Nehezké putování za krásnými památkami aneb Toskánsko 2014 (část 1. – Bratislava, Pisa, Volterra)

Koncem srpna roku 2014 jsem se rozhodl navštívit zase po nějaké době svou milovanou Itálii. To, že jsem doposud neviděl takové klenoty, jakými bezesporu jsou Siena a San Gimignano, jsem totiž považoval za dlouholetý rest vůči vlastní osobě a bylo třeba se s tímto nedostatkem konečně vyrovnat. Prošel jsem proto pár nabídek CK, pozeptal se, kdo mi bude dělat doprovod (tentokrát vyhrála švagrová) a jal se objednávat. Termín, kdy zájezd jela jedna osvědčená CK z Brna, Aleně, bohužel, nevyhovoval, a tak jsem přes Invii objevil zájezd „Toskánsko – víno, delikatesy a historie“, který na konci září pořádala slovensko-řecká CK Aeolus. Přišli jsme tím sice o ostrov Elba, ale jinak nabídka splňovala mé představy. Jen jsem nechápal jeden zcela „plonkový“ den v programu zájezdu, o který zřejmě moc velký zájem nebyl. Nakonec se ale cesta do Toskánska – nejen k naší smůle – uskutečnila. Hned na úvod ovšem musím uvést, že cenu „Tragéd roku“ si nezaslouží vstřícná Invia, ale jen a pouze naprosto neschopná CK Aeolus.

Do Brna jsme dojeli večer vlakem, v pohodě a včas. Chvilku jsme poseděli v osvěžovně, a poté vyrazili na parkoviště, odkud jsme měli být přepraveni do Bratislavy, která byla místem odjezdu. V té chvíli jsme ovšem netušili, že přeprava mezi Brnem a Bratislavou bude tím jediným, co CK Aeolus zvládne na výbornou. Následující několikahodinovou čekací část programu vynechávám úmyslně. Jednak mi je z celé záležitosti i samotné cesty ještě stále nevolno a jednak na závěr cestopisu přikládám odkaz na článek, který naše příkoří již popisuje. Dodat mohu jen to, že do dnešního dne jsme se žádné kompenzace nedočkali a i Slovenská obchodní inspekce se v tomto případu odmítá aktivněji angažovat. Slovenští účastníci zájezdu však spor s CK stále nevzdávají …

Nepříliš funkčním mikrobusem tedy překonáme horské průsmyky a vjedeme na území slunné Itálie. Máme už nějakých šest hodin zpoždění, které ihned naroste. Malé a přeplněné vozítko se silně zamlženými skly (topení, odvětrání ani klimatizace nepatřily k přednostem tohoto přibližovala značky Renault) zaujalo italskou policii natolik, že nás hned zadržela. Vysvětlení, že CK do Itálie nepašuje další nezvané imigranty, ale že jsme turisty, toužícími po krásách země, karabiniéry vyděsilo natolik, že svou kontrolu ještě zintenzivnili. Na okraj Pisy jsme však nakonec přece jen dojeli. Po nějaké době jsme ubytováni, je od nás neoprávněně (jak jsme zjistili později, zaplaceno jsme měli již z ČR) vyinkasován městský poplatek a mikrobus s průvodkyní odjíždí do Florencie, kde na letišti již několik hodin čeká zbytek účastníků zájezdu, který dorazil letecky. Trávit půlden na hotelu se nám nechce, a tak se necháme hodit do centra Pisy s tím, že na zpáteční cestu si budeme muset vzít za 20 euro taxíky (bylo nás šest). Průvodkyně nám totiž sdělila, že podle recepční jiná možnost neexistuje. Jeden z bratislavských „zájezdníků“, vládnoucích cizími jazyky, tomu naštěstí moc nevěřil a raději si sám ověřil tuto informaci na recepci hotelu. Vraceli jsme se pak až k hotelu městskou Dopravou a za cenu podstatně přijatelnější.

