O skalách a lidech... aneb vyznání Pulčínským skalám

 

Němí svědkové dávných věků... Tajemné přírodní útvary, jejichž bizarní tvary tolik provokují naši fantazii... Nejkrásnější a nejrozsáhlejší seskupení na celém Valašsku...

Tím vším (a mnoha dalšími přívlastky) bychom mohli označit soubor skal, nacházející se v Národní přírodní rezervaci Pulčín - Hradisko. Možná se na první pohled zdá, že zde tito zástupci neživé přírody stojí odjakživa a pamatují dobu, kdy se formovala samotná zemská kůra, ale není tomu tak. Kdyby mohly Pulčínské skály mluvit a povyprávět nám o sobě, vypadal by jejich životopis asi takto:

 

Coó - životopis? Nále co je to za blbosť? Šak my si moment našého narození vůbec nepamatujem! Mama, tož tá byla jistá – (Příroda, kdo iný?), ale tata zmiznúl hneď po našém početí gdesi na nebesa a my sme ho už nikdy neviděly. V tých nájstarších vzpomínkách sa nám vybavuje, jak sa - eště rozložené na atómy, húpem namísto v kočárku na dně jakéhosi tropického moře... a potem naše vědomí obestřél dlúhý kojenecký spánek.

Když sme negdy před 15 miliónama roků v třetihorách konečně vykúkly nad zemský povrch, oslnilo nás neenom jasné světlo slunečného kotúča, ale hlavně pohled na celý ten širý svět. Jestli si myslíte, že vám teď budem vykládat o tom, jak sa tady všady okolo nás proháňali dinosauři, tož na to zapomeňte: za prvé - ty veliké škaredé svině už dávno zkapaly... a za druhé: vy sa fofrem vraťte zpátky do školy nebo o históriji víte prd!

Namísto tých neotesaných oblud sa ten náš svět hemžíl savcama a ptákama, keří poletovali nad nekonečným mořem lesů.

Jak sme sa čím dál víc draly z horského masíva ven, tož ty staré vykopávky, co ležaly dole pod nama, s nama daly řeč. No řeč, ony to spíš byly samé nadávky a osočování: „Co tu děláte, vy mladí smradi? Jaktože jste se na nás bez dovolení nasunuly? A proč nám bráníte v tom, abychom se také rozhlédly po tom božím světě? To je naše právo - vždyť my tu byly už dávno před vámi a jsme nejstaršími horninami na celé planetě!“

A eště nám ty nevrlé stařeny začly nadávat do jakýchsi posratých karpatských Flyšáků a že nás tady býl čert dlužný... a tož bylo hneď po kamarádství! Šak sa od téj doby s týma čúzama jedovatýma nebavíme!

A tož si tam tak dál enom stójíme a kocháme sa suprovým výhledem na ten okolní cvrkot. No děly sa tu věci: ptáků bylo tolik, že z nich bylo na nebi černo... a ty kuřince, co nám od nich zvrchu padaly na šišky, ani všecky nespočítáme... A savci? Ti sa zas dole na zemi pod stromama kotili rychléjc jak králíci v kotrňárně. Naraz bylo všeckých živočichů všady až moc! A jeden druh opic naraz přestál skákat po stromoch, začala mu líňat srsť a ti škaredí a nahatí tvorové začli lozit už furt enom po zemi... a to eště pěšky. Netrvalo dlúho a všady kolem nás byla vidět enom tá jejich holá řiť!

Šak sa nám ti hnusáci olysalí vůbec nelúbili, ale dál sme si jich nevšímali, nebo aj nám začaly starosti. Od severa si to najednúc až do prostředka starého kontinenta napochodovál ledovec a změnil celé klíma! Tehdá sme prošly tým najprotivnějším obdobím našého života. Šlahaly do nás ledové větřiska, na kusy nás trhál strašlivý mráz... a tož, abysme sa nemoseli na tú hrůzu dál dívat, bůchlo nás to do stádia jakéjsi hybernace, zimního spánku či čeho...

