Loading...
Londýn
Další den trávíme v Londýně. Úvodem prosím o shovívavost s kvalitou starých fotografií, zejména stažených z VHS kamery, za což děkuji.
Londýn by stačil na úplně samostatný cestopis. Neboť má jen o 2 miliony méně obyvatel, než celá naše rozdělená republika. Já se však omezím jen stručně na některé hlavní a známé památky, které jsme navštívili. Nebudu nosit dřevo do lesa. Stejně je o něm všechno známo. I těm, kteří tam ještě osobně nebyli.
Nejdřív nás cesta přivádí po Regent street, na třídu Piccadilly Circus, pověstnou obrovskými reklamami. Odtud se jdeme poklonit admirálu Nelsonovi na Trafalgar Square. A pokocháme se rozkročenou pěknou budovou Národní galerie.
Horatio Nelson, národní hrdina, padl V roce 1805 při vítězné námořní bitvě u Trafalgaru na jihu Španělska.
Mezi lidmi oblíbený admirál byl pověřen velením britské flotily k zabránění francouzským a španělským lodím v invazi přes kanál La Manche do Británie. Připlul se svými loďmi před jihošpanělský Cádiz, kde byly soustředěny.
Francouzi ve chráněném přístavu nějakou dobu čekali, až britské lodě odplují. Admirál Nelson se po delší době zatvářil, že blokádu končí a jeho lodě se vzdálily. Nato 33 řadových bitevních plachetnic Napoleonových se španělskými spojenci vyplulo večer po setmění z Cádizu splnit svůj úkol.
Britská flotila na ně čekala se zhasnutými světly v určité vzdálenosti. To však Francouzi a Španělé zjistili pozdě a nestihli se vrátit zpět, ani pořádně zformovat do klasické linie. Toho právě Nelson využil u Trafalgarského mysu. Použil triku, podle nějž byl dokonce později pojmenován jeden zápasnický hmat, jako Nelsonův.
Speciální rozdělení flotily na dvě části, zprvu útok kolmé řady (malý půdorys cílů) a posléze napadení rozdělené nepřátelské linie z boků. Francouzi čekali do té doby obvyklý průběh dvou linií proti sobě a nikoli kolmý průnik. Plachetnice nebyly tenkrát tak mrštné, aby mohly rychle reagovat,
Přestože měli Francouzi převahu 33 proti 27 lodím a o 500 děl více, bitvu tvrdě prohráli. Bylo zjištěno, že mimo skvělé strategie měli britští dělostřelci navíc třikrát rychlejší střelbu než nepřátelé, navíc rozložení lodí dle Nelsona.
Britové vyhráli, ale admirál Nelson na to doplatil svým životem, a to pouhou hodinu před koncem celodenní bitvy. Zemřel na lodi Viktory, ze které velel celé flotile a která je vystavena v portsmouthském muzeu (viz popis v části 6 cestopisu). Spolu s ním v celé bitvě padlo 4.500 Francouzů se Španěly a jen 450 Britů.
Z Trafalgar Square přicházíme k sídlu královské jízdní gardy Horse Guards na ul. Whitehall. Mimo trvalé pěší stráže se tu konává každodenně přehlídka vyparáděné osobní gardy.
Odtud je to pár kroků na Downing street. V čísle 10 zvoníme na ministerského předsedu, který tady tradičně přebývá, jestli by nešel s námi na pivo. Nechce. Samozřejmě žertuji. Tam je zbytečné chodit. Není tam nic vidět a člověk se nikam nedostane.
Nevadí, projdeme vedlejším, nejnavštěvovanějším královským parkem St. James, založeným Jindřichem VIII. Z mostku uprostřed jezírka vidíme na obě strany jezírka. Fontánu Tiffany Fountain a náš další cíl, Buckinghamský palác.
Už se těšíme na střídání stráží u paláce. Před oficiálním královským sídlem už je srocení davu, že přes ně není možno pořádně jak fotit, tak natáčet. Takže nám do kamery nějaký statista strčil kus své hlavy.
Po krátkém čekání přijíždí nějaká vzácná návštěva se slavnostním doprovodem. Nebo se ´vrací královna z nákupu´. Nestíháme ani zkontrolovat jejich pasy a už mizí v bráně. Oddíl ochránců v historických uniformách na koních, za nimi dva kočáry.
Kavalkádu uzavírá jízdní policie. Zajíždí na nádvoří paláce, brána se zavírá a jen hlídky v červených uniformách s vysokými medvědími čepicemi zůstávají v bráně a za ní.
Až za chvíli dochází ke střídání stráží. Davy se však nerozcházejí, vozovka je pro provoz stále uzavřena. Na něco se čeká dál. Na kruháku stojí dva policisté na koních. Po 10 minutách projíždí tři policejní vozy. Za chvíli je následuje řada původních historických policejních vozů. Se současnými na čele i na konci.
Po těchto defilé pokračujeme spravit si oko na Westminsterské katedrále. Až se oči zamží nad tou krásou. Za monumentálním průčelím se pyšně vypíná vysoká, hranatá a štíhlá věž s kulatou bání a křížem.
Na obou stranách vzadu rámují ulici nádherné stavby. Blízko je odsud k neméně krásnému Westminsterskému opatství. Patří k němu ještě i další stavby ve stejném slohu. Na východě sousedí s Westminsterským palácem s Parlamentem. Obcházíme ho podél plotu k věži Big Benu a dostáváme se k přední části, za jehož zdmi se dohadují ekonomicky příliš nemyslící poslanci o brexitu a jeho dopadech na normální lidi. Palác je krásná stavba. Opět je tu množství turistů.
Přes most Westminster Bridge překonáváme řeku Temži. Ještě si předtím fotíme přes řeku budovu parlamentu ve Westminsterském paláci. Odsud je na ni, i na věž Big Ben lepší pohled. Je to fotogeničtější strana.
Po dnešní Thames Path Greenway se dáváme podle břehu řeky na sever. Při naší návštěvě tu ještě nebylo obrovské vyhlídkové Londýnské oko hotové. Procházíme podél řeky promenádním korzem plným turistů. Dá se odtud dobře pozorovat protější strana Londýna za řekou.
Míjíme asi pět mostů a pojednou na nás mezi stromy vyjukne bílá hrázděná stavba. Kopie Shakespearova divadla z r.1599. Vypadá zde jako z jiného světa. Všude vůkol „manhatanské“ mrakodrapy a najednou historie.
Po přiblížení objevíme za čelní hranatou částí, že stavba vzadu k ní přirostlá, je kruhová. V té se ukrývá hlediště Shakespearova divadla.
Divadlo vyhořelo 24 roků po postavení. Jeho následníka z r. 1614 postihl také nešťastný konec. A to z rukou Olivera Cromwella, jenž ho nechal r. 1644 zbourat. Neměli to divadelníci tenkrát lehké.
Ani poslední budova to neměla jednoduché. Vznikala za porodních bolestí pár desítek let a dokončena byla až v r. 1997. Proto zářila novotou. Jedná se o hrázděnou repliku, s použitím cedrového dřeva, ale věrnou kopii původní dřevěné. Válcového tvaru s otevřeným stropem, včetně nádherného interiéru.
Vlivem historických martyrií nese složený název, Shakespearovo divadlo – Globe. Stojí za prohlídku, bohužel se často musí návštěva dopředu objednávat.
Po chvíli objevujeme poblíž břehu na řece zakotvenou bitevní loď, lehký křižník Belfast s námořním muzeem. Temže se nám, suchozemcům, celkem líbí. Navzdory davům.
O malý kousíček dál se architekti vyřádili. Procházíme staveništěm a míjíme novou budoucí londýnskou radnici. Viděli jsme ji jen na plakátu. Připomínala mi zmrzlinu padající z kornoutu. Ale dnes jí prý přezdívají vajíčko. Dokončená byla tři roky po nás. To jsem rád.
Prodíráme se davy turistů, neboť nábřeží je jedno obrovské korzo. Celou cestu míjíme po nábřeží množství kavárniček a bufetů. Je to oblíbené turistické korzo. Pro nás končí po pár krocích u známého fotogenického, visutého zvedacího mostu Tower Bridge.
Zvedá se jen spodní mostovka, a to asi 10x za týdně. Tady, na naší straně, by někde měla být původní parní strojovna. Přístupná za nemalý poplatek. Pokud si vzpomínám, tak jsme na jednu mostní věž vylezli a nahlíželí dovnitř. Na mostě se konají historické prohlídky. V obou věžích jsou expozice s dobovými fotografiemi i film o jeho stavbě.
Na konci na něj téměř navazuje velice známý hrad Tower of London a lze dolů i slézt. Z mostu je do příkopu výhled. Uvnitř hradu je samozřejmě muzeum, sbírka zbraní, klenotnice a dvě kaple.
Tower s mostem jsou asi tím nejznámějším z Londýna. Jedná se o nejzachovalejší pevnost v Británii. Za vnějšími mohutnými hradbami celkem se 6 věžemi a dvěma bastiony, ještě obsahuje sekundární vnitřní opevněné jádro s dalšími 13 věžemi. U bran ztěžovaly vstup dovnitř navíc padací mosty.
Kořením pro návštěvníky hradu jsou beefeaters, stráž v tudorovských uniformách, se zvláštními klobouky. Slouží jako případná ochrana a pro poskytování informací.
No, bylo toho dost. Cítíme to na nožkách i na štulcích od prodírání se davy. Udělali jsme téměř kruhovou cestu nejznámějšími památkami.
Zítra máme na programu Windsor, jdeme si konečně oddechnout.