Před tím jsme ovšem stihli procházku po slavném Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli), výstup na šikmou věž (při mé první návštěvě Pisy jsme výstup do „výšin nadoblačných“ vynechali a teď jsem byl potrestán tím, že do nejvyššího patra nad zvony se již nesmí) i koupi vstupenky na všechny zdejší atrakce pro den následující (cena jedné je asi 5 euro a věž za 15; pokud půjdete na všechno, vyjma věže, máte to za 9 euro a úplný komplet je – tuším – za 17 nebo 18). Tím jsem ovšem zjistil, že zdejší arcidiecézní muzeum je v rekonstrukci a že si tedy na některé očekávané zážitky budu muset nechat zajít chuť. A nemělo to být během zájezdu naposledy. Večerní zrychlená procházka historickým centrem Pisy k autobusové zastávce u vlakového nádraží byla celkem příjemným bonusem navíc. Čekala nás první italská noc a nejistota, jak bude zajištěn další program zájezdu.

Snídani v hotelu lehce odbyli, ale to nám skromnějším zase až tak nevadilo, protože nějaké potřebné živiny i tekutiny jsme do těla dostali a slivovici jsme měl vlastní a v dostatečném množství pro oba. K hotelu byl přistaven zelený autobus s italským řidičem, který nám měl být nadále k dispozici. Byl to sice v podstatě „hrkač“, který v Itálii jezdí jako MHD, ale proti naší cestě do Itálie to byl nesporný pokrok. I tak se sepsal protest proti dosavadní organizaci zájezdu a odeslal na Slovensko. CK Aeolus se pak paradoxně chlubila tím, že nám zajistila provozuschopné a kvalitní vozítko, když se nám mikrobus nelíbil. Skutečnost, že kapacita Renaultu byla nějakých 12 lidí a nás už byla dvacítka, slovenští Řekové taktně zamlčeli.

A tak jsme znovu na Piazza dei Miracoli (https://www.turistika.cz/mista/pisa-namesti-zazraku-piazza-dei-miracoli). Hned na úvod nás čekal rozhovor s jednou z živých soch, která se k nám sama přihlásila a chtěla nám prozradit trik Inda, sedícího na tyči. To jsme odmítli a pohovořili raději o životě na Apeninském poloostrově (občané Bratislavy byli ten den asi úplně všude, ale my je předčili tím, že jsme měli s sebou dokonce i východňáry z Toronta). Zbytek výpravy šel do fronty na lístky a naše šestice se v klidu rozprchla po jednotlivých stavbách na náměstí, protože jsme si lístky naprosto v klidu a bez okolostojících zakoupili již den předtím. Katedrálu a baptisterium jsem již důvěrně znal z minulé návštěvy, ale rád jsem si vše zopakoval. Na hřbitově Campo Santo jsem byl poprvé … a vysloveně mě svou kombinací ambitové stavby se sochami, sarkofágy a freskami uchvátil. Arcidiecézní muzeum by mě jistě uchvátilo stejně, ale bylo zavřeno. A tak jsem – rovněž poprvé – vstoupil na území Muzea Sinopie, což je vlastně budova, kde se prodávají vstupenky. Původně to ovšem byl špitál, který nechal postavit v polovině 13. století papež Alexander IV. Dnes si zde můžeme prohlédnout tzv. sinopie, tedy přípravné kresby červeným okrem, základ budoucích fresek. Nejrozsáhlejší sbírka středověkých kreseb tohoto typu na světě je minimálně velmi zajímavá i poučná, a bylo by proto velkou chybou ji minout. Koneckonců něco podobného jsem viděl naposledy před nějakými deseti lety na Michelangelovi ve vídeňské Albertině. Tady je docela zajímavým bonusem zařazení moderních skulptur mezi mistrovské „stránky ze skicářů“.

