 v Jindřichově Hradci a zemřel 1912 v Praze, se možná podivíte, proč je po něm pojmenován rynek města kdesi na východní Moravě.

No proč - když sedmatřicetiletý Hanuš vstoupil do svazku manželského s učitelkou Josefínou Kučerovou, chtěl se odstěhovat kvůli klidu při tvorbě z Prahy někam na venkov a rozhodl se právě pro Bystřici pod Hostýnem. I když se do „matičky stověžaté“ často (hlavně na zimu) vracel, mezi léty 1893 a 1900 se jeho domovem stalo město pod památným Hostýnkem.

V něm vytvořil např. freskový návrh slavné Loudonovské kaple anebo jeden z nejlepších náboženských obrazů – portrét Panny Marie Hostýnské.

Ulicí 6.května pokračujeme okolo zajímavé budově lékárny do nedalekého historického centra. Ulice nás vyplivne na okraji protáhlého Masarykova náměstí a ulice Čs.brigády. Největší dominantou je kostel sv.Jiljí, jehož hmota s Vysokou věží vystupuje nad zeleň menšího parčíku. Stromů na náměstí moc neuvidíme. Ale mezi cestou a chodníky se táhnou pečlivě upravené pásy záhonků, z nichž září sluncem prosvícené rudé tulipány a jiné kvítí, takže první dojem z městského centra je víc než příjemný.

Napřed jdeme zjistit otvírací dobu nedaleké restaurace U Hanuša (po kom se asi jmenuje, he?), neboť se tu chceme později stavět na oběd. Poté už po druhé straně ulice, kde míjíme i hezkou novodobou roubenku, zpět do centra. Historickými domy se to tu sice na rozdíl od jiných měst tolik nehemží, ale i tak je na co koukat.

Zanedlouho stojíme v parčíku, kde se ve stínu stromů před slunečními paprsky ukrývá busta malého „velkého“ muže Františka Táborského – známého to spisovatele, básníka a překladatele. Vedlejší chrám získal svoji dnešní podobu za mecenáše hraběte Františka Antonína z Rottalu v roce 1774, kdy jej zde – na okraji náměstí – nechal vystavět dle projektu Tomáše Šturma. Do chrámu lze nakouknout a fotoaparát s Velkým zoomem přiblíží i hlavní oltář se stříbrným obrazem Panenky Marie, který sem byl v 18.století přestěhován z Hostýna. Prostranství před kostelem zdobí barokní sochy sv.Jana Nepomuckého, sv.Antonína Paduánského a sv.Tadeáše Judy.

Poněvadž centru města chybí obchvat, je tu na ulicích rušný automobilový provoz a my si při přecházení k říčce musíme dát velký pozor. Za silnicí se našim očím ukáže ta nejhezčí bystřická kulisa – vstup do zámku, zdobený masivní věží. Říčka je regulována mnoha splavy a na jejím druhém břehu vidíme slavnou platanovou alej, ale my nyní podél ní a boční uličkou zamíříme do středu náměstí. Jeho středobod tvoří zajímavá novodobá kašna se sochou Bohorodičky. Další modernější kašnu ve tvaru Duhy míjíme ve spodní Dolní ulici. Odtud už procházka nádhernou platanovou alejí nazpět k zámku, na jehož prohlídku se moc těšíme.

Když jsme postoupili bránou, umístěnou v hranolové věži dovnitř na úzké první nádvoří, čekal nás nad tou další pohled na dva zajímavé erby. Ještě než došlo k zakoupení vstupenek v prostorách Íčka, nakoukli jsme i na to druhé a zároveň poslední nádvoří.

Tady nás čekalo překvapení druhé: vešli jsme jakoby do hradu či tvrze... a tady jsme najednou stanuli na prostorném čtvercovém prostranství, obklopeném nefalšovanými zámeckými budovami!

Naše podivení bylo na místě. Bystřický zámek totiž patří k nemnoha feudálním sídlům, kde noví majitelé vše staré hned nebourali a nepřestavovali v aktuálním stavebním slohu, ale to staré a dobré prostě nechali dál stát a sloužit svému účelu. A oni sami si nechali zbudovat modernější objekty k pohodlnějšímu bydlení. Díky tomuto přístupu zde můžeme vidět nejen přehlídku historických slohů od renesance po klasicismus, ale i postupnou modernizaci pánských sídel.

