Nový rok, inverze a Háj

Když někam chodíte na stejné místo rok co rok, víceméně stejnou trasou, maximálně s nějakou odbočkou, dá se o tom podat zpráva a nazvat to cestopis?

Asi ne, takové počínání se jeví poněkud bláhovým. Takovou procházkou bývají obvykle různé pravidelné výšlapy, dálkové pochody apod. Již značně tradičně k tomu patří i novoroční výstupy. Ty obvykle nebývají nijak obzvláště dlouhé a jejich hlavním úkolem snad bylo rozehnat novoroční kocovinu po náročné silvestrovské noci, ale nakonec i zavdat důvodu k setkání přátel a známých na prahu nového letopočtu. K takovým výstupům poslouží povětšinou nějaký výrazný vrchol nebo kopec, který nakonec láká k výstupům i v jiných obdobích běhu roku. U nás v Šumperku už několik desítek let podnikáme na Nový rok výstupy na vrchol Háje, jinak lidově Senové, který se nad městem zvedá o nějakých 300 m do kóty 631 m. A už nějakou dobu, momentálně už 20 let je ten kopec ozdoben rozhlednou, takže vlastně o důvod více. Rozhledna tu ovšem není zas tak nová (nemyslím těch 20 let), jedna na hoře už stála za první republiky, přesněji až do 50. let, kdy vyhořela (1953). Vlastně zprvu trošku naivní snaha šumperských turistů vedla nejdříve v 80. letech minulého století k založení tradice novoročních výstupů, kde se prezentovala myšlenka obnovení rozhledny. Dokonce se plány nějaké rozhledny objevily v jakémsi volebním programu Národní fronty, jak se říkalo v socialistické éře určené kandidátní listině. Ovšem k realizaci stavby došlo až po listopadové změně poměrů (i to nějakou dobu trvalo).

Výstup na Háj (nebo Senovou) je záležitosti pro nás domorodce v krátkosti záležitostí tak na dvě, tři hodinky, podle bydliště to mám asi 3,5 km, ti vzdálenější cca o kilometr delší. Povětšinou volíme značené výstupové trasy zelenou značkou či červeným psaníčkem. Samozřejmě v kombinaci neznačenými cestami a pěšinami, na Senovou chodím skoro od narození, to i vícekrát za rok.

Za léta novoročních výstupů jsem už prožil skoro všechny možné varianty počasí, co se dají v tomto ročním období očekávat. Bývaly doby, kdy jsme nahoru jeli i na běžkách, někteří borci sem novoročně vyjedou i kolmo, nejčastěji ale pěšky. Je-li dobré počasí, oplatí se i vylézt na rozhlednu, obvykle ale je takový nával, že se na rozhledně tísní dav čumilů a za pošmourna není valný důvod schodiště absolvovat.

Letos ovšem přišlo počasí, na které asi budeme dlouho vzpomínat. Poslední roky přinesly totiž na Nový rok počasí vskutku mizerné, moc toho k vidění nebylo a povětšinou bylo bláto. Loni sice trošku mrzlo, ale viditelnost žádná sláva. Ovšem teď se počasí vyznamenalo. Nakonec už skoro týden po blátivých Vánocích se nad celým Českem usadila inverze a to kupodivu tak, že i v podhůří Jeseníků bylo i slunečno. To nám vydrželo až do Silvestra, ale v noci padla mlha až do ulic. Ta se v mrazivé noci proměnila v námrazu, která pokryla město bílou jinovatkou a ač ta troška sněhu, co napadala už dávno roztála, najednou to vypadá jako v zimě. Jak se tedy na Nový rok probouzíme, za okny je bílo. Mlha je stále dole, tak se dá odhadnout, že by se mohl konat malý zázrak. Tradičně tedy rovnou nejkratším směrem na Bludovskou a po žluté značce v vzhůru. Mlha leží stále i v polích pod Senovou, ale jak se blíží les, je cítit změna. V lese je stoupání o poznání strmější, ale jak pěšina překročí okružní lesní cestu nad Liščí hájovnou už je vidět i nějaké modro, v sedle u Červeného kříže už jsme nad mraky. Na vrchol tedy nejkratší zelenou. Ta je sice dosti strmá, ale naštěstí nezbyl žádný sníh a díky mrazu je i zem tvrdá, žádné bláto. Od pěšiny je pár výhledových míst, tak se můžeme postupně kochat. Inverzi jsem tedy na Senové zatím nezažil, ne že by nebývala, ale člověk chodí do práce a nemůže každý den do lesa.

Dnes tedy rozhlednu určitě nevynechám, nejen kvůli pamětnímu listu, ale k výhledu vskutku jedinečnému. Až na malý kousek (Buková hora, Suchý vrch) je totiž téměř kruhový výhled. Vyhlídka na rozhledně je sice zasklená, takže přes okna se blbě fotí, ale někdo přinese kliku, takže i my fotografové se vyřádíme. Pod námi je klasické inverzní mračné moře, kdo by tu byl poprvé a přišel někde z druhé strany by netušil,že pod námi je v kotlině město. Pomineme-li vysílačky (největší na Pradědu) po civilizaci ani památky. Samozřejmě i letos se zdravíme s kamarády i známými (s nezbytnou placatkou na přípitek).

Sestup z Háje je příjemnější po červeném psaníčku, zpět k Červenému kříži (další známí), a jak bylo z rozhledny vidět, nad mrakem je i vedlejší Chocholík. Převýšení nikterak velké, vrchol je sice zarostlý, ale z postranního skalního výběžku je malý průhled na hory (a někdy město). Příjemným zpestřením vycházky je zastávka na Bludovečku, tedy v hospodě. Odpoledne se poněkud rozpouští i nízká oblačnost pod horou, tak si tu bílou krásu můžeme užít i ve slunečním osvětlení.

Takže: Mnoho úspěchů všem čtenářům Turistiky v roce 2017.