Pisa - hřbitov Campo Santo (Camposanto monumentale)

Hřbitov Campo Santo je jednou z památek, nacházejících se na možná nejkrásnějším náměstí světa, tedy Piazza dei Miracoli neboli Piazza del Duomo (Náměstí zázraků či Katedrální náměstí). Památkou nijak okázale vyzývavou, ale – jak potvrdí snad každý, kdo na jeho posvátnou půdu již někdy vstoupil – památkou nečekaně krásnou a nesmírně zajímavou. A nic na tomto konstatování nemění fakt, že ne vše je zde zcela původní, ani to, že se nejedná o klasický hřbitov, ale spíše o pozoruhodné muzeum, svou podobou nejvíce připomínající klášterní ambit. Komplex Camposanto se nachází na severní straně náměstí, byl vybudován v letech 1277 až 1278 a jeho podobu navrhl Giovanni di Simone. Název hřbitova bývá sice spojován často s termíny jako Monumentální nebo Starý, ale ve skutečnosti je skutečně Svatý. Arcibiskup Ubaldo Lanfranchi sem totiž údajně přivezl po 4. křížové výpravě ze Svaté země hlínu, která se nacházela pod křížem na Golgotě. Termín Campo Santo byl písemně poprvé dokumentován v roce 1287, ale sami Pisané používali spíše označení tradiční. Vlastně až do 19. století bylo toto místo známo spíše jako hřbitov u katedrály.

Simone zahájil stavbu hřbitova v roce 1277, což připomíná latinský nápis na pravé straně portálu, Jedná se tedy o nejmladší z monumentálních staveb na náměstí. O legendě se svatou půdou jsme se již zmínili, je však docela pravděpodobné, že toto místo vzniklo jen ve snaze shromáždit na jedno místo všechny ty sarkofágy a jednotlivé hrobky, nacházející se kolem katedrály. K tomu mělo dojít již v roce 1260, ale teprve roku 1277 daroval – „ke zdi přitlačený“ – biskup Visconti městu pozemky pro výstavbu ohrazeného hřbitova. Jeho stavbu pozastavila katastrofální porážka pisánského loďstva od Janovanů v roce 1284 a následná krize města. Stavba tedy pokračovala až ve II. polovině 14. století a hřbitov díky tomu dostával zcela jinou podobu. Charakteristická kopule na východní straně hřbitova a kaple Dal Pozzo však pocházejí až z roku 1594.

Přesto, že severní strana areálu ještě chyběla, jinde už se okolo roku 1360 malovali fresky s tématem života a smrti. A tvořili zde skuteční mistři, patřící ke špičce své doby, zejména Buonamico Buffalmacco (Triumf smrti a další). Opomenouut však nelze ani jména Francesco Traini (Ukřižování) a Stefano da Firenza, který namaloval Assumptu nad východní bránou. V tvorbě cyklu fresek pokračovali o několik desetiletí později (v poslední čtvrtině 14. století) Andrea Bonaiuti, Antonio Veneziano, Spinello Aretino s Pierem di Puccio (Přiběhy Starého zákona) a Taddeo Gaddi. Druhou řadu fresek dokončil až v 15. století Benozzo Gozzoli.

Hřbitov Camposanto se stal následně takovým panteonem, kde byly pohřbeny osobností města, jako např. univerzitní rektoři a profesoři nebo zástupci nejvýznamnějších rodin. Je přitom zajímavé, že v mnoha případech došlo k opětovnému použití velmi hodnotných sarkofágů z římského období. Od 16. století se zde také objevují další cenné důkazy o historii města. Je proto logické, že se toto místo v 19. století stalo – celkem přirozeně – prvním městským muzeem, kde byla shromážděna zejména mnohá umělecká díla z období napoleonských reforem. Tím se vlastně hřbitov Camposanto stal směsí starého i moderního a oslavou kombinace dávné historie i romantismu. A najednou zde vzniklo jedno z nejmilovanějších a nejnavštěvovanějších míst v celé Itálii. Nikomu ani nevadilo, že část původních fresek byla nenávratně zničena a část můžeme vidět jen díky pečlivé práci restaurátorů. V této souvislosti je zajímavé, že teprve ve 20. století se začala v žebříčku popularity na hřbitovní areál dotahovat Šikmá věž, která jej předstihla až po II. světové válce, v jejímž závěru (27.7.2014) byl Monumentální hřbitov spojenci silně poškozen.