 

 

O mnoho tisíc let později se v jednom městečku na jižním Valašsku děti chystají na svůj první školní výlet. Pro prvňáčky to bývá neměnná „klasika“ - jezdí na návštěvu za zvířátky do ZOO Lešná. Jeden z ogárků si sedá ve stařičkém busu k oknu vlevo. Jedou přes Horní Lideč na Valašskou Polanku a chviličku předtím, než se autobus vnoří do hluboké a úzké soutěsky Lomensko, objeví se za okny vozidla fantastický přelud! Dlouhá a vysoká skalní hradba, tyčící se ze stráně nad posledními domky Lidečka, vypadá, jak kdyby ji tu z obrovských kvádrů na sebe poskládaly napřirozené bytosti!

Soudružka učitelka děckám vypráví, jak se tady v Lidečku vsadil čert s mlynářem, že než ráno první kohout v dědině zakokrhá, on stačí přehradit říčku Senici balvany. A jak ho chytrý mlynář překabátil, duši sobě zachránil a na památku po satanášovi tu zůstala stát ta veliká kamenná zeď... a jak ji lidé od těch dob nazývají Čertovými skálami.

Malé ogárské srdéčko je tím zázrakem přírody tak ohromeno, že když na druhý den všichni ve škole malují, co se jim na výletě nejvíce líbilo, všichni chlapcovi spolužáci zaplňují výkresy rozličnými zvířátky a jenom on na něj nakreslí Čertovy skály! A aby se obrázek soudružce učitelce víc líbil, přidá na oblohu ke sluníčku také hvězdičky s měsícem a duhu. Jeho dílko je po zásluze odměněno pětkou, ale to nemá žádný vliv na jeho počínající láskyplný vztah k objektům, které se nazývají SKÁLY...

V dalších letech chlapec propadl čtení. Není to jen dobrodružná literatura, ale také první cestopisy a literatura faktu. Při periodických návštěvách městské knihovny v ní dokonce objevil i docela slušnou kolekci horolezecké literatury. A začal lačně hltat všechna ta dobrodružství nebojácných mužů, dobývajících vrcholky světových velehor. V hlavě se mu pozvolna zahnízdila myšlenka, která mu nedávala spát - musí být jako oni, také se musí stát horolezcem!

Ogar neváhá a napíše dopis na Vsetín, kde sídlí nejbližší horolezecký oddíl. Přichází toužebně očekáváná odpověď. A v ní se píše, že pokud už dovršil věku 14 let, může se stát členem oddílu, ale je to podmíněno souhlasem jednoho z rodičů. Matka stroze odmítla a tak se tím statečným, kdo chlapci přihlášku podepsal, stal jeho táta. Nebyl už totiž dál schopný snášet to jeho žadonění...

 

 

 

Gdyž konečně nastál okamžik našého obuzení a my skaly sme sa po sobě všecky ohlédly, nestačily sme sa divit. Neé tom, jaký je nás veliký kŕdel, ale jak hrozně vypadáme! Jak gdyby nás celú tú dobu po dyňách tlúkl déšť enom ze samých meteoritů! A aj jináč sa toho změnilo dosť: konečně sme sa ze země na slunko dostaly všecky a díky tom mrazovém zvětrávání vypadala každá sestřička úplně jináč než tá druhá. To asi, abysme si měly co závidět... ale nebylo co!

Neenom že nás všecky ty živly aj se slunkem řádno dobombardovaly, ale my sme po tom všeckém ostaly nahaté jak malúšata a moc sme sa za to haňbily. Naštěstí už začaly ledy ustupovat zaséjc zpátky k severním pólu a nás milosrdno zakrýl horský prales. A v něm sa brzo začaly proháňat divné divé zvířata. Nekeré měly zuby zahnuté jak turecké šavle, řvaly jak tuři nebo mňančaly a dole pod kopcem lovily jakési veliké hovada, co vypadaly jak pochodující hory masa. Na noc ty dravé čičiny vždycky vylézly k nám na kopec a hledali si přístřeší pod našíma převisama anebo v tých okolních hlubokých ďůrách.

Ale vy budete asi zvědaví, co dělaly ty olyslé opice: no to byste sa divili, co asi... Ty malé potvory sa velikých zvířat vůbec nebály a aj ty největší z nich umlátily palicama nebo kamením. A gdyž jich zabili, tož si jich upékli na ohni a zežrali všecky až do posledního chobota! A z tých nebohých zvířat si na sebe oblékali jejich kožuchy - to asi, aby jim v zimě neumrzly ty jejich holé prdele...

Gdo by si býl tehdá pomyslél, že tento druh, označený v budúcnosti jako homo sapiens, za nejakú dobu ovládne celý svět!