Přichází čas vlastní prohlídky. Kromě průvodkyně je nás na ni jen asi šest, což mne naplní tichou radostí – alespoň se nebudeme v zámeckých komnatách mačkat!

Ale ještě než vstoupíme do interiérů, mladičká průvodkyně nás vyzve, abychom se pohodlně usadili ve stínu na lavičkách, neboť nás napřed seznámí s historií pánského bystřického sídla.

Nu – proč ne? Trocha historie přece nikoho nezabije.

Bystřický zámek byl zbudován na základech gotické tvrze, která tehdy patřila Milotovi z Tvorkova. Stavět ji začal v roce 1369 ale ještě jeho předchůdce – pan Boček z Kunštátu – jako náhradu za hrad Obřany. Z toho původního u Brna byl rytíř vyhnán a přesídlil na východní Moravu, kde si začal na výrazném kopci Hostýnských vrchů budovat nové stejnojmenné sídlo. Poněvadž pan Boček stavěl „načerno“, došlo k tomu, že ho někdo prásknul a on musel na příkaz moravského markraběte nerozestavěný hrad opustit!

Taková stavba i tehdy přišla na mnoho peněz, ale pan Boček měl přece jen štěstí ve svém neštěstí, neboť se mu podařilo nezkolaudovaný objekt prodat Ctiborovi z Cimburka, sídlícím tehdy na blízkém hradě Křídlo a on sám pro sebe začal v Bystřici stavět již zmiňovanou tvrz.

(Ještě než se s osobou páně Bočka definitivně rozloučíme, musím prozradit, že se poté oba sousedící rody bytostně nesnášeli, vedli spolu ustavičné sváry a pod slohami jejich vzájemně se obviňujících písemných stížností se prohýbaly i masivní Dubové stoly u soudního dvora!)

Po Milotovi vlastnil bystřickou tvrz Mikuláš z Hustopečí, dále jeho příbuzní Albrecht a Beneš. Po nich přišel rod Žabků z Liberka a roku 1555 konečně první rod, který se tady „uchytil“ - rod Prusínovských z Víckova, který začal s přestavbou tvrze. O její přeměnu na renesanční zámek se nejvíce zasloužil Přemek z Víckova, který zde do zlepšení bydlení uvedl řadu moderních vymožeností a na důkaz opravdového bohatství (hlavně toho duševního) se mohl při návštěvách cizímu panstvu pochlubit i Velkou knihovnou!

Bystřické panství zdědila Bohunka z Víckova spolu s manželem Václavem Bítovským z Bítova a tehdy se tato kontroverzní dvojice konečně dostává k penězům a moci. Manželé v roce 1616 velkolepě zrekonstruovali celý zámek a nechali zde vystavět i tu zajímavou bránu, zdobenou dvěma erby. První představuje Bohunku, druhý jejího ješitného chotě. Bítovský změní svoji víru na protestantskou a přidává se k rebelujícím panským stavům. A právě v okamžicích, kdy se ocitl na samém politickému vrcholu, zlý Osud zamíchal kartami a u Prahy proběhla ona neblahá bitva na Bílé hoře.

Když pak v červnu 1621 pražské Staroměstské náměstí ožilo exekucí, při níž zde bylo popraveno 27 odbojných pánů, Bítovský se mohl svému rozsudku smrti jen smát, protože dávno předtím utekl i s věrnou Bohunkou do ciziny.

Nadarmo se ale neříká, že svému osudu žádný smrtelník neujde: po návratu byl Bítovský obviněn z dávného hříchu - násilné smrti při výslechu Jana Sarkandera - a za brněnskou radnicí byl v březnu roku 1628 byl bez milosti sťat.

Bystřické panství se pak jeví jako prokleté: nový majitel – Vojtěch z Lobkovic záhy umírá a správy majetku se ujímá paní Polyxena, matka nezletilého Lobkovice. Od tohoto rodu Bystřici kupuje v roce 1651 hrabě Jan z Rottalu. Jenže ten sevěnuje stavbě nového hlavního sídla rodu v Holešově a bystřický zámek chátrá. Blýskat na lepší časy se začalo až v poslední čtvrtině 17.století, kdy jej převzal František Antonín. Dcera Marie Amelie se spolu s manželem pustila do rozsáhlé zámecké rekonstrukce, která byla zadána přednímu staviteli klasicistního slohu – Františku Antonínu Grimovi.