Tehdy byly zničeny některé fresky (včetně vysoce ceněného díla Stefano da Firenza) a rozbito množství soch a sarkofágů. Od roku 1945 zde tak bez přestávky probíhají restaurátorské práce, při kterých byly objeveny vzácné sinopie, dnes vystavované v muzeu Museo delle sinopie del camposanto monumentale, umístěném na jižní straně náměstí. Dalším pozitivem bylo odstranění soch, které v 19. století výrazně napomohlo k obnově původního středověkého vzhledu celého areálu. Také fresky byly postupně všechny odděleny a následně rekonstruovány. První etapa renovace hřbitova byla dokončena roku 1960. Následovaly další průzkumy, které odhalily celou řadu nedostatků a nesprávných postupů a přichází „nová vlna“ restaurování. Ta vlastně pokračuje dodnes, takže návštěvník, procházející celý areál v doporučeném směru hodinových ručiček od hlavního vchodu na jižní straně, často vidí restaurátory v „plném pracovním nasazení“

Samotný hřbitovní areál je obdélník s delší stranou natočenou do Náměstí zázraků, a tedy ke katedrále. Jeho vnější stěna z bílého mramoru je jednoduchá, členěná pouze 43 slepými oblouky s lidskými hlavami. Výjimku tvoří hlavní vstup, který zdobí krásný gotický svatostánek nad vstupním portálem. Jedná se o dílo z II. poloviny 14. století a jeho součástí jsou sochy Panny Marie s dítětem, čtyř světců (vše Giovanni di Pisano) a andělů (Tino di Camaino). A právě jednoduchost exteriéru opticky zvětšuje jak tuto stavbu, tak celé Katedrální náměstí. Vnitřní část naopak navozuje iluzi klášterního ambitu. Lomené oblouky, štíhlé sloupky, bohaté kružby – zkrátká nádherná gotika poloviny 15. století (tato část byla dokončena v roce 1464). Celkově je Camposanto považován za jednu z vůbec nejstarších ukázek křesťanské středověké funerální architektury. Význam hřbitova se ještě zvýšil v 16. století, kdy zde byli pohřbení místní významní profesoři a členové rodu Medici. A již na počátku 19. století se hřbitov stal jedním z prvních veřejných muzeí v Evropě, spojující ve své podobě „vlasteneckou“ oslavu s meditací o smrti. A následně i místem, které si zamilovali romantici, malíři i spisovatelů z celé Evropy.

Nejvýznamnější hroby byly umístěny na centrálním trávníku, ve „svaté zemi" nebo ve starých římských sarkofázích. Méně prominentní „zákazníci“ se museli spokojit s „ubytováním“ pod oblouky a jednoduchými náhrobky, uloženými na dlažbě koridorů. Až v 19. století došlo k odstranění všech sarkofágů z centrální části. K sarkofágům byly uloženy také fragmenty středověkých kompozitních hlavic z 13. století, zdobené figurálními a zoomorfními motivy. Nejvýznamnější je východní část ambitu, která plní funkci jakéhosi posvátného presbytáře s oltáři a která je také nejstarší a nejzdobnější.

Jednou z nejnápadnějších záležitostí v areálu hřbitová je jistě fresková výzdoba. Například jižní křídlo tak zdobí Jobův příběh od Taddea Gaddiho z roku 1342. V západním křídle můžeme obdivovat příběhy Ester a perského krále Achašveróše, které vytvořili Agostino Ghirlanda a Aurelio Lomi ve II. polovině 16. století, na severní straně teologickou Kosmografii Piera di Puccio (1391). Ten je rovněž autorem fresek s příběhem Adama a Evy nebo Kaina a Ábela. Úžas vzbuzuje tzv. Síň fresek, ve které jsou dočasně umístěny rozměrné fresky Triumf smrti, Poslední soud a peklo a Théby, které roku 1336 vytvořil Buonamico Buffalmacco a které by měly být časem uloženy ve východním křídle, k nejstarším freskám od Francesca di Traino z let 1330 až 1335. Další fresky se nacházejí v kaplích Ammannatu (Piero di Puccio – Noemova archa, 1389-1391) a Aulla (Benozzo Gozzoli – Starý zákon, 1468-1483). Na východní straně vlevo můžeme vidět Příběhy krále Uziáše od Zaccana Rondinosiho, vpravo jsou pak umístěny nejstarší fresky Francesca di Traino (Ukřižování, 1330-1335) a Rondinosiho (Nevěřící Tomáš, Vzkříšení). Na jižní straně východního křídla byly původně fresky Buffalmacca. Část těchto fresek v 17. století „zaretušoval" Rondinosi. V jižní části najdeme také zobrazení patrona města sv. Ranieriho i svatých Efisia a Potita, jejichž ostatky byly převezeny do Pisy v letech 1380 až 1389. Mezi autory zde najdeme – v období let 1376 až 1391 - jména jako Andrea di Bonauito, Antonio Veneziano nebo Spinello Aretino.