Ale toto už vy přeca dobře všecko znáte a tož enom stručně, jak to bylo dál...

 

 

...ještě předtím, než mladý hoch učinil na valašských skalách své první horolezecké krůčky, dostala se mu do ruky stará turistická mapa. Měla nezvykle veliké měřítko a zabírala prostor od Hranic na Moravě až po Bílé Karpaty. Mapa byla nepřesná, zato se na její zadní straně nacházely stručné informace o některých lokalitách. Chlapec s úžasem v očích četl o jakýchsi tajemných Pulčínských skalách, skalním městě Izby a skalách Pět Kostelů. Na mapě pak zjistil, že se tohle pohádkové skalní království nachází jen kousíček od Lidečka!

A tak se jednoho pátečního odpoledne dovolil rodičů a podnikl s kamarádem svou historicky první výpravu do těchto končin...

 

 

...chťa nechťa sme si na ty podivné „nezvířata“ pomály navykly a po našém dalším zdřímnutí nás čekalo další překvápko - ony si okolo nás na kopcu postavily jakési opevněné dřevěné hradisko! To už ale ti tvorové vypadali úplně jináč a aj celkově jaksi pěkněj. A mezi sebú sa už nedorozumívali skřekama, ale vydávali prazvláštní zurčivé zvuky - znělo to, jak gdyž potůček skáče přes kameň coby vodopád...

Gdyž sme to bublání časem dekódovaly, přišla jedna skala s tým, že to asi bude jejich řeč. A dozvěděli sa, že ti tvorové sú Keltové. To býl jeden z lidských kmeňů, kerý sa vyvinúl z tých škaredých opic!

Tady ti Keltové sa nám velice zalúbily. Měli rádi přírodu a vzdávali jí hold tým, že pod veliké stromy a pod nás, skaly, věšali všelijaké ozdoby. A takéj nám nosili dárečky. Šak takéj, když tento lid potem odtáhl gdesi do prčic a my tu zas ostaly samy, bylo nám z teho jaksi čučno. Zvykly sme si a stýskalo sa nám po nich...

 

 

 

Chlapci napřed navštívili Čertovy skály a pak už kráčeli po silnici po modré turistické značce k viaduktu pod železniční tratí, pod kterým vedla silnička na Pulčín. Za mostem se silnička rozvětvila: ta napravo mířila nahoru do obce, modrá značka pokračovala údolím po cestě vlevo. Kolem radostně zurčících vod a kaskád čistého horského potůčku (a dvou studánek s chutnou voděnkou) chlapci stoupali hluboce zaříznutým údolím proti toku potoka. Po půlhodině přišli do oblasti s několika chatama a bývalou hájovnou Pulčínsko, kde modrá najednou prudce odbočila do hustého a temného smrkového lesa.

Pojednou se nad pěšinou a nad kluky jak pohádkový přízrak vynořil blok mohutných skal, nazývaný Pěti Kostely. Ogaři napřed od úžasu zalapali po dechu, ale vzápětí už je běží blíž prozkoumat. Ta největší skála - Přední kostel, dosahuje výše téměř čtyřiceti metrů a její stěny tvoří strašlivé převisy, proďobané spletí velkých zakulacených dutin. Je to tady parádní... ale ještě větší paráda je, když se jim podařilo za pomoci kmene stromu vyšplhat až na samotný vrchol obrovského skaliska. Temeno je nerovné a ukloněné a do jeho povrchu se zahloubily desítky maličkých skalních studánek. V některých větřík rozčeřil hladinu vody, která tu zbyla po posledním dešti. A ten výhled na okolí... ten je přece jedním slovem - ÚŽASNÝ!!

Ogaři pokračují v dalším průzkumu. Pás nižších skal a balvanů, ukrytý už ve smíšeném lese, je přivedl pod další, nižší, ale i tak impozantní skalní útes Zadního kostela.

Od něj dál už zase jenom smrkovým lesem. Tady narazili na vrstevnicovou cestu, která prochází napříč hřbítkem se skalkami... a za další zákrutou se před nimi objevila mohutná skalní hradba, šphající tak daleko do kopce, že jejího konce nevidět!

