Novohradsko české+rakouské,Blockheide,Hohe Wand,Barchan 2.díl

Ráno volíme směr do zalesněné krajiny, na JZ od nejjižnější silnice v Novohradských horách. Konkrétně od Pohořské nádrže. Stoupáme pohraničním hvozdem cestou Vágnerka, podél hranice PP rašelinného lesa U tří můstků, na úpatí Jiřické hory (942m n.m.).

Dnes jsme se rozhodli jít neznámým terénem a neznačenými cestami. Jen tak. Cesta mírně nabírá výšku a po pravici se k nám přidává v hlubokém zapuštění, bezejmenný přítok níže položeného Pohořského potoka.

Tak krásně ke mně promlouvá svou čipernou bublavou řečí s jiskrnými peřejkami, že podlehnu jeho svodům a zkouším se s ním shora sblížit, a učinit památeční foto. Ovšem ouha! Zrádné balvany ukryté pod bujnou vegetací ve strmém klesání někdo namazal slizem. Najednou letím hlavou dolů svírajíc foťák nad hlavou. Jen se třepu strachem, aby se mi některá noha, za mnou vlající, nezaklínila při letu mezi balvany. Nevím, jak by mě odsud dostávali.

Kamarád se později přiznal, že už viděl hodně špatný konec. Litoval však, že nemá foťák přepnutý na video a nedrží ho v mém směru.  Chápete to? Nelitoval mně, ale ušlého záběru. Profesionál jeden. Tak mně aspoň nafotil, jak ležím na dně strže hlavou dolů, s vytřeštěným zrakem, bezmocně roztažený mezi balvany.

Chvíli trvalo, než se mi podařilo jaksi srovnat tělo. Jenže jsem se nemohl s hlavou dolů postavit. Ani zaklíněný mezi balvany, otočit. Kroutil jsem se jako červ, dokud se poloha trochu nestabilizovala a šlo se konečně s námahou postavit a o neviditelné balvany opřít.

Několik hlubokých nádechů udělalo své. Spočítal jsem si všechny kosti. Žádná nechyběla, ani nebyla poškozena. Posléze jsem se narovnal, zamířil na potok objektiv a památeční fotografie je na světě. Samozřejmě moje s hlavou dolů od kamaráda, je lepší.

Po vydrápání se nahoru pokračujeme v cestě. Pod vrcholem nás cesta stáčí doprava a nějakou dobu mě nechává, po vrstevnici okolo Kovářova vrchu (982m n.m), zrekreovat. Neocenitelná mapa.cz v mobilu nám sděluje, že budeme mít možnost zamířit podél vnitřní hranice PP Horní Malše na SV. Následně snižovat výšku a dalšími neznačenými cestami se přibližovat k polednímu cíli, Baronovu mostu.

Nakonec se přece jen dočkáme jakési odbočky doprava (Suchá cesta), která nás zavede ke kýžené silnici. Po té už hravě dokráčíme 1km k Baronovu mostu s restaurací. Zde nás čeká chlazená odměna k zapití polední krmě.

Kousek od tohoto místa bývalo úvaziště vorů a zde stávala bývalá myslivna, dnes penzion s restaurací Baronův most. Pod ním sedí v kruhu okolo většího ohniště několik dospělých a pár dětí. Zřejmě obyvatelé tří stanů, stojících opodál.

Odpočatí a s doplněnou energií pokračujeme dál na sever neznačenou, mírně se vlnící lesní cestou. Po 2,5km se před námi zaleskne hladina Uhlířského rybníka. Což o to, rybník je to pěkný a k osvěžující, ke koupeli lákající. Jen žádný kloudný přístup. Musíme si nechat chuť zajít.

Nevadí. Máme dnes v plánu ještě jednu horskou hladinu, o 3km dál. Po chvíli, v zákrutě, asi v polovině stoupání lesem, zaslechneme řehtání. Nejprve to považujeme za mámení smyslů, zaviněné věčnou žízní. Druhý podobný zvuk už za lesní mámení nepovažujeme.

Zabočíme do lesa ve směru zvuku. Po pár metrech, za křovím se otevře travnatá planina. Na okraji, přímo u nás, ve stínu stojí za ohradou dva koníci. Krátce s nimi pohovoříme a pokračujeme dál. Takový skrytý malý ranč.  

Po počátečním stoupání se cesta stává vrstevnicovou, pod 941m vysokým vrchem Vyhlídka. No nevím, komu by se chtělo nahoru šplhat, když i nahoře se nachází vzrostlý les, a na mapě žádná rozhledna není. Jsou tam sice vyznačeny nějaké bezejmenné skály, ale o tom, zda převyšují stromy, by se dalo pochybovat.

Huťský rybník je rovněž romantický. Modrá hladina odráží modrost oblohy do zeleného rámu okolních stromů. Hledáme vstup do vody. Rovněž bezvýsledně. Buď bahno, nebo balvany a ostré kamení.

Už se nám špatně chodí. Chtělo by to osvěžení a trochu hygieny. Jediná přístupná voda je výtok z nádrže. Slézáme tedy dolů, ale moc si nepomůžeme. Voda je jakási zahnědlá. Ovšem voda to je a to co z nás po umytí steče, bude určitě ještě hnědší.

Tady tedy děláme po určité hygieně čelem vzad a dáváme se na cestu zpět. Volíme trochu jinou cestu. Od Uhlířského rybníku částečně rovnoběžnou se silnicí, jen asi kilometr od ní. Zavádí nás k Jiřické nádrži, s podstatně čistší vodou a lepším přístupem k ní. Takže tady definitivně dokončíme očistné dílo a zasvítíme holými zadky do přírody.

Okolí Jiřické, alias Pohořské nádrže je nádherné. Obklopená kvetoucími loukami se zvolna přibývajícími solitérními smrčky, postupně přechází na okrajích v horský les, zvedající se na bocích širokého údolí. Jen ta protínající silnice do té nádhery moc nezapadá.