Neapolský záliv a Řím, Part 2 (Pompeje a Neapol)

Druhá část jihoitalského vyprávění je věnována převážně městu, kvůli kterému jsme se na zájezd přihlásili, resp. tomu, co z tohoto města po tragickém výbuchu Vesuvu v roce 79 zbylo. Pompeje jsou zkrátka Pompeje a vůbec mi tato část expedice přišla taková živější. Toto tvrzení je sice s prudce se snižujícími zásobami slivovice v přímém rozporu, ale je to prostě fakt. Je tedy znovu čtvrtek 17.9.2009, blíží se poledne, autobus sjíždí z výšin Vesuvu k rovině Neapolského zálivu a já se těším, že už podruhé uvidím Pompeje. Poprvé jsem je nepatrně zahlédl, když jsme den předtím postávali na parkovišti před jakýmsi hypermarketem, jehož návštěvu si prosadily zaměstnankyně státní správy v Pohořelicích, protože jejich zásoby lihovin právě poklesly pod 12 lahví na hlavu. A abych byl spravedlivý, i my jsme si preventivně zakoupili nějaké to vínko, např. pro případ ztroskotání.

Nekonečnou frontu u pompejské pokladny (když jsme oplocený areál opouštěli, tak tam, samozřejmě, nebyla ani noha) jsem trávil, krom návštěvy toalet, střídavě tancem, přesvědčováním kolemstojících o důležitosti této zastávky s nápadem na nutné prodloužení pobytu v Pompejích min. o několik hodin a nakukováním do plánku městečka, které v roce 79 zasypala sopka a v roce 97 (tedy 1997) vzalo za své UNESCO. V duchu jsem si přehrával oblíbené pasáže z „Live At Pompeii“ od milovaných Pink Floydů (nahlas bych si to nedovolil) a připomínal si slova jednoho známého šumperského archeologa, že prvořadá je rozhodně návštěva zdejšího (myšleno historického pompejského) bordelu. Chtěl jsem ještě vidět tzv. „Dům smutného básníka“ s mozaikou černého psa i floydovský amfiteátr a jinak jsem byl rozhodnut nechat všemu volný průběh. U vstupní brány jsem pak mezi prvními a hned fotím jako o život. Počasí se drží, na jedné straně hodně oblačno, na druhé do modra. Naštěstí se to už nezhorší a poslední část prohlídky absolvujeme za polojasna až jasna (meteorologové se, zaplať pánbůh, opět zmýlili).

První etapu prohlídky „největší zříceniny Evropy“ absolvuji v pohodě. Prohlížíme si baziliku, poprvé fórum a další klenoty. Z výkladu slyším tradičně pomálu, ale o to víc se kochám, převážně přes hledáček mé zrcadlovky. Občas zachytím i rodinné příslušnice (aby jim bylo věřeno, že tady všude byly), někdy i většinu výpravy, která se motá zákeřně přede mnou. Nejvíc se mi líbí, když objevím liduprázdnou uličku, fascinují mě přechody (předchůdce dnešních „zeber“), které evokují vzpomínku na beatlesácké Abbey Road. Marně se zatím rozhlížíme po odlitcích „postaviček z popela“, na které se těší hlavně morbidně založené ženštiny. Postupně vidíme části města s původními obydlí chudiny, řemeslníků, trhovců i honorace. Při poskakování Pompejemi zapomínám i na ty Floydy. V odlehlém amfiteátru jsme nakonec ani nebyli, ale stejně jsem přesvědčen, že místem konání slavného koncertu pro technický personál skupiny bylo velké divadlo, které jsem poctivě nafotil. Postupně tedy plním plán návštěvy, včetně toho, že poprvé v životě vstupuji na půdu nevěstince. Všechno je tam strašně miniaturní, při placeném styku bych si asi musel uřezat nohy, a stejně bych si ještě o zeď rozbil hlavu. Korpulentnější návštěvnice si na pracovní lůžko stěží sednou…