Chlapci stojí omráčeni pod hlavními Pulčínskými skálami! Jak potom stoupali klikatící se pěšinou ve žlebu mezi skalními hradbami výš a výš, viděli na protější stráni rozsáhlé louky a pastviny. A když pak konečně stanuli na nejvyšším místě - na Ludmilině skále, kde kdysi stávala obytná věž skalního hradu (a po němž tu zůstaly jen tři do skály vytesané schůdky), otevřel se jim pohled nejen na závěr údolí, ale i na dědinku, vystavěnou na odlesněném temeni kopce. A to vše bylo pozlaceno září zapadajícího slunce...

Je tu moc krásně, je tu nádherně a oni odpočívali a s chutí pojídali svačinu. Shora, ze strmého a divokým lesem pokrytého svahu Hradiska, k nim schází houf turistů. Kluk sebral odvahu a táže se jednoho z nich: „Prosím vás, sú tam navrchu eště nejaké skaly?“

Turista se usmál: „Tam jich, chlapče, je, že je za celý život nespočítáš!.“

Bohužel se ale kvapem přiblížil večer a chlapci musí pomýšlet na návrat k domovu...

 

 

 

Vršek kopca po jejich odchodu zpustnúl, dřevo z hradiska zhnilo, rozpadlo sa a všecko zas zhltnúl okolní prales a v něm rejdily divoké zvířata. Bez Keltů to včil byla veliká nuda a nezbylo nic jiného, než si zas dat na nejaký čas šlofíka...

 

...a obudilo nás jakési píchání v boku. No nazdar! Na tom našém nejspodnějším bradle nad dolinů si jakýsi lúpežný rytíř postavíl hrad! A v protější stráni sa kůřilo z chalup dřevěnéj dědiny.

Ale toto nemělo dlúhého trvání. Hrad a aj dědina brzo zanikly a tú novú osadu, ménem Pulčín, si noví lidi postavily až na vrcholu teho protějšího holého kopčiska. Měli tam aj políčka a pasínky pro ten svůj dobytek, co si chovali. S týmato domorodcama sme sa pozdějc takéj skamarádily: ze súsedních hor sem totiž přes průsmyky začali na koňoch přijížďat jacísi cizí a zlí ludé, zabíjali ty místní, podpalovali jim baráky a odháňali dobytek... a tož sa oni vždycky aj s kravičkama a jinú havěťů před nájezdníkama utěkali schovat mezi nás. Jak sme tak poslúchali tú jejich řeč, tož sme sa dozvěděly, že ti cizí dacani sem jezdíja zbíjat na koňoch až z Uher. A že sa tým vražedným zloduchom říká Tataři, Kumáni, kuruci, pohanské svině a hajzli...

 

 

 

V následujícím období podnikl chlapec spolu s kamarády několik výprav na kole. Však to od nich nebylo na Pulčín dál jak dvacet kilometrů. Nezapomněli se také nikdy zastavit na Čerťácích a tady z klukovské frajeřiny riskují a šplhají bez lan až na nejvyšší místa skal.

A pak se ještě spouštějí do černých otvorů propasťovitých jeskyň nahoře na Kopcích. Ale jejich cesty směřují hlavně dál na Pulčiny. Kluci zde vystoupili vysoko do svahů Hradiska, kde objevili rozervanou a dlouhou skalní okrajovku a pokřtili ji Dračí stěnou. O tajemné tváři nedalekých skalních měst ale nemají to nejmenší tušení, ta před nimi i nadále zůstala ukryta.

 

Na těchto výpravách si konečně na své přijde i tábornický kotlík, který sebou chlapec všude vozí sebou a kvůli němuž je často vystavován posměchu. Ale takový vlastníma rukama na ohni uvařený čaj (či polívčička ze sáčku) přijdou klukům v přírodě vždy k chuti! Návraty z Pulčína se stávají oblíbeným bonusem: silnička totiž od dědiny spadá v serpentinách z kopce v délce čtyř kilometrů, a tak se po ní každý ogar dolů do soutěsky Lomensko řítí na svém kole jak namydlený blesk. A gdo šlápne na brzdu, tož je srab!

 

Chlapec si na jednom z výletů autem s rodiči prosadí i návštěvu Pulčínských skal a jeho táta po prohlídce prohlásil. „No – je lepší, gdyž budeš chodit s partijů po horách, než gdyž s nima budeš vysedávat po putykách!“

 

(V rámci objektivity nutno přiznati, že v budoucích letech on a kamarádi nejenom po těch horách spolu chodili...)