Čas ale rychle utekl a nám nezbylo nic jiného než vyrazit. Pisa nabízí desítky úžasných pamětihodností, ale já „potřeboval nutně“ vidět jedinou: malý gotický kostelík na nábřeží řeky Arno, který se jmenuje Santa Maria della Spina. Tato jedinečná ukázka italské „bílé“ gotiky byla dokončena roku 1325 a je skutečnou školou gotického stavitelství a sochařství. Úspěšný jsem ovšem byl asi jako ve výběru CK; kostelík tam sice skutečně je, ale v době naší návštěvy byl tak dovedně ukrytý pod lešením, že gotický nadšenec si více představoval než viděl. Neměl jsem daleko k slzám a alespoň jsem zoufale nakukoval mezi trubky, abych něco málo zahlédl. O interiéru jsem si mohl nechat jenom zdát, a tak jsme se s Alenou prošli alespoň po nábřeží směrem severním a zamířili na parkoviště k autobusu. Tam jsme zjistili, že v kurzu jsou stále deštníky, ale hitem sezony byly zřejmě kabelky. Velmi temní Italové nám je vnucovali po tunách a jejich cena - se zkracující se vzdáleností k autobusu – prudce klesala. Pokud si pamatuji dobře, tak asi ze 2.000 na 350 (v přepočtu na koruny, samozřejmě).

Náš zelený italský autobus pak pokračoval ve směru Volterra. Na toto jedenáctitisícové městečko Etrusků, Medicejů a alabastru jsem se doma nijak „nepřipravoval“ a o to větší radost mi udělalo. Myslím, že i Alena zde byla velice spokojena, alespoň podle toho, s jakou radostí se nacpávala čokoládovou zmrzlinou. Chvílemi by nestranný pozorovatel nevěřil, že je to dospělý člověk a že konzumovala pouze ústy. Také jsme si během našeho italského putování pohráli poprvé s pejskem. Byl krásný, velmi přátelský (a také jedl zmrzlinu) a když se zvedl, aby mě objal, lehce mi omyl jazykem obličej. Mých 184 cm mi v té chvíli bylo k ničemu. A pak už jsme se jen kochali. Radnice, Etruská brána, antické divadlo, katedrála, baptisterium, úzké kamenné středověké uličky … a hlavně všudypřítomné prodejny a dílny s jediným výrobním i prodejním artiklem. Alabastr, alabastr, alabastr.

Vzhledem k tomu, že se nám z toho všeho tak nějak zamotala hlava (a já se navíc špatně podíval na směrovky), všechno plánované jsme neviděli. Muzeum Etrusků, Muzeum sakrálního umění a městskou bránu sv. Františka vůbec, Medicejskou pevnost jen krátce a z dálky. V každém případě se dá město, velikostí odpovídající třeba našim Boskovicím, označit za takovou menší – a podstatně klidnější - Florencii. Koneckonců zdejší radniční palác byl prý vzorem pro výstavbu svého mladšího, většího a slavnějšího florentského kolegy. Návštěvou příjemné Volterry však náš náročný (opravdu hodně náročný, protože po strastiplné cestě do Itálie jsme byli všichni celkem out) program dne zdaleka nekončil.

Čekalo nás ještě Ulignano a fakultativní degustace ve slavném vinařství Tenuta Torciano. Bohužel jen krátká a základní verze, takže jsme mohli vedle divoce kalícím Němcům jenom závidět. Kousek sýra a salámu, nějaká ta těstovinka, jakási zeleninová polévka a něco vínka. Znalci tvrdili, že jinde nabízejí více. Překvapilo mě, že nejdražším zde prodávaným tovarem byl vinný ocet (který mi ale také nejvíce chutnal). Víno bylo dobré - ale hlavně silně nelevné – a Obchody jen kvetly. Také Alena neodolala a zakoupila pár lahví svým nejbližším. A pak už byla tma a někde u Sieny nás ubytovali. Ani mi nevadilo, že už jsem spal i v lépe uklizeném pokoji, a po povinném šláftruňku jsem usnul spánkem spravedlivých.

Na závěr důležité upozornění. Toskánsko patří bezesporu k nejkrásnějším koutům Evropy a to své si zde najde snad každý. Pokud si však zdejší pobyt chcete skutečně vychutnat, vyhýbejte se službám CK Aeolus. Stačí si přečíst odkaz https://www.turistika.cz/rady/varovani-pred-ck-aeolus, který potvrdil i další z účastníků tohoto nevydařeného zájezdu. Proto jsem také psal tento cestopis s odstupem, abych popsal spíše to hezké a veselé.