Pokračujeme dál. Začínám poněkud zaostávat, ale bystrým okem si, občas i s dopomocí, hlídám závěr výpravy. Když pak všechny dojdu, zjistím, že stojí na ulici a sledují výklad průvodce. Přitom ostatní návštěvníci vstupují do objektu, který naše výprava „přešla“. Proto volím rychlé nakouknutí, abych se mohl pochlubit, co jsem všechno viděl navíc. V objektu se nachází hlavní lázně. Udělám pár fotek a vracím se na ulici, kde se ze mě rázem stává sirotek. „Radostně“ pobíhám asi 10 min. po Pompejích (v době výbuchu Vesuvu mělo město asi 20 tisíc obyvatel, takže se nehledá nejlépe), něco málo fotím a trošičku si i nadávám. Po neúspěšné snaze dohnat ostatní se podle orientačních směrníků (obě moje spolubydlící si jich ani nevšimly) pomalu vydávám směrem k místu, kde jsme do areálu vstoupili. Výpravu dorazím – víceméně náhodou - za dalších asi 5 minut a budovu plechového „skladu“ s odlitky „zesnulých“ už sleduji přes pletivo spolu s ostatními (tedy, nic moc, přátelé). Následuje Apollónův chrám, znovu Fórum a odchod.

V této době se teprve dozvídám tragickou zprávu, že ten dům, u kterého jsem výpravu ztratil, byl onen Smutný básník, na kterého jsem se tolik těšil. A do lázní se šlo až potom, přičemž jsem přišel o jednu místnost lázní (zanedbatelné) a o portrét, který se při správném pohledu jedním okem mění v prostorový reliéf (a to už nas…). Venku si koupím mozaiku s černým psem (krom dalších suvenýrů a publikací) alespoň na pohlednici, ještě jednou si vynadám do všeho možného a v duchu (později i hodně nahlas) jsem i tak nadšen. Rychle pivečko, vítězného panáčka a vzhůru směr Neapol.

A ta mě, musím se přiznat, celkem dost zklamala. Jak říká klasik ústy Varla Frištenského: „když to srovnám s tím výletem na Kokořín…“. Koneckonců rčení „Vidět Neapol a zemřít“ vůbec nesouvisí s nádherou města, ale se skutečností, že zde svého času byl velký lazaret pro rychle dožívající …

Ale abych nebyl nespravedlivý. Byli jsme zde jen chvíli a některé věci rozhodně stály za vidění. Určitě Nový hrad (Castel Nuovo) ze 13. stol. (ten je skutečně hooooooodně dobrý), přístav s Vesuvem v pozadí a úzké „filmové“ uličky, kde mezi domy visí prádlo a nákup se vytahuje v plastovém kbelíku. Kostel San Francesco di Paola na náměstí, který se marně snaží kopírovat římský Pantheon, za moc nestojí a krom divadla San Carlo (po milánské La Scale asi největší a nejvýznamnější v Itálii), exteriéru královského paláce a velkého neorenesančního čtyřkřídlého nákupního korza zvaného Galerie Umberta I. (něco jako zastřešená Uffizi ve Florencii) jsme toho už moc neviděli. Tedy ani další tři hrady (au au au), ani Neapolský Dóm (velká škoda), o dalších památkách (královská rezidence, klášter sv. Kláry, historické kostely z 13.-16. stol.) ani nemluvě. Možná jsem k Neapoli nespravedlivý, ale za tu chvilku a po Pompejích prostě neměla šanci (což ovšem neznamená, že bych se sem už nechtěl vrátit – rozhodně chtěl, ale na delší časový úsek).

Před odjezdem rozebíráme (za útrpných pohledů našich manželek) s Jirkou (majitel přibližovadla a řidič v jedné osobě) pochybnou krásu místních osob opačného pohlaví. A kolem nás neustále krouží lidé, kteří nám, většinou pod záminkou připálení cigarety, nabízejí množství hodinek všech typů, velikostí a značek. Zajímavé je, že všichni hovoří tím jazykem, který nám vnucovali již na I. stupni ZDŠ jako téměř mateřský…

(psáno v září 2009)