 

 

 Potom přišlo klidnější období, ale aj tak sa k nám navrch do skal chodili zašívat zas jiní ludkové: tady tito sa scházali u skaly Kazatelny a prováďali tam jakési podivné a tajné obřady. Prý to byli lidi, pronásledovaní za svoju víru. A tož tom sme teda vůbec nerozuměly: gdyž je na světě enom jeden Pánbožko, tož na co potem majú lidi tolikerých náboženství a vyznání? No - nájspíš proto, aby sa mezi sebú měli furt kvůlivá čem rvat!

Sem tam sa u nás skovál aj nejaký ten utečenec z panskéj roboty anebo zbojník, ale potom sa to všecko začalo zas měnit. A k nám začali přichodit jiní, keří už neříkaly tú blbosť, že nás stvoříl čert a vůbec už sa mezi nami nebáli. Šak my sme teho pekelníka nigdy neviděly (a to už tu jakúsi tú „chvílu“ stojíme), a tož sa nám zdá, že sa lidi, co sa všeckého moc bójíja, naučili ze strachu moc pěkně cigánit...

 

 

 

… a trošku cigánit se naučil i ten náš chlapec. Zjistil totiž, že je horolezectví sice moc krásný sport (a on na něj nedá dodnes dopustit, však prolezl nejen jakési ty skály, ale na táboře horolezecké mládeže zdolával i štíty Vysokých Tater), ale na druhé straně ho čím dál víc lákaly průzkumy jiných krajů a jiných skal. A on už netoužil jenom po tom, stanout na každém z jejich vrcholů. Stačilo mu, když je mohl vidět a obdivovat třebas jen z povzdálí. (Moudrý to hoch, vždyť přesně takovýto vztah chovají duševně zralí mužové k okolním ženám: mohou se bez zábran radovat z jejich krásy... ale na každou z nich také vylézt nemusí!)

Před rodiči ale bylo nutno kvůli jeho nezletilosti uchovat tuto jeho proměnu v tajnosti, neboť by ho nepustili ven do přírody. Prvního podvodu se dopustil ve svých sedmnácti. Na Čertových skalách u Lidečka se koncem měsíce září konal veliký sraz horolezců z celého Severomoravského kraje. Rodiče jej naň pustili, ale chlapci, prožívajícímu tehdy těžkou finální fázi puberty (kvůli ní se stal na nějaký čas introvertem), se mezi tolik lidí pranic nechtělo. A tož se - namísto za bavícími se horolezci, vydal na svůj první čundr.

Tehdy byl překrásný podzimní den, na stromech a keřích pomalu zlátlo a odlupovalo se listí, a on kráčel po silničce za těmi svými miláčky do, už důvěrně známých, pulčínských skalních měst. Cestou se tu a tam napásl na sladkých plodech maliníků, které ve velkých trsech pokrývaly předpolí skalních měst, sem tam mu do pusy hupla i nějaká ta borůvka. Než prolezl všechna skalní zákoutí, bylo tu už odpoledne, ale jemu se domů ještě nechtělo.

I napadlo ho vydat se za pomoci turistické značky v barvě rudé po hřebenech až k tajemné hoře Makytě. Ke svému překvapení cestou nepotkal ani živáčka - jen on sám samotinký putoval čarokrásnou krajinou moravskoslovenského pomezí. A obdivoval se starým pasekářským samotám, které se i s loukami sem tam vyšplhaly až nahoru na hřeben, kochal se krásnými výhledy do neznámé, ale tolik krásné krajiny, míjel podivuhodné skalní výchozky, do nichž se s chutí opíraly paprsky odpoledního slunce, žasl nad proměnami kmenů stromů v tom nejzašším hvozdu, které už svými tvary napovídaly, že to okolo už není obyčejný les, ale původní horský prales.

Když přes vrchy s tajemnými názvy Šerklava, Butorky a Valašská Kyčera vylezl konečně i na zarostlý vrchol Makyty, na němž se po zemi válely ztrouchnivělé zbytky staré dřevěné rozhledny, slunce se naposledy letmo podívalo na osamělého poutníčka a pak hupslo za obzorem do hajan.

Větší část zpáteční cesty do Lidče k vlaku už probíhala neznámým údolím potmě a on celou tu dobu kráčel po silničce podél toku říčky Senice, civilizované jen v místech dvou předlouhých dědin - Valašské Senice a Francovy Lhoty. Před kulturním domem té druhé zůstal na chvilku stát a poslouchat: ze sálu se až k němu ven nesly tóny překrásné hudby, která právě tak jako příroda navždy zasáhla jeho srdce. Mladík se podíval na plakát – psalo se na něm, že tu dnes má koncert jakýsi Modrý Efekt... a pak se s rozbolavělými nohami vydal vstříc poslednímu vlaku k domovu.

Tato nezapomenutelná cesta vychýla ručičky jeho vnitřních hodin zcela jiným směrem a z průměrného horolezce se stal vášnivý tulák (ne po hvězdách), ale po přírodě. A také návštěvník starých hradů a jiných krás naší vlasti...

 

 

 

… no poďme sa zblízka podívat na ty naše nové návštěvníky - tož tým sa začalo říkat túristi. A byli to po velice dlúhéj době první lidi, keří sa k nám nepřišli skovat, ale keří nás přišli - tajak gdysi Keltové, znova obdivovat...

Ale nájradši sme měli ty další příchozí: říkali si trempové a byli obuch pohlaví, cérky aj ogaři. Prokryndáčka, ti ale uměli okolo nás udělat pořádek! Vyčistili okolní les aj studánky a pod našíma převisama a na nádvoříčkách si postavili na přespávání jakési dřevěné búdy. Po večeroch tady mezi nama plápolaly ohně a od tých táboráků sa do všeckých světových stran nésly lahodné tóny kytar a vrúcího zpěvu, no bylo nám velikým potěšením u teho všeckého byt a byla to radosť poslúchat!

Zas sa nám nejakú dobu žilo veselo a my sme prožívaly snáď to najšťastnější období našého života...

A tehdy sme si uvědomily, jak sa za ten kraťučký lidský věk změnila tá jejich řeč. Ti nájstarší pralidi na sebe eště vřešťali jak opice, pak sme ale od nich slyšeli už libozvučnú keltštinu, staročeštinu, (chvilečku v ozvěně aj „špríchenzi dojč“ a „Natašo, je to charašo“), ale ten nejkrásnější jazyk sem donésli až ti přistěhovalci, co sem přišli aj se svojíma ovečkama. A po téj jejich lahodnéj přírodní řeči a po nich samých sa včil celém tomto kraji říká Valašsko!

Potom sa jacísi ti „nájvyšší“ lidi gdesi na vrchu rozhodli, že nás budú chránit a vyhlásili to tady za rezervacu! Naši kamarádi trempové měli po ftákách, nebo jim zakázali ve skalách rozdělávat ohně a tábořit! A my sme zaséjc na celé noce osiřely.

Na deň neé: přes deň tu pořáď lozí všelijaká uhulákaná verbež - prý sú to turisté, ale většina z nich sa neumí v přírodě vůbec chovat! A oproti tým starým „opravdickým“ turistom sa možú za svoje chování akoráť stydět - šak řvů jak hydry (hrome, že by sa celé to slavné lidstvo vracalo ve vývoji zas zpátky k opicám?), odhazujú odpadky a dělajú tady taký bordel, že mět jak oni nohy, tož bysme jich s velikú chuťů nakopaly do prdele!

Ale chodíja sem aj tací jacísi jiní...ale to už nejsú túristi, ale tuláci. Sú slušní a je na nich hneď vidět, že nás majú moc rádi. A my sa jim to snažíme nenápadno oplácat...

 

 

Oplátky? Muž ve zralém věku na ně nikdy nezapomíná. A oplácí svoji návštěvu místům, která má ze všech nejradši. I když už za svůj život viděl světa kraj (a mnohde jinde i ty skály větší a hezčí), Pulčiny zůstaly jeho nejmilovanějšími a on se sem občas moc rád vrací. Právě nyní podnikl jednu takovouto cestu a jak tak kráčí cestou v dolině vstříc k těm svým dobře ukrytým kráskám, začaly se mu v mozku přehrávat neodbytné retro myšlenky.

A on vzpomíná, jak tu kdysi dávno vyrazil na výlet se svým mladším bráškou. Když přišli nahoru na Hradisko na okraj skalních měst, dalo se do deště a oni se museli schovat pod jeden z převisů. Jakmile tlukot vodních kapek o zem a o listí stromů ustal, pustili se oba do průzkumu okolí.