Téměř o sto let později byla v Bystřici založena manufaktura na výrobu majoliky. Brzy poté město a zámek zachvátil ničivý požár. Zámek byl provizorně zastřešen a začaly na něm Velké stavební úpravy, které naprosto změnily charakter předzámčí. Byly v něm upraveny byty pro sloužící na zámku, kanceláře pro úředníky, vozovna se změnila ve vězení a byla sem přenesena i část manufaktury.

V prvním patře hlavního zámeckého objektu bylo zřízeno divadlo a při vjezdu do zámeckého parku, který později patřil k nejkrásnějším na Moravě, byly vystavěny nové stáje.

Sídlo zdědil Jan, který nechal hlavní reprezentativní kruhový sál přemalovat egyptskými motivy. Velkou péči pak věnoval i překrásnému anglickému parku.

Po jeho smrti v roce 1827 Bystřice připadla svobodnému pánu Oliverovi Loudonovi, který byl potomkem slavného generála. V té době se zámek stává přepychovým sídlem. Další pán – Arnošt Loudon v něm zřídí novogotickou kapli a pokračuje ve Velké úpravě zámeckých komnat. Jejich stěny jsou obloženy dřevěným taflováním, někde i kazetovými stropy a všechny tyhle místnosti jsou vybaveny kachlovými kamny.

V druhé pol.19.století se zámecký areál může pochlubit i palmovým skleníkem a překrásnou zimní zahradou.

V roce 1897 Bystřici navštívil císař František Josef I. Což dodnes připomíná ozdobný nápis na stěně jednoho zámeckého křídla, na nějž nás upozorňuje i průvodkyně.

V té době v Bystřici pobýval slavný malíř Hanuš Schweiger, který po sobě tady na zámku zanechal zajímavou stopu – přemaloval totiž původně barokní sluneční hodiny.

Posledním šlechtickým majitelem se stává Alexander Loudon. Jenže tento pán se v roce 1933 natrvalo odstěhoval do Vídně... a to byl začátek hořkého konce bystřického zámku!

Kvůli finančním problémům totiž zanedlouho prodal zámek státu. A to bylo víc než špatně: o zámek požádalo ministerstvo obrany a zřídilo z něj velkosklad vojenských léků. A jak známo, kam jednou přijdou vojáci, tam sto let ani tráva neroste!

V tomto případě sice v dosud nepřístupném zámeckém parku sice ano, ale o vzácné stromy se už nikdy nikdo nestaral a tím byla zahrada jako vzorový dendrologický celek pro historii ztracena.

A co se pak odehrávalo ve stále devastenovanějších interiérech zámku, o tom by se dala psát nejen historie, ale rovnou horor!

Kromě krátkého intermezza v období II.světové války sloužily dříve krásné nteriéry zámku jako sklad vojákům až do roku 1992!

Poté jej (kromě zámeckého parku) konečně získalo město a od té doby se jen opravuje....

Tak, procházka historií je konečně u konce a my smíme vstoupit do přízemí vlastního zámeckého objektu, z jehož chodeb a na schodišti na nás všude juká přísný klasicistní sloh. K našemu překvapení napřed po schodech vystoupáme až do nejvyššího patra, kde nás čeká prohlídka naprosto vybydlených zámeckých komnat. Ze stěn a ze stropů se odlupují tapety, na zemi se válejí zbytky loňského či předloňského listí... prostě totální obraz zkázy a ukázka hospodaření vojenských pánů, nemajících absolutně cit k nějakým kulturním hodnotám!

Poté ještě jednou po schodech nahoru a prohlídka feudální hůry, kde se pod střechou ukrývají obezděné kouřovody zámeckých komínů. Průvodkyně nám předvede i funkci zámeckého orloje. Ke svému žalu se až tady dozvídám, že v celém objektu není zakázáno focení, ale podobu těch zdevastovaných místností si musíte vy, milí čtenáři, domyslet, protože jimi už jsme pak neprocházeli.

Sestupujeme o patro níž. Tady nás čeká prohlídka krásných exponátů rajnochovické a bystřické keramiky. Za posledním sálem je částečně zařízený pokoj, v němž tady na zámku bydlel spisovatel a národopisec František Táborský.