Samostatnou kapitolou jsou také sarkofágy a několik dalších artefaktů, pocházejících z období starověku. Římské sarkofágy byly opětovně použity v období 11. až 14. století a díky tomu zůstaly mnohé z nich zachovány až do současnosti. Již během 18. století se hřbitov a sarkofágy stávají cenným historickým a uměleckým dokumentem doby. Původní sarkofágy doplňuje kolekce z různých městských kostelů. Sarkofágy pochází většinou z období 2. až 4. století po Kristu a jsou na nich zobrazeny např. výjevy s Dobrým pastýřem nebo lov divočáků. Nejcennějších mramorové sarkofágy se nacházejí v západní části areálu a najdeme na nich figurální výzdobu, plastiku lva, různé busty, ženské postavy, bohy Marse a Venuši nebo girlandy – zkrátka skvělé ukázky historie římského sochařství. Pozoruhodná je také severní strana, kde se nachází pohřební stély, zobrazující např. v Itálii velmi vzácné téma služky s dítětem v peřince nebo další zajímavé sarkofágy (tribun lidu Lucius Sabinus, zobrazení dvojice kentaurů apod.). Vedle kaple Aulla jsou k vidění rovněž velké sarkofágy s mořskými bohy, satyry, lovem na kaledonského kance nebo bitevními scénami z bojů mezi Římany a barbary.

Některé sarkofágy zdobí také starobylé nápisy. Za cenný je považován i oválný sarkofág opata Benedikta, který pochází z roku 1443 a z dílny významného italského sochaře Andrey di Francesco Guardiho. Ve východní části najdeme rovněž zajímavé římské sarkofágy z poloviny 2. století, na kterých jsou zobrazeni např. bohové Bacchus a Merkur nebo „podobenky“ zesnulých manželů. Víka některých sarkofágů byla přepracována ve středověku. Nechybí hrobky šlechticů i slavná jména umělců, kteří je vytvořili (např. hrabě Francesco Algarotti a Mauro Tesi, slavný pomník architekta Gherardesca a Emilio Santarelli; sarkofág se sochou hraběte di Bonifacio, pomník Bartolomeo Mediciho a Tribola, socha Urania od Giovanniho Dupré, hrob malíře Giovana Battisty Tempestiho od Tommaso Nasiho, hroby právníků Filippo Decia od Stagio Stagiho a Giovanniho Boncompagniho se sochami Bartolomeo Ammannatiho, hrabě Masiani a Lorenzo Bartolini a další). V severní Ammanatiho kapli se nachází hrobka univerzitního profesora medicíny Ligo Ammannatiho, který je připisován škole Giovanniho Pisana. Jeho sarkofág zdobí mj. Pieta a gotický svatostánek. Nechybí zde ani malé lapidárium kamenných fragmentů z 12. až 14. století, které shromáždil Carlo Lasinio na počátku 19. století. Zajímavá je i kaple Aulla s oltářem, který zdobí polychromovaný glazovaný terakotový „obraz“ Nanebevzetí Panny Marie, který vytvořil sochař Giovanni della Robbia v letech 1518 až 1520. Ve východní části se pak nachází arcibiskupská kaple Dal Pozzo z roku 1594. Uvnitř Campo Santo jsou rovněž uschovány části velkých řetězů, chránících někdejší přístav v Pise, které po bitvě u Melonia na konci 13. století sebrali Janované a Pise je vrátili až po sjednocení Itálie v 19. století.

A na závěr malé shrnutí, které by pro mnohé jistě bylo samo o sobě obsáhlým článkem.

Monumentální hřbitov Campo Santo je stavbou Giovanniho di Simone z roku 1278. Stavbou, silně poškozenou za II. světové války, ale také stavbou, která je i dnes fascinující. Už jen pro zachovaný mimořádný cyklus fresek ze 14. a 15. století a jména umělců jako Buonamico Buffalmacco, Freancesco di Traino, Taddeo Gaddi nebo Benozzo Gozzoli. Za návštěvu by však tento hřbitov stál už jen kvůli pozoruhodné sbírce 84 starověkých sarkofágů, které doplňuje několik středověkých náhrobků, a kvůli Buffalmaccově monumentální fresce Triumf smrti.

Hřbitov je nejmladší stavbou na slavném Náměstí zázraků, tedy Piazza dei Miracoli (a proto je logické, že jeho adresou je Piazza del Duomo 17) , a vstup do jeho prostor je zpoplatněn. Návštěvník si může vybrat, jestli chce vstupenku pouze na Camposanto nebo zvolí kombinované vstupné, opravňující ke vstupu do ještě jedné památky, popř. do všech objektů na Katedrálním náměstí. Otevírací doba je docela dlouhá, čemuž se při počtu návštěvníků Pisy a jejich finančnímu přinosu nelze až tak divit. Tato doba je – v několika variantách - závislá na ročním období, přičemž ta nejkratší (listopad až únor) trvá od 10,00 do 17,00 hod., ta nejdelší (duben až září) od 8,00 do 20,00 hod.