Na tento den nikdy v životě nezapomněl, neboť po dešti se jim podařilo přistihnout skály v nedbalkách a ony jim dovolily spatřit i ta jejich nejtajnější zákoutí. Poprvé se prošli mezi puklinami malého skalního města Izby a narazili na romantickou rokli Propadlého hradu, zahloubenou do země jako maličký arizonský kaňon. Na druhé straně vrcholu Hradiska narazili na symbol skalních měst - skálu Kazatelnu, strašidelný jícen jeskyně Hladomorny, přístupný po rozbitém dřevěném žebříku a na ohromné skalní bludiště s chodbami a útvary, připomínající - tu ruiny hradů, tam zase postavy lidské, zvířecí či jiné (fantaskní a naprosto nedefinovatelné) - skalní nádvoříčka a jiné pozoruhodnosti...

Vzpomíná, jak byl při jedné z prvních návštěv skalního města ohromen konáním trampského potlachu o několika stech lidech a táborovým ohněm, jehož plameny šlehaly z nádvoříčka do neuvěřitelné výše. Jindy na trampy narazil, když tu hráli, rozděleni do dvou nepřátelských táborů, jakousi bojovou hru a stříleli po sobě z dřevěných flint gumičkami od zavařovaček...

Vzpomíná, jak se mu na osmnáctiny splnil jeho puberťácký sen a on dělal po skalních městech průvodce dvěma půvabným dívkám z Ostravy. Bohužel - krásky projevily daleko větší zájem o krásy neživé přírody než o jeho tělesnou schránku...

Vzpomíná na období před svým nástupem na „vojnu,“ kdy byly oba skalní labyrinty zpřístupněny okruhy po žlutých značkách, a pak také na dobu, kdy se jakýsi naprosto šílený lidský jedinec pokoušel zdejší skály spočítat a na každou z nich napsal červenou barvou velikou číslici...

A vzpomíná také na svou první zimní návštěvu s kamarádem: ve Velkém skalním městě potkali sáně tažené koňmi, na nichž si dva triumfující vousatí kmeti odváželi domů úlovek - skolené divoké prase - a v rokli Propadlého hradu se poprvé obdivovali nádherným, do oranžova zbarveným, vysokým ledopádům....

Rád všechna tato místa ukázal svým rodičům, kamarádům, milenkám i manželkám a dětem... ale velmi rád sem chodí i sám. A v lůně překrásné přírody si léčí pošramocenou duši anebo rozjímá nad během světa.

 

 

 

… a jeden takový tu jezdí už pěkných pár roků. Sám už možná ani nespočíce, kolikráť sa za nama býl ve všeckým ročních dobách podívat. A tento tvor nás nikdy nezapomene moc pěkno pozdravit.

A tož sme si řekli, že mu to jednúc takéj oplatíme, šak ho tu dycky moc rádi vidíme...

 

 

Muž zabočí ze silničky do černého jehličnatého lesa a zamyslí se nad symbiózou zdejších hvozdů a skal. Aby pravdu řekl, absolutně si nedovede představit Pulčiny odlesněné, bez příkrovu horského karpatského lesa, který jim tolik sluší - vždyť bez něj by to tady vypadalo jako kamenná poušť!

A jakmile ho pěšina vyvede do zákruty a nad ním se jako blesk z čistého nebe objeví mohutný masív Pětikostelí, on - jako už tolikrát předtím, vydechne překvapením a nahlas řekne: „AHOJ SKALY!“

 

 

...a tož sme dali dokopy všecku našu pozitivní energiju a vyslali mu do jeho mozka ze všeckých naších sil pozdrav:

                                           „AHOJ FRANTO!!!!“

 

 

 

 

Důležité upozornění: článek slouží čtenářům jen k poučení a pobavení - v žádném případě není výzvou k porušení zákona a volnému pohybu po Národní přírodní rezervaci. Osobám přistiženým při chůzi mimo značenou turistickou trasu hrozí nemalá pokuta, která může při správním řízení dosáhnout výše až 100 000 Kč!

 

Doba, kdy se po skalních městech volně courávalo i přes status rezervace, je už dávno tatam a vy, kteří jste to tu mívali rádi jako já, si budete muset najít jinou skalní oblast, kde dosud tak přísné omezení pohybu v terénu neplatí. Naštěstí je takových míst na Moravě ještě dost, i já si ty „náhradní Pulčiny“ (a dokonce hned několikery) už našel...