Opět sestup po schodech dolů a procházka zámeckými sklepy. V přízemí pak překvapení v podobě novogotické kaple, vyplněné ukázkou tvorby novodobého umělce. Ta nás ale moc neoslovila.

Zato nás „dostal“ pohled na ten slavnostní kruhový sál, nacházející se v prvním patře zámku. Nádherná místnost je po stěnách vyzdobena tajemnými egyptskými motivy, a protože má výbornou akustiku, pořádají se v ní koncerty. A samozřejmě také svatby. Otevřené okno nabídne pohled do nepřístupného zámeckého parku, který je stále ve vlastnictví naší armády. V zrekonstruovaných komnatách, sousedících s reprezentativním sálem, si pak ještě můžeme prohlédnout náznakovou zámeckou instalaci. Sestává z jednotlivých kusů nábytku z původního mobiliáře a také z portrétů členů rodů majitelů, visících na stěnách.

A tím bohužel procházka interiéry bystřického zámku končí...

Prohlídka zámku je ochuzena o návštěvu zámeckého parku, který je stále v majetku vojenských pánů a tudíž veřejnosti nepřístupný. Dnes už ani není o co stát, protože se za ta léta stal dendrologicky zcela bezcenným. Je to Velká škoda, protože v období své největší slávy patřil k těm nejkrásnějším na Moravě!

Do parku se tedy nedostaneme a musíme se na něj spokojit s pohledem ze slavnostního kruhového sálu, nacházejícího se v prvním patře zámku. Viděná výseč zobrazuje část jeho plochy se sochou polního maršála Loudona a stromoví kryje zámecký rybník a budovy Armády ČR.

Jak se zmínila naše průvodkyně – o jeho bývalý nádherný porost a dřeviny dnes už nepečuje žádný zahradník, ale alespoň ta tráva se v něm pravidelně seče!

Po prohlídce zamíříme na dobrý oběd k „Hanušovi“ a se spokojeně vrnícími bříšky pak pokračujeme směrem do tentokráte přístupného městského parku jménem Zahájené. Na jeho okraji se můžeme pokochat barokně-rokokovou siluetou kaple sv.Vavřince, za níž se kdysi prostíral areál starého hřbitova. Kromě starého kříže z roku 1734 se tu nachází i pomník 147 obětem břišního tyfu, které mu podlehly v době napoleonských válek v roce 1806. Zajímavostí je, že tu kapli nechal na své náklady vystavět bystřický farář Straka. Zdá se, že tehdy duchovní mívali nadbytek peněz...

Cestičkou v parku, obklopené různým stromovím, se dostáváme k říčce Bystřici. Na druhé straně se nachází areál městského koupaliště s výletní hospůdkou. Manželku nechávám u „Země zaslíbené“ a sám ještě pokračuju kus proti toku říčky, na níž se nacházejí zajímavé jezy i zákoutí, až ke Chvalčovu. Když hodím čelem vzad a kráčím zpět za manželkou, potkávám vetchou stařenku, která vypadá jako by neměla týden co do pusy.

Babička mne zastaví, ale namísto buchty anebo jiného žvance na mne vyloudí cigaretu!

Před hospodou si vyzvednu manželku a už společně pokračujeme k okraji parku, kde mají dokonce i rybníček a stále podél řeky městem k zámku a alejí směr autobusové nádraží. Tady procházíme Přerovskou ulicí se zajímavými historickými domy. Z jednoho z nich právě nějaká rozčepýřená, ale přitom krásná mladá dáma vyhazuje ven přítele. A aby svým nahlas vyřčeným slovům o jeho nežadoucím návratu dala větší důraz, dává mu místo pusy na rozloučenou pořádnou ránu pěstí do hlavy!

Radši přecházíme na druhý chodník, ať něco neslízneme i my a za chvilku stojíme na busovém nádraží. Protože máme ještě čas, jdeme se podívat za továrnu na nedalekou bývalou dělnickou kolonii a na sídlo pana továrníka, připomínající Zámeček. Vila jménem Thonetka byla důstojným obydlím tomu, který se zasloužil o největší rozkvět města Bystřice a který zde v roce 1861 založil po celé Evropě proslulou továrnu na ohývaný nábytek.

A tohle už byla poslední tečka za prohlídkou zajímavého města...