Norsko oknem auta (na pokračování) část 1
Kapitola I: Úvod
Předmluva
Je to docela zázrak, když jste se svým manželem sladěni na stejnou notu ohledně způsobu trávení dovolené. Chceme ji prožívat spolu a pokud možno pod stanem v přírodě. Není pro nás nic hezčího než jednoduchý, prostý a hlavně svobodný toulavý život od kempu ke kempu. Ještě hezčí je, když se v zemi smí volně tábořit. Jak se nám někde zalíbí, rozbalíme stan. Když nás přemůže stále vtíravá otázka „Copak je asi hezkého za dalším kopcem?", není nic jednoduššího, než „vyskočit na koně" a cválat od obzoru k obzoru.
Stavění nebo balení stanu a věcí, nám nedělá žádné potíže. Když vybereme místo, tak za dvacet minut již sedíme u kouřícího hrnku s kávou a vše máme hotovo. Když se balí, trvá to jen o trochu déle. Při našem kočování se těšíme z krásné KRAJINY, ale rádi si prohlížíme domky místních obyvatel, jak lidé asi žijí, jak se chovají, co pěstují, co se kde pase, jaké jsou zvyky a co je pro nás zvláštní a zajímavé.
Chceme se podělit se čtenáři o své dojmy, prožitky a nové poznatky vstřebané během dvou našich cest po Švédsku a Norsku. Pokud si dovolujeme vyjádřit nějaký názor, jde pouze o osobní názor a nijak ho čtenářům nevnucujeme.
Jak to vlastně začalo?
„Ty ses zbláznil, ne?" odpovídám svému muži a významně si klepu na čelo.
„Celý rok jsem zmrzlá a mám jekotat zuby ještě i o dovolené? To zrovna!" Jet na dovolenou za polární kruh, kdo to kdy slyšel! Jistě je tam zima i v létě, nic tam neroste a nikdo tam kromě eskymáků nebydlí. To mám stanovat na sněhu, nebo co?
„Tebe by nezajímalo, jak to tam vypadá", ptá se táta.
Mlčím. Je pravda, že by mě to docela zajímalo, připouštím.
„A kdy myslíš, že se tam můžeme podívat. Až nám bude sto? Jestli se tam chceme podívat, tak teď".
Opět mlčím. Přesvědčil mě.
Do dovolené zbývalo ještě dlouhých pět měsíců, ne však pro manžela. Nakoupil brožurky a mapy a po večerech cestoval po mapě, že jsem ani neměla kudy chodit. Uprostřed obýváku ležely rozložené mapy, u nich na břichu táta s brýlemi na nose.
Plán
Norsko a Švédsko jsou jak známo země velmi protáhlé a proto tu půjde i o extrémní vzdálenosti. Vždyť jenom vzdušnou čarou je od jižního pobřeží Švédska k severnímu pobřeží Norska zhruba 1870 km. Když to ovšem vezmeme po silnicích nejkratší trasou budeme někde na 4000 km. K tomu si připočítejme různé cesty k atraktivním místům, která chceme navštívit, a protože ona neleží na naší nejkratší trase, dostáváme se k číslu 7000 km. Ano a právě s takovými počty kilometrů je třeba uvažovat, pokud se vydáme poznávat krásy severu.
Z pohledu plánování času pak zjistíme, že při průměrné rychlosti 70 km za hodinu nám jen samotná jízda bez zastávek zabere 100 hodin, tj. přibližně 12,5 dne, pokud budeme uvažovat, že pojedeme bez zastávky 8 hodin denně. To není zrovna málo.
Odlišné je cestování autem ve Švédsku proti Norsku. Švédsko není tak hornaté, je tu síť dálnic zejména v jižní polovině země a průměrná rychlost může být i 90 km za hodinu. V Norsku ovšem dálnice nejsou, kraj je velmi hornatý, silnice samá zatáčka, časté omezení rychlosti na 50 km/hod v obcích i mimo ně. Když se tady podaří dosáhnout průměru 60 km za hodinu může si řidič gratulovat.
A právě tyhle počty nás dovedly k přesvědčení, že pokud nechceme strávit v sedadle auta úplně celou dovolenou, musíme jet na sever přes Švédsko, tam přejet do Norska a užívat si spanilé KRAJINY od severu k jihu.
Nezanedbatelný není ani peněžní rozpočet. Při ceně benzínu 40 Kč za litr a spotřebě 7 litrů na 100 km, je třeba počítat přibližně s 20 000 Kč na pohonné hmoty. Nutné je uvažovat i s výdaji za trajekty nejen z Německa do Švédska, ale i v Norsku. Někde silnice končí na břehu fjordu a dál prostě nevede. Můžete sice fjord obejet, ale bývá to i stovky dalších kilometrů. Dobré je počítat tak s pěti trajekty. Ceny za trajekt se velmi liší, ale v průměru mohou dělat asi 85 norských korun, tedy asi 340 Kč. Při pěti trajektech je to dalších 1700 Kč. Je dobré mít i rezervu na případné placené tunely.
Vzhledem k vrtkavosti nevyzpytatelného norského počasí, by v autě neměly jet více než dvě osoby. Při déle trvajících deštích je nejlépe přespat v autě a to už je při více lidech problém. Podrobnější plán cesty si neděláme, to už necháváme osudu.
Doufáme, že jsme si vše správně rozmysleli a vydáváme se na cestu.
Turistika.cz DOPORUČUJE: Podívejte se na zájezd Norsko od CK Mundo.
Kapitola I: Švédskem k polárnímu kruhu
Na trajekt
Dopoledne jsme do auta narovnali stan, spacáky, jídlo asi na tři dny a vše ostatní, co je pro stanování potřeba. Je půl druhé odpoledne, sedíme ve voze a přemýšlíme, co jsme zapomněli. „Beranici", dělám si legraci. Vždy, když vyjíždíme na dovolenou, máme takový zvláštní slavnostní pocit. Ani tentokrát nás neopustil. Máváme synům na rozloučenou a auto se pomalu rozjíždí směr Liberec, Habartice - přechod do Polska, Zgorelec (Gorlitz) a dál směr Berlín, Sassnitz.
V 0:45 vjíždíme do sassnitzkého přístavu. Zastavujeme na volném plácku, kde nebudeme překážet a hledíme do tmy. Snažíme se pochopit, jak to tady asi funguje. Jak se to dělá, když se chce přejet trajektem z Německa do Švédska? Kde se mají podstoupit hraniční kontroly a kde se vůbec kupuje jízdenka?
Nedaleko je jedna budova se světlem v oknech. Vystupujeme z vozu a jdeme za světlem. Uvnitř budovy to hodně připomíná autobusové nádraží. Vidíme jízdní řády, WC, ale pokladna na prodej jízdenek tu není. Pokračujeme v prohlídce a objevujeme „Informace". Paní nám vysvětluje, že lodní lístek si koupíme o kousek dál u turniketu se závorou. Popojíždíme tedy dál a hledáme závoru. Paní v turniketu se nás na něco ptá, ale nevíme na co, protože německy neumíme. Zkoušíme to anglicky. Paní umí anglicky asi tak jako my, ale na domluvu to stačí. Jde o to, jestli chceme jízdenku zpáteční nebo jenom tam a jakou měnou budeme platit, jestli v eurech nebo švédskými korunami. K lodnímu lístku dostáváme ještě červený formulář k vyplnění a ústní pokyn, do kterého pruhu seřadiště si máme stoupnout, tedy číslo pruhu. Jak jednoduché se to zdálo, přesto jsme si stoupli do špatného. Ne že bychom neuměli přečíst „německé" číslice. Potíž je v tom, že číslice jsou na lajně mezi pruhy a těžké je zjistit, ke kterému vlastně patří.
Přejeli jsme do správného pruhu a čekáme na loď. Muž vyplňuje červený formulář. Ještě, že kolonky jsou psány i anglicky. Odjezd je až ve 3:15, tak na to má ještě dost času. Vyplňuje se asi pět základních osobních údajů pasažérů jako jméno, datum narození, pohlaví apod. Noc je přívětivá, příjemně teplá a tak se jdeme občas trochu protáhnout ven zauta. Koho by to zajímalo, tak lodní lístek stojí asi 100 Euro (poznámka: v 2008 asi 115 Euro), podle toho který den v týdnu a v kolik hodin se jede.
Konečně je tu loď. Obsluha postupně pouští na palubu čekající auta a zároveň přitom vybírá vyplněné červené formuláře. Vedlejší pruhy vozidel jsou již na lodi, jenom ten náš ne. Vypadá to, že zrovna my se na loď už nevejdeme. Máme štěstí, naše auto na ni smí vjet jako poslední. Ostatní auta musejí počkat na další trajekt.
Po nalodění zvědavě prolézáme všechny přístupné části lodě. Mezitím jsou kabiny s křesly již plně obsazené a tak v rámci možností poklimbáváme na lavičce v chodbě, ostatně jako mnoho dalších cestujících. Ti zkušenější sebou mají spacáky a ustlali si, kde se dalo. Ve chvilkách procitnutí pravidelně přichází hlad. Jídlo máme v autě v podpalubí a tak si jdeme dát do zdejšího bufetu každý jednu nožičku párku s rohlíkem. Moc nám to nechutná. Rohlík je nasládlý a celé to stálo 4,90 Euro. Asi nejdražší párek, co párek - páreček, co jsem kdy jedla.
Při druhé cestě jsme již zkušenější, z auta si bereme nejen jídlo a pití, ale také Spací pytle. Na palubě pod širým nebem si každý dáváme proti sobě dvě plastové židle a zalézáme do spacáku. Je teplá, jasná noc. Za hlubokého dunění motorů, mlčky a v souznění duší, společně hledíme na velký kulatý měsíční úplněk. Někde daleko ve tmě se pomalu utápějí světla měst a přístavů. Jsme unaveni, ale máme takovou radost z cesty a z pěkného počasí, že nějak nejde usnout. Daří se nám to jen na malou chvíli. Jaký asi bude východ slunce?
Svítá! Copak to člověk může prospat? Slunce je ještě pod obzorem, ale již je docela vidět. Obklopuje nás zvláštní modré světlo. S každou ubíhající minutou se modrá barva mění na fialovou, červenou, oranžovou a na obzoru se objevuje pronikavá oranžová záře. Vychází slunce.
Prožíváme slavnostní a vznešené pocity člověka, který je hrdý na to, že alespoň jednou v životě viděl narození nového dne z paluby námořní lodi. Ráno se otevírá jako vstupní brána do svobodných volných dnů, kdy můžeme dělat jen to, co se nám chce, a ne to, co musíme. Myslím, že právě to je na dovolené nejkrásnější.
V 8:20 kotvíme ve švédském Trelleborgu. Máme raději pasy v pohotovosti, nikdo je však nechce.
Člověk nechápe, jak může osádka lodi zajet takovým kolosem do přístaviště tak přesně, že se napojí i železniční koleje, aby mohl z lodě vyjet vlak.
Projíždíme první kilometry směrem na Malmö. Teď bych si už raději natáhla záda. Velmi se těším, až se budu moci umýt a dát si něco teplého k jídlu. Jedeme a jedeme a stále nějak nemůžeme najít to správné místo na postavení stanu. Cestou křoupeme jen dětské pišingry a napájím tátu teplou minerálkou. Tak tohle má být ta bezva dovolená?
Po probdělé noci na lodi se cítíme už docela unaveni. Zastavujeme na parkovišti benzínové pumpy. Na krátce střiženém trávníčku vařím u stolu tátovy oblíbené instantní nudle a pro sebe hlavně pořádnou kávu. Doplnili jsme energii a pokračujeme. Sílu nám dává i prosluněná krajina jižného Švédska připomínající krajinu kopečků a kopců naší země, s malými lesíky, barevnými loukami a poli. Jenom těch jezer a jezírek je tady nějak víc. Každá samota či usedlost podél silnice je ozdobena stožárem se švédskou vlajkou či třepetalkou. Pro nás málo obvyklý projev národní hrdosti.
Trable se sprchou
Je odpoledne, dorazili jsme k jezeru Vänern a ubytovali se v kempu „U Almy". Díky únavě jsme trochu nevrlí a uchylujeme se do svých samot. To je teda dovolená, jsem utahaná jako kotě.Táta mě tu nechal samotnou, vzal si pruty a šel na ryby. No, a já co? Dopiji pivo a půjdu umýt nádobí; a taky ze sebe smyji ten pocit únavy dvou předchozích dnů. Už se těším na ten příjemný pocit.
Jezero Vänern je největší jezero Švédska. Než se celé objede, musí se urazit přes tři sta kilometrů. Voda je překvapivě teplá. Dají se zde ulovit všechny druhy ryb jako v Česku, kromě sumce. Zato však je možnost ulovit síhy nebo lososy. Alespoň tak to stojí na informační tabuli v kempu. Kromě toho tam stojí, že se k lovu musí používat rybářský prut, losos je hájen každé druhé úterý a k lovu se smí použít nejvýše deseti háčků. Více omezení tam manžel nenašel. Prý je to na české poměry nevídané. Vänern je jedno ze čtyř největších jezer, kde se k rybolovu nevyžaduje žádné povolení, tedy chytat zde smí každý, kdo chce. Na ostatních jezerech či řekách je nutno si rybářský lístek koupit. U jednoho z takových jezer jsme na břehu viděli pod dřevěnou stříškou automat. Vloží se do něho 80 švédských korun a vypadne rybářský lístek na 1 den. Je zde i mapka, kde se zájemce seznámí s revírem, pro který má lístek platnost. Obvykle je to několik menších jezer spojených různými kanály. Pod pojmem „menší" se tady myslí vodní plocha tak velká, že bychom ji v Česku mnohdy jen těžko hledali.
Druhý den pokračujeme v cestě. Uhýbáme na silnici, která vede podél dalšího jezera jménem Vattern. Žádné šikovné místo na volné táboření jsme nenašli a tak se jdeme ubytovat do kempu u jezera.
Asi tu s návštěvníky z „východu" nemají dobré zkušenosti. Naše pasy si ponechali na recepci, s tím že nám je vrátí, až budeme odjíždět. Táta si myslí, že na to nemají právo, ale hádat se nechce, protože jeho angličtina není tak dobrá.
Jedna noc, 2 osoby, auto, stan, stojí 120 švédských korun. To je poměrně dost na to, že teplá voda ve sprše je pouze na mince. Ale na tu teplou sprchu se těším. Chceme si vzít sprchu společnou, ale dveře jsou zamčené. Jdeme pro klíč. Paní v recepci nám sděluje, že bohužel společná sprcha je rozbitá, mimo provoz. Jdu tedy do sprch pro dámy. Jsem svlečená, vhazuji minci a sprcha spouští. Zkouším vodu, abych se nespálila. Buď jsem něco udělala špatně, nebo nevím. Brrr! Voda je studená. Čekám, ale zbytečně. Oplachuji se tedy studenou, stačím se namydlit a voda přestává téct. Co teď? Štípou mě oči a tak poslepu hledám další minci a vhazuji ji do automatu. Nic. Už se nespustila žádná. Krám jeden, nejradši bych do něj kopla, jenomže nohu tak vysoko nedostanu. Otáčím tedy kohoutkem studené. Teče. Brr! A já myslela, že něco podobného mě může potkat akorát u nás. Kvůli tomuhle jsem sem rozhodně jezdit nemusela. Jsem už oblečená a cítím, jak mi ta studená voda rozproudila krev. Alespoň k něčemu to bylo dobré. To jsem zvědavá, jak pořídí muž. Čeká zatím ve stanu, až mu předám taštičku s toaletními potřebami. Ani mu nebudu nic říkat.
Už se vrací.
„Měla jsi teplou vodu?", zní jeho rozzlobená slova. Než jsem stačila odpovědět, pokračuje dál:
„Teplá se mě vypnula, hned jak jsem se namydlil. Štípaly mě oči, nemohl jsem najít další minci a když jsem jí konečně našel a hodil ji tam, tekla už jenom studená".
Odpovídám: „Měla. Všechno dobré, moc jsem si to užila, krásně jsem se osprchovala", zní má tichá, škodolibá slova.
Právě jsme dojedli guláš z konzervy. Kořeněná vůně se šíří okolo a láká hromady vos. „Potvory jedny, jedete pryč!", oháním se utěrkou. Vosy nejely pryč, tak jdeme my a to na procházku k jezeru. Modrá hladina se táhne až k obzoru. Pere do ní sluníčko a tisíce vln a vlnek zčeřených silným větrem nám hází do očí tisíce prasátek. Na informační tabuli stojí, že jezero je dlouhé asi 135 km, v nejširším místě má asi 73 km a maximální hloubka je 128 m. K rybolovu na tomto jezeru rovněž není třeba žádné povolení. Ryby však mají předepsánu lovnou míru, a lov lososa je regulován. Vítr je studený a začíná mě být chladno. Ohrnuji si límec bundy, ale nepomáhá to. Vzdáváme se přírodní přesile a ustupujeme zpět do stanu. Taky dobré, třeba z toho můžou být nějaké „techtle". Nebo že by dokonce i „mechtle"?
Stockholm v neděli ráno
Máme před sebou Stockholm. Jak asi vypadá? Dnes už se to nedovíme, protože se blíží večer a začalo pršet. Místo na táboření jsme nenašli a kempy jsme míjeli v době, když jsme je ještě nepotřebovali. Teď by se jeden hodil, alespoň malinkatý, takový pidi kempíček, prosím, prosím ... a pěkně s teplou vodou ve sprše. Probouzím se do reality. Přespíme v autě na parkovišti benzínové pumpy asi 30 kilometrů od Stockholmu. No jo, co nadělám.
Ráno. Jsme po snídani, takřka připraveni na další cestu. Celou noc pršelo, až teď přestalo. Stojím vedle auta v louži a kontroluji svou tvář v kapesním zrcátku. Něco se za mnou šustlo.
Obracím hlavu. „Fuj!! To jsem se lekla!", tisknu si ruku na prsa. Stojí tu černoch o dvě hlavy větší než já, kůži má jako antracit a pracovní kombinézu taky. Z té černé figury se na mě smějí dvě velké oči a řádka zubů. Pochopil můj úlek. Ulevilo se mi. Jako obsluha pumpy přišel vyměnit igelitový pytel odpadkového koše poblíž našeho auta.
Jsme ve Stockholmu. Je neděle, půl deváté. Provoz v ulicích je klidný. Volné místo na parkování se sice občas najde, ale je placené, buď za peníze vhozené do parkovacího automatu nebo se dají koupit parkovací kotouče. Všude je však zavřeno, a poslední kovové mince do automatu jsme utratili.
Parkovat bez zaplacení se bojíme, pokuty jsou vysoké. Nestojí to za to riziko. Zajíždíme do malých bočních uliček, a koukáme, zda by se třeba v nich nedalo bez rizika parkovat. Je to stejné. Co teď? Prohlédneme si město alespoň z auta.
Křižujeme centrum tam a zpět a zase z jiné strany tam a zpět. Je to hezké město. Mnoho historických, bohatě zdobených a udržovaných budov, nábřeží mořských zálivů se zakotvenými loděmi. Je na co koukat. Alespoň něco jsme viděli a můžeme jet dál. Jen kdybychom věděli kudy. Nějak jsme se tu zamotali v síti mimoúrovňových křižovatek. Točíme se dokola, tudy už jsme jednou jeli. Asi po půlhodině město opouštíme.
Na skok v Uppsale
V nákupní zóně na okraji Stockholmu doplňujeme potravinové zásoby. Při cestě na sever projíždíme městem Uppsala. No když už tu jsme, taky si ho trochu prohlédneme. Náhodou jsme narazili na parkoviště u nádraží a protože jsme zahlédli volné místo, zastavujeme. Jdeme na procházku ulicemi jen tak nasát atmosféru města. Máme na to vůbec čuch? Že je Uppsala starým universitním městem je patrné na první pohled. Míjíme se s mnoha mladými lidmi, různých barev pleti a různých kultur a že jde o studenty, o tom není pochyb. Nějak to znich čiší. Překvapují nás tisíce jízdních kol zaparkovaných v ulicích. Copak jsme někde v Holandsku? No to mě podrž! Dvě třetiny z nich nemají zámek. To si u nás neumím představit. Historické stavby jsou dobře udržované, omítky svítí novotou. Proplétáme se i menšími uličkami, tady už ta péče tak vzorná není. Je to jako jinde - peníze, peníze, peníze. Prší a my spěcháme k autu. Odjezd se také nedaří.
Spletli jsme cestu a neumíme se vymotat z města. Do toho všeho se tátovi chce čůrat a už to nemůžete vydržet. Provoz nám nedovoluje zastavit, kromě toho jsou všude lidé. Muž se zoufale kroutí v sedadle. Drama vrcholí. Náhle prudce brzdíme a zastavujeme v zákazu zastavení. Táta vybíhá do deštivého šera někam za auto. I když místo, kde zvednul nožičku, vůbec nebylo tím správným „patníkem", vrací se evidentně spokojen. Napětí v autě pominulo a dokonce chytáme i správný směr.
Štika z Alsjösjönu
Míříme dál na sever. Rovinaté pobřeží Botnického zálivu se nám zdá trochu fádní. Odkláníme se tedy do více členitého vnitrozemí. Osídlení řídne. Po upravené silnici, odpovídající tak asi naší 1. až 2. třídě, se jede velmi dobře. Provoz je velmi slabý, zatáčky táhlé a dopravní značky umožňují jet 110 km za hodinu. Běžně povolená rychlost mimo dálnice je 80 km za hodinu. Chci si užít pohledů na krásy přírody, ale moc jsme si nepolepšili. Asi před třemi hodinami jsme vjeli do lesa a ještě jsme z něho nevyjeli. A když přejíždíme vršek kopce a v průseku nad silnicí se otevře panorama kraje, až k obzoru vidím stále jen les a les. Nechtěla bych tady zabloudit.
No konečně lidská obydlí. V obchodě jsme koupili vejce a čerstvý chléb a právě si dáváme svačinku v trávě. Táta si namazal paštikou čerstvý krajíc a s chutí se zakusuje. Čelist se mu zarazila, tvář ztuhla. „Ten chleba je sladkej". Ochutnávám ten svůj se sýrem. No jo, je sladký. Rozpačitě na sebe koukáme. Co jsme to koupili? To se nedá jíst! Dilema! Přece to nevyhodíme. Se sebezapřením polykáme poslední sousta a jdu do auta pro zbytek starší české skývy. Táta prohlíží ten švédský chleba. No kůrku to má jako chleba, střídku to má jako chleba, ale chutná to jak velikonoční mazanec.
Už toho mám docela dost, celý den sedět v autě. Jsem trochu protivná sama sobě, utahaná, hladová, rozlámaná. Tak bych se natáhla a dala si kafe. Proč ta Skandinávie musí být tak dlouhá? Copak by ten polární kruh nemohl být blíž?
Začali jsme hledat šikovné místo na stanování. Aby nebylo hned u silnice i když po téhle silnici toho moc nejezdí, aby bylo u vody a bylo kde umýt nádobí a sebe, aby bylo na rovince a v noci mě nic netlačilo, aby bylo trochu skryté a nebylo na něj už z dálky vidět, aby se tam dalo dojet autem, protože v něm máme celou domácnost, a aby bylo za větrem, protože dneska teda docela fouká. Zastavujeme u jezera. Tak tohle místečko to taky nebude, protože je moc u silnice a je tu jak na větrné hůrce. Dobrá, tedy jedeme dál. Další zastávka u jezera. Jsou tu hezká místa, ale vždycky tomu něco chybí. A další a další. Propadám zoufalé beznaději. Projeli jsme už asi 40 - 50 km a nic.
Z vrchu kopce jsme mezi smrky vlevo v údolí zahlédli lesk jezera. A hele, vede tam i nějaká odbočka. Co kdyby! Projíždíme asi pět kilometrů šotolinovou cestou, obhlížíme jezero a ... a ... našli. Hurááá! To je ono, to je místečko! Plácek tak akorát pro stan a auto. K vodě pár kroků, za zády les. Je to tu takové intimní. Asi sem občas jezdí rybáři, jsou tu dva fošnové stoly s lavicemi.
Stan už stojí, tak ještě nějakou večeři, abychom si spravili chuť po tom sladkém chlebu. Udělám konzervový guláš a těstoviny. Byl to dobrý nápad, jen se po něm zaprášilo. Teď si tu sedím, nohy mám na stole, popíjím kávu a hledím na jezero. Po tomhle se mě stýskalo! Táta se právě snaží něco chytit na třpytku. Má radost, protože během chvilky už měl na prutu okouna a malou štiku. Je skoro jedenáct v noci, přestal chytat, protože se stmívá. Při světle baterky pak společně hledáme v mapě, kde jsme se to vlastně ocitli. Jsme u jezera Alsjösjön. Je „malé", na mapě je sotva vidět, ale podle rozměru a měřítka mapy má na délku asi 5 km.
Ráno mě probouzí sluníčko prosvětlující boky stanu. Je asi sedm. Táta nikde. Ospale vystrkuji nos ven. Co to tak voní? Sliny se mi zbíhají. Protřu si oči ať vidím na svět. Na vařiči se právě dodělává štika na kmínu. Táta byl od půl čtvrté u vody a chytil tři štiky a jednoho okouna. Štiky asi 55 - 60 cm. Jedna právě voní na pánvi přede mnou, ostatní prý pustil. Tomu říkám servis. Zasedám ke stolu. Snědli jsme každý půl ryby bez chleba a docela jsem plná. Byla velmi dobrá. Jako desert si dáme kávu a miňonky.
Voda v jezeře má hnědé zabarvení, dané jejím rašeliništním původem. Za podmračeného počasí je černohnědá a prozářená sluníčkem je až červená, zejména je-li dno světlých barev. Je však voňavá, zdravá a nádherně čistá. Ryby, které jsou u nás stříbrné, takové ty co se jim obecně říká běličky, jsou ze zdejších jezer spíše kominíčky než běličkami. Zeleno-bíle mramorovaná štika, je zde také mramorovaná, ale v barvách černohnědá a světle hnědá.
Sluníčko neskutečně pálí. Šla bych se vykoupat, ale určitě to bude ledárna tady na severu. Nevím jestli tam vůbec vlezu. No když to nezkusím, tak se to nedozvím. Beru si plavky, i když vlastně nevím proč. Není tu živá duše a manžel už mě viděl. No to není možné! Paráda. S chutí lezu do jezera. Voda zrovna tak teplá jako u nás na písáku. Rozdíl je v tom, že na našem písáku je hlava na hlavě a tady není ani noha. (Pro úplnost, zrovna tak teplou vodu jsme našli i za polárním kruhem, pokud je jezero či řeka napájena z horských mokřadů a dešťů. Pokud jsou naplňovány vodou z ledovce, je to úplně odlišné).
Večer bychom si mohli udělat ohýnek a něco si opéct. Ale to „něco" na opečení nemáme; a taky by to chtělo jiný chleba. „Co s tím?", ptám se druha. Nejbližší vesnice, kde by mohl být obchod je tak 20 až 30 km odsud.
„No, co by, dojedeme do Hasel, nebo jak se to jmenuje a nakoupíme. Věci si tu můžeme klidně nechat. Za prvé tu nikdo není a za druhé, kdyby sem náhodou někdo přišel, nic nám nesebere, tady se to prostě nedělá.", reaguje muž na mé úvahy.
Musíme počkat asi tři čtvrtě hodiny než otevře místní konzum. Skutečně to tady tak nazývají, je to napsáno na krámě „Consum". Tady asi moc výběr nebude. Máme strach, abychom zase nekoupili sladký chléb a radíme se s prodavačkou. Hlavně něco k opékání na ohni. Špekáčky, liberečáky či něco podobného tu nemají, tak aspoň nějaký točený salám, ten by tu byl. No prosím, nakonec jsme pořídili všechno. Cestou zpět nás napadlo se ještě podívat kolem jezera po houbách a tak jdeme. Nerostou, viděli jsme jen samé přerostlé nehezké kozáky.
Odpoledne uběhlo ani nevíme jak. Táta rybařil, ale vůbec nic nezabralo. Blíží se večer a chystáme dřevo. Oheň už praská a dělá nám oranžové tváře. Těším se na opečený salám. Je horký, krásně do tmavohněda. Á, ještě hořčici. K čertu, chleba je zase sladký. No copak se tu nedá sehnat normální chleba? To je horší než dieta. Jíme samotný salám s hořčicí a zapíjíme ho pivem.
Vstávám v devět. Táta už je dávno u vody. „K snídani asi udělám na pánvi, co dům dá", říkám si nahlas sama pro sebe. „No a co dům dá?", koukám po zásobách uložených v přepravce. Zbylý salám od večera, cibule, vajíčka a kolínka, co si táta asi časně ráno uvařil na lov. Stejně neberou.
„Mňam, to byla dobrota", dostavám pochvalu od muže, který sem původně přišel pro krmení na ryby. A kdyby věděl, že si to krmení právě zbaštil, chutnalo by mu snad ještě víc.
Už je moc horko, jdu se vykoupat a umyji si hlavu. Táta, koukám, též. Nedělám nic, jen se vyhřívám na slunci jako ještěrka. Jak tak ležím na břiše, začíná mi být jasné, proč je tu nějak více vos. Zespoda dřevěné omšelé lavice, na kterou si běžně sedáme, visí vosí hnízdo. Vypadá úplně stejně, jako „vosí hnízda" co dělám na vánoce, jen je podstatně větší. Zvláštní je, že se vosy „nerozlobily" a ani nebyly nijak moc otravné, i když jsme si sedávali téměř nad ně.
Pár set metrů od našeho tábořiště ještě ze studánky doplňujeme pitnou vodu. Sluníčko nám dobilo baterie a my opouštíme tento malý ráj.
Krajanka u Happarandy
Happaranda je město v severním cípu Botnického zálivu. Cílem etapy je kempink asi 12 kilometrů nad Happarandou. Bude to na celý den, máme před sebou asi 800 kilometrů.
Cesta je skutečně dlouhá a únavná. Už mě ani nebaví dívat se na krajinu, často ani není na co, protože dlouhé úseky projíždíme lesem. Táta toho má taky dost a tak chceme přenocovat v kempu na pobřeží „Botniku" u městečka Lulea. Kemp je ale na naše gusto moc velký, takový průmyslový, neosobní a nelíbí se nám, i když je čistý a upravený. Udělali jsme si asi tříkilometrovou procházku po pláži, ošplouchali si nohy v chladném moři, doplnili pitnou vodu a jedeme dál.
V Happarandě zmatkujeme, protože číslování silnic již neodpovídá mapě. Najednou jsme ze Švédska venku. Na prvním možném místě otáčíme, ale přece jen můžu říct, že jsem byla ve Finsku, i když jenom asi pět minut. Asi v devět večer konečně dorážíme do cíle.
Kemp nás vítá švédskou a českou vlajkou. Uvědomuji si, jak je mi to milé a těší mě, že tady naši vlajku vidím. Je to proto, že kemp provozuje švédsko-český manželský pár. Paní Květa se sem před 35 lety provdala. Hned při vstupu do kempu se s ní potkáváme a na obou stranách je znát, jak rádi slyšíme rodný jazyk. Stojíme mezi recepční chatou a autem a povídáme a povídáme. Nakonec se domlouváme, že až postavíme stan a vysprchujeme se, přijdeme na návštěvu do jedné z kempinkových chatek, kde paní Květa se svým švédským manželem přes sezónu bydlí.
Táta sebou bere několik plechovek „gambáče", ať vousatý Švéd pozná chuť pořádného piva. Nezapomněl ani na láhev myslivce, co jsme měli sebou. Paní Květa právě dogrilovala nějakou rychlou mňamku a povídáme si, jak se žije ve Švédsku i v Česku.
Mimo řečí si postěžujeme, jak jsme omylem koupili sladký chléb.
„No to si tady nevyberete", reaguje paní Květa, „Tady je všechen chleba sladkej. Oni to tak mají rádi, jedí to ke všemu, k masu, k rybám, no ke všemu. To máte štěstí, taky jste si mohli koupit chleba s rozinkami a s oříšky". Táta na ní nevěřícně kouká.
„Zkuste si koupit finský chleba, ten není sladkej" zní odpověď paní Květy.
„Ale jak ho v obchodě poznáme? Na obalu si to nepřečteme", ptá se manžel.
„Vypadá jako kůrka z normálního chleba. Z jedné strany hladká, z druhé hrbatá a je celá hnědá; ten je dobrej", dodala.
Čas ubíhá přátelskou rozpravou, švédovi pivo chutná a myslivec snad taky. Na oplátku přinesl na ochutnání plechovky jejich švédského piva a nutno dodat, k našemu překvapení, že je opravdu dobré. Právě jsme požádáni o svolení, zda by nás mohl vyfotografovat a snímek pak presentovat na internetu jako reklamu pro kemp. Pózujeme s tátou dle pokynů Švéda. Smůla, že jsme zapomněli tu internetovou adresu abychom se mohli podívat, jestli tam jsme a jak vypadáme.
Byl to romantický večer se sobí kůží a červeným světlem sálajícího grilu. Spát jdeme až kolem jedné ráno a pořád ještě jsou na obloze červánky. Z myslivce zbývá jenom trochu na celý zbytek dovolené. Jinou kořalku si tady asi nekoupíme, protože v obchodních domech ji nevedou. Dá se koupit jen ve zvláštních státních obchodech, je šíleně drahá a ani nevíme, kde takový obchod hledat. No mě to nevadí, ale táta je zvyklý si večer dávat na dobré spaní.
Je velmi krásné ráno. Sluníčko, modro nad hlavou, zatím ani nefouká. Opaluji se na dece na břehu řeky Tornionjoki, občas usnu, chvílemi koukám přes vodu do Finska. Táta chodí už hodinu po pás v řece, zkoumá hloubku, charakter dna a nevím co ještě, a hledá hejna ryb. Asi ještě žádná nenašel. Ani se nedivím, řeka je tu místy snad až kilometr široká, tak proč by měly být ryby zrovna tady. Voda v řece, přestože pramení hodně vysoko za polárním kruhem, vůbec není ledová. To bych si nikdy nepomyslela. Asi to bude tím, že je skoro stále den a svítí sluníčko a země vůbec nestačí vychladnout. Jo, jo, už si docela zvykám.
Až se táta do sytosti vybrouzdá, uděláme si výlet do okolí. Pozoruji rybáře na loďce uprostřed řeky. Chytají tu jinak, než vidím u táty. Zajedou pomocí motoru na silný, hluboký proud a vypnou motor. Nahodí tři pruty se třpytkou, woblerem, jigem nebo jak se to všechno jmenuje a nechají nástrahy plát v proudu. Pruty mají zasunuté do trubek upevněných v lodi. Jeden prut vlevo lodi, druhý prut směrem přes záď, třetí na pravoboku. Veslováním se udržují na místě, nebo popojíždějí nahoru, dolu, do stran. Když dochytají a sbalí vercajk, pomocí motoru zajedou zpět ke břehu. Zakotví a jdou pryč. Motory nechávají na lodi, i když přijedou třeba až za týden nebo čtrnáct dní. Takováto kotviště čítají i deset lodí. Moc si to u nás v Česku neumím představit. Myslím, že by jim ty krásně naleštěné Hondy a Huskvarny na lodích dlouho nevydržely a je mi z toho smutno.
No konečně! Táta už se dobrouzdal v řece, pojedeme si prohlédnout okolí. Lámanou angličtinou se domlouvá s pracovitým, skromným Švédem, kudy vede cesta na místa, která nám předchozího večera doporučili na výlet. Podíváme se na skalní vyhlídku a potom na pravěkou vesnici, jak zde žili lidé asi před 5000 lety. Ukázky jednoduchých chýší, loveckých stezek, obrázky lovených zvířat, ohraničená místa nálezů z pravěkých dob, to všechno se dá vidět v lese, přímo v místech, kde vesnice skutečně byla. Neviděli jsme žádného zaměstnance nebo hlídače, vůbec nikdo tam nebyl. Přesto, že v chýších je umístěna surová i vydělaná sobí kůže, nikdo ji nehlídá, i když je v obchodech či stáncích docela drahá.
Máme dost času, do večera daleko a tak jedeme zpátky do kempu oklikou a prohlížíme krajinu. A tohle je zajímavé! Dřevěné chatičky na břehu jezera. Jsou volně přístupné, může tu strávit odpoledne nebo víkend kdo chce. Pro děti tu jsou skluzavky i pár hraček z plastu. Pod stříškou je gril.
WC je konstruováno jako pro vozíčkáře, vůbec není cítit, je čisté a s toaleťákem. V koutku je umyvadlo z nerez oceli a nádoba s vodou. Neumím si to u nás v Česku představit. Toaleťák a nerez umyvadlo by vydrželo tak asi jedno odpoledne.
Grilování je ve Švédsku zřejmě v oblibě. Gril je chráněn proti větru, zastřešen proti dešti, vybaven odsáváním kouře a obklopen lavicemi. Dřevo je připravené, nádoba s vodou též, nikde nejsou plastové lahve ani papíry či jiné Odpadky. Je sem poměrně daleko, kdopak to tu asi udržuje? Myslím, že sami lidé, kteří zde pobudou. Když odjíždějí, dají vše do pořádku a připraví vodu a dřevo pro ostatní, tak jako i oni měli od jiných vše připravené a uklizené.
Jsme zpátky z výletu. Od paní Květy se dozvídáme, že suchá surová sobí kůže je sice tuhá a nepoddajná, ale nepropouští vlhko a hřeje. V zimě se na ní dá sedět třeba na ledu a nezebe vás sedínka.
Jo a to bych zapomněla: Cestou z výletu jsme jeli lesem a proti nám něco jako velký jelen, ale bez paroží. Byla to samice od losa. Dojeli jsme k ní docela blízko a ani se nevyplašila. Než jsme ale stačili vybalit kameru a foťák, zmizela v lese. Paní Květa nás poučila, že se jim říká losí kráva. No, je fakt, že laň by se jí říkat nedalo. Přece když se řekne „laň", to má v sobě vznešenost, ladnost, krásu ... Tahle losí máma byla docela bachratá, měla hrbatou hlavu a odulou tlamu.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Oppegård
Půjčovna autPříspěvky z okolí Norsko oknem auta (na pokračování